Některá díla vypadají jako rozvinuté a silně poškozené svitky Tóry a jiná zase jako na cáry trhaná těla, jako Erbenovy svatební košile rozházené ráno na hřbitově.

Paměť si představuji jako nezměrný prostor. Možná nejvíc mi připomíná pohoří. Rozlehlé pohoří, něco jako Himálaje. Nejen nezměrný prostor, ale i úplně jiný čas má paměť. Přesahuje každé lidské vědomí.

Z perspektivy paměti (ať již individuální, nebo kolektivní) vypadá podoba člověka a vůbec čehokoliv jinak. Paměť má, kromě zmíněných dat, i specifický čas. Dokáže zaměnit blízké a vzdálené, tenkrát a nyní, a co víc, stmelit je v jediný koncentrovaný tvar.

Divišova duše ale nevyplula, nýbrž vytryskla, vyřítila se a cenou byly deprese a tlučení hlavou o zeď – a napsal Beránka na sněhu.

Poezie, o které hodlám psát, je asi skromnější nežli Shelley či Eliot, ale na druhé straně je
často psaná v zoufalství pod sutí srdce.