Drahá Virginie,

můj los padl na básníka Ivana Diviše. Spíš náhoda než promyšlený výběr. Ve svém pokoji jsem nerozhodně stála před knihovnou a ledabyle přehlížela hřbety knížek, za stěnou vyhrávalo Radio Kiss, rozjařený hlas mě nabádal, abych se stala hvězdou jakéhosi instáče, a vyhrožoval, že je tu pro mne. Z těch nabídek se mě zmocnila panika, začala jsem kvapně a nyní už najisto hledat, někde tu musí být ten ohmataný špalíček nesvázaných stránek, ta vybledlá písmenka na zažloutlém papíře, opakovala jsem si, někde tu musí, musí být Sursum, kdysi jsem tu sbírku přeci celou opsala (srdeční záležitost) a tolikrát četla … konečně! Držela jsem stopečku papírů v ruce a můj zrak padl na tyto verše:

nerozhodný stojím před zdí i za zdí, takže nezbývá
než vstoupit do zdi, vstoupit do třetího
a nechat se v něm k rozhodnutí zazdít.

Ta báseň se jmenuje „Zeď“. Poskytla mi úkryt. Dnes, jako i mnohokrát v minulosti. Je o třetí možnosti. O možnosti nebýt před zdí ani za zdí. Je o možnosti vstoupit do zdi.

Ovšemže jsou různé zdi. Velká čínská zeď, Kremelská zeď, jeruzalémská Zeď nářků, Berlínská zeď… a to nemluvím o miliardách osobních The Wall. Všechny tyhle zdi oddělují Před a Za. Bezpochyby je Ivan Diviš znal a znal dobře i rozhodování, zda lépe je před zdí, či za zdí. V případě Berlínské zdi upřednostnil být za zdí. Odešel, v cosi doufaje, vyhostil se do klausury cizího města, aby zde už na vlastní kůži a napořád učinil ono velké rozhodnutí být ve zdi.

Myslím, že Vaše třetí možnost se jmenovala Rodmell, kde jedině může duše vyplout na povrch, tak jste si to v deníku poznamenala:

Venkov je jako klausura. Duše vyplouvá na povrch

Divišova duše ale nevyplula, nýbrž vytryskla, vyřítila se a cenou byly deprese a tlučení hlavou o zeď – a napsal Beránka na sněhu. Zvláštní sbírka je tenhle Beránek. Bolest zahryzlá do šíje a proud slov, kvílení a možná lepší než Kvílení, slova, jako by je lil z olova bolesti, ale přitom do nich přidával ještě bílého beránka, bílý travex přimíchával, a aniž by ulamoval slovům drápky, teprve tuhle směs nechával vybuchnout do básnického tvaru:

začalo sněžit houšť; ale kdeby se vzalo sněžení na horách –
pobulíval kropínkatý, předem umřelý sníh,
jaký jsem zakoušíval, dvacet minut od protržení duchny,
v Hloubětíně, sníh, jímž si černoši ovlhčují límeček,
sníh objednaný, zjebaný houkárnou,
brek zašlé oblohy, buchna olova nad státní věznicí,
sníh potrubní, ohnípaný vnitřními střevy,
sníh města všude-nikde, zatímco sněhulák uplácaný Bohem
může stát na návsi a on, stvořitel a dárce radosti,
bydlet už jen na venkově.

Jako vždy rozdíl je ve sněhu. V čistém a špinavém sněhu. Ale o tom psát nechci. Chtěla bych pokračovat ve svých úvahách o třetí možnosti.

Třetí možnost totiž vůbec neznamená zachumlat se do venkovského sněhu, ale to, že máte své neodvratné místo. Vůbec to neznamená, že nepropláčete celé noci, ale že můžete psát básně. Vůbec to neznamená, že vás někdo z vašeho posedu nesestřelí (zezdola a ranou do zad), ale že stěny vašeho vědomí zprůsvitní. Vůbec to neznamená, že budete žít bezbolestně v bohorovném klidu, ale že žebráte už jen u svých vrat.

Jistě, třetí možnost má své nuance, své varianty, svá pekla a svá nebe, ale jisté je, že jste se pro tuto možnost rozhodli Vy i On, a to provždy. Posílám Vám tedy tyto dva úryvky z Divišových básní (možná by Vás zajímalo, jak si jeho básně stojí dnes na burze netříděného odpadu, chci říct na netu: Sursum 1× v oblíbených, 7× v přečtených, 0× v knihovně a Beránek na sněhu 0× v oblíbených, 5× v přečtených, 0× v knihovně), posílám je, aniž bych si byla jistá, že se Vám budou opravdu líbit, protože Ivan Diviš svou bolest nestydatě svlékal a ještě k tomu měl svého Beránka (dokonce i Ovenku), zatímco Vaše bolest byla zaknoflíčkovaná až ke krku a uzavřená v samotě komory srdce, nicméně jsem si jistá, že i tak jste ten správný adresát.

Sousedi za zdí dál vyhrávají, ale vnímám „surovou rozjebanost světa“ (přiléhavé! bravo, Diviš!), tu novou, tu stejnou, z úkrytu zdi jinak.

S úctou Vaše

M. S.