Seděli jsme u stolu v Liptovském Mikuláši. Vedli jsme obvyklé řeči, až přišlo na přetřes, že jsem kdysi dělala výzkum v jedné nedaleké osadě. Padla otázka, jak to udělat s tou integrací. „Je vůbec možná?“ viselo ve vzduchu. Jsou chvíle, kdy se člověk nadechne a najednou má pocit, že odpověď je tak veliká, že ji ani nemůže vypovědět. Hlavou mi běhalo tolik myšlenek. Během svých cest po slovenských osadách jsem se potkávala s těmi nejchudšími Romy, kteří zdánlivě neměli žádnou perspektivu.

Jenže dívat se na problém romsko-českého (anebo romsko-slovenského) soužití zúženým pohledem osad a sociálně vyloučených čtvrtí vlastně celý problém znejasní do té míry, že z něj opravdu není cesta ven. „Tak za prvé,“ začala jsem po chvíli přemýšlení, „velká část Romů se už integrovala anebo se asimilovala. Jenže je nevidíme.“ Ať už jsou středoškolsky nebo vysokoškolsky vzdělaní, ať už pracují tam nebo tam, většinou se k tomu, že jsou Romové, nehlásí a většina lidí si jich ani nevšimne. Když člověk nakupuje v supermarketu, spíš už si všimne ukrajinského přízvuku než toho, že za kasou sedí Romka. A když jde k lékaři, tak by ho vůbec nenapadlo, že ten trochu snědší pan doktor je Rom. Tam, kde to člověk nečeká, se „schovají“ mnohem snáz, než když dělají kopáče na ulici.

Dřív jsem se zlobila, že se ty zástupy reprezentující úspěšnou integraci ke svému původu nehlásí. Že ho dokonce popírají nebo o něm mluví jen v úplném soukromí a ještě pološeptem. Jako novinářka jsem oslovila velké množství Romů, kteří něčeho dosáhli, a skoro žádný nechtěl, aby o něm vyšel článek. Často s poukazem na to, že to o nich jejich okolí neví. Až mnohem později jsem pochopila, že nemám právo se zlobit a chtít po komkoli, aby nesl následky rasismu a nesnášenlivosti, když se jim může vyhnout. Nicméně nezmizela má lítost nad tím, kolik naděje by mohli dát třeba romských dětem, které žijí někde na ubytovně a vnímají se často pohledem většiny, anebo kolik předsudků by mohli rozbít.

Pak jsou tu ti, kteří jsou sociálně vyloučení, ale nemuseli by být. Vzpomněla jsem si na boje mnoha romských rodin na Slovensku, aby si mohli postavit vlastní kamenný dům, když si vydělali dostatek peněz, často prací v cizině, i na argumentace některých starostů, že kdyby jim takovou možnost dali, tak by se jim tam pak stěhovali Romové i odjinud. Jen ať pěkně dál bydlí v těch svých chýších! Vzpomněla jsem si na českou starostku, která chce zničit místo, kde spolu žijí Romové a Neromové svorně pospolu, a postavit tam něco úplně jiného. Stejná starostka před lety rušila jednu školu ve svém obvodu a zrušila zrovna tu, kde se dařila integrace, kam chodily společně české i romské děti. Vybavilo se mi i hnutí ostravských Romek, které bojují za to, aby jejich děti chodily do nesegregovaných škol. Své děti připravují na zápis, nebo spíš „přijímačky“, na základní školu. K zápisu chodí i kontrola, protože se ukázalo, že výsledky se často falšují, aby romské dítě nebylo přijato.

Vzpomněla jsem si na všechny ty, kteří bydlí v předraženém bydlení, protože na volném trhu byty neseženou. Na vzestupy a pády rodin, které znám už dvacet let. A tak jsem pokračovala: „A za druhé by pro většinu ostatních Romů stačilo, kdybychom jim nekladli zábrany, kdyby děti mohly chodit do normálních škol, rodiče pracovat a všichni někde stabilně bydlet.“ Určitě by někteří Romové byli dál chudí a dál měli problémy. Ale kdyby nebyla diskriminace, bylo by jich mnohem méně, než jich je. Takhle jednoduché to je.