Během práce na rešerších, které dávám dohromady kvůli reportážím ze severních Čech, se hrabu ve starých novinách. Jen málo činností mě fascinuje tolik jako podobné návraty do minulosti. Noviny samozřejmě nepřinášejí zprávy kompletní, nezobrazují realitu takovou, jaká je, jedná se jen o určitý výsek deformovaný mnoha faktory. V tom, co hledám, jsem navíc limitována dvěma zvláštnostmi. Celostátní tisk o „mém“ tématu dlouhé roky nereferoval vůbec, zatímco ten regionální stál na straně „padouchů“, na které se teď marně v novinách snažím něco najít. Čtu jen samou chválu a občas probleskne zmínka o tom, že se objevil nějaký problém – to když je spřízněný novinář zuřivě hájí proti kritickým výrokům místních politiků a dalších konkurenčních padouchů.

A protože mě poslední dobou zajímá používání jazyka a jeho různé funkce, sleduji ještě jednu zajímavou věc. Jedno z podtémat, na kterém s kolegou pracujeme, je osud sídliště Janov v Litvínově. Při čtení jedné staré reportáže jsem se málem rozplakala. Bylo to v dobách, kdy se na sídliště začaly stěhovat početné romské rodiny, které předtím přišly o bydlení a stěhovaly se z ubytovny na ubytovnu, až doputovaly na sídliště Janov. Původní obyvatelé z toho byli nešťastní, protože ze sídliště začali prchat lidé, kteří tam žili dlouhá léta. Nejen etničtí Češi, ale i Romové. Lidé na ulici mluvili s reportérem a říkali mu, že nemají problém s Romy, se kterými jsou dlouhá léta sousedi, ale že problémem jsou ti nově příchozí. Chválili romskou sousedku za to, jak se snaží v domě pořád uklízet, a vlastně neřekli nic, co by nebylo zcela pochopitelné. Nacházeli se v těžké životní situaci, protože sledovali, jak jejich byt ztrácí na hodnotě, a báli se toho, co přijde – že se jejich sídliště kompletně promění ve vyloučenou lokalitu. Reportér ve svém textu používal patřičně nekorektní výrazy jako „Cikán“ nebo „nepřizpůsobiví“, a to i v případě, kdy se nejednalo o přímou řeč. Přestože by bylo snadné napsat reportáž postavenou na tom, že zdejší lidé vnímali situaci mnohem více jako problém sociální nežli etnický, reportér tak neučinil a rámoval celý text rasisticky, zřejmě proto, že by jinak nevznikl dostatečně senzační článek.

Přišlo mi těch lidí líto, protože se zřejmě nikdy nedočkali toho, aby se o jejich situaci média zajímala patřičně do hloubky. V jiných novinách totiž v tu dobu zase vycházely texty, které odsuzovaly jejich rasistické postoje. Zatím jsem při svém hledání nenarazila na žádného novináře, který by přijel a nesnažil by se „oživovat“ svůj text rasistickým tónem anebo by naopak nemoralizoval, že místní jsou rasisté. A žádný novinář tam nejspíš nestrávil delší dobu než jen pár desítek minut nebo hodin.

Reportér by měl být mimo jiné překladatel, který s co největší citlivostí vnímá, co se kolem něj děje, a je schopný zprávu podat takovým způsobem, aby co nejlépe odpovídala realitě, zároveň ale aby byla univerzálně srozumitelná. Na vině je nejspíš mnoho důvodů, ale svou roli určitě hraje i spěch, který je důsledkem nároků, jež redakce na své redaktory a reportéry kladou. V takovém spěchu jsme ale způsobili mnoho nespravedlivého a rasistické nálady jsme posílili. Ať už jsme stáli na té straně, která křičela „Pozor, rasismus!“, anebo na té, která se snažila zvýšit čtenost tím, že celý problém ještě připepřila.