Před devětadvaceti lety jsem v těchto dnech ještě jako dítě vesele pobíhala po pražských ulicích a nemohla uvěřit, že opravdu zažívám to, co se děje. Přestože mi bylo jen dvanáct let, cítila jsem, že se účastním něčeho velkého. Moc dobře jsem rozuměla tomu, jakou povahu měl režim, který právě končil, a s nadějí jsem se dívala do budoucnosti. Vnímala jsem nadšení lidí kolem sebe, solidaritu v ulicích, jásot davu. Příliv štěstí, který zaplavoval mě i lidi kolem, je slovy nepopsatelný.

Pak přišla devadesátá léta a já se začínala potýkat s tím, že mé sociální a levicové postoje označovalo moje okolí jako komunistické. Nechápala jsem úplně, co se děje, ale pocit nespravedlnosti ve mně narůstal. Přesto mi jakýs takýs optimismus vydržel až do roku 2011, kdy jsem viděla demonstrovat úctyhodné občany ve Šluknovském výběžku proti takzvaným nepřizpůsobivým. Až tehdy jsem pochopila s plnou vahou, jak moc jsme promarnili jednu velkou šanci na společenskou změnu.

Skutečnost, že se sociální požadavky, sociální bydlení, odbory, investice do regio-nálního rozvoje, prostě systémová opatření státu staly na dlouhé roky jakoby automaticky ušpiněné od slova bolševismus, komunismus nebo nějakého dalšího synonyma odkazujícího k minulému režimu, nás zavedla na scestí. Společnost, která nedokázala dlouhé roky pomocí svých kulturních elit pojmenovávat to, co ji pálí, si musela začít hledat nepřítele tam, kde není. Vlastně to byl přirozený důsledek toho, že nemůžeme pojmenovávat třídní nespravedlnosti, že nemůžeme mluvit o vykořisťování, že nemůžeme jasně formulovat to, co pro nás představuje základní problémy. Čekali jsme podle nové ideologie, že když se nebude do ničeho zasahovat, všechno se tak nějak urovná samo. A tak jsme mohli sledovat propad celých regionů, které se začaly vylidňovat, v nichž vládla velká nezaměstnanost, kde lidé postupně ztráceli naději a z jejich frustrace se začal rodit vztek.

A tak se našly jiné, zástupné cíle. Nešťastné na celém tom boji proti nepřizpůsobivým, které v posledních letech na čas vystřídali uprchlíci a za chvíli je může nahradit jakákoli menšina, klidně třeba děti se zdravotním postižením, je hlavně to, že ve skutečnosti nemůže fungovat, protože se nezaměřuje na příčiny, jen na důsledky špatné sociální politiky. Byť i ty jsou někdy také opravdové a pro lidi, kteří se bouří, hmatatelné.

Lidé nakonec přišli se způsobem, jak komunikovat svou nespokojenost tak, aby si jí všimly také elity. Jsou jím volby. Rozhořela se kulturní válka, kdy volba prezidenta nebo politické strany nemusí nutně vyjadřovat souhlas s jejich postoji, ale je hlasem čistě protestním: „Podívejte se, my jsme tu také, nežijete tu sami a váš výklad světa není náš.“ Možná je pozdě na to, abychom kulturní válku ukončili bez větší újmy, ale snad je ještě naděje. Jako první krok by bylo dobré snažit se co nejvíc pochopit, co všechno nespokojené lidi trápí. A protože můj optimismus ještě nevymizel, mám pocit, že se to skoro po třiceti letech konečně trochu děje. Jenže vedle toho zaznamenávám souběžný trend, kterým je strach z ulice a nechuť vést demokratickou diskuzi. Objevuje se v projevech na demonstracích, ve výrocích různých osobností. Je to vlastně staré dobré elitářství, které je cestou do pekel. Místo pohrdání voliči, kteří nevolí tak jako my, je na místě snaha o pochopení, co přesně nám svou volbou říkají. Pokud se totiž zasekneme na tom, že jiná volba je nedemokratická, když není podle našeho gusta, ukážeme tím jenom to, že jsme nepochopili, o co v roce 1989 šlo.