Deklarace práv a občana ve francouzštině vytištěná na pěkném plakátku patří k obrazům mého dětství. Dodnes si pamatuju první větu:

Lidé se rodí a zůstávají svobodnými a rovnými ve svých právech.

Na moderní koncepci lidských práv, která se vytvořila jako reakce na druhou světovou válku, jsme si však od roku 1789 museli ještě trochu počkat. V Československu dokonce celých dvě stě let. Do listopadu 1989 se tu totiž jen obtížně prosazovaly principy, které známe dnes.

Přesto i před rokem 1989 pro nás mělo právo význam. Československo sice nehlasovalo v OSN v roce 1948 pro přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a Evropskou úmluvu o lidských právech z roku 1950 ignorovalo, ale v roce 1976 ratifikovalo po nátlaku dvě lidskoprávní úmluvy: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Státy, které se k jejich plnění zavázaly, tak přistoupily na zákaz mučení nebo krutého a nelidského zacházení, zaručily se dodržovat právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na rovné zacházení před soudy, právo na zastávání svého názoru a také právo opustit svou vlast a opět se do ní vrátit. Druhý pakt se mimo jiné zabýval právy menšin národnostních, sexuálních, rasových, náboženských a dalších obyvatel různých kultur.

Řada lidí může mít pocit, že nějaké mezinárodní úmluvy nemají pro člověka žádný význam, ale třeba Charta 77 a VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných) mohly díky nim veřejně kritizovat tehdejší zřízení a postupy, které byly s pakty v rozporu. Nastavovali zrcadlo a říkali: zavázali jste se to dodržovat a nečiníte tak. Jste nedůvěryhodní.

Mezinárodní společenství nemůže zajistit, aby byla lidská práva skutečně dodržována ve všech zemích, které se k jejich dodržování zavázaly, ale může vytvářet tlak a i tím situaci lidí trochu zlepšovat. Kdyby právo nebylo, nebyla by ochrana žádná a velmi pravděpodobně bychom byli všichni podrobeni zvůli diktátorů anebo velkého kapitálu. Právo je totiž mimo jiné ochrana před choutkami mocichtivých. Koncepce lidských práv v dnešní podobě je těžce a postupně vybojovaná. Přesto se najde mnoho lidí, kteří mají pocit, že by nám bylo lépe bez státu a jeho pravidel. Nejsou to jen anarchisté nebo anarchokapitalisté. Neúctu k právu a pocit, že všechno, co se tak bolestně léta vytvářelo, je vlastně nějaká samozřejmost, bez níž bychom se klidně obešli, mají i další lidé. Možná je to proto, že se o tom ve školách neučíme, a tak mohou mít mnozí pocit, že svá práva máme od přírody. Jenže nemáme. Za vším, z čeho dnes vycházíme, stojí úsilí mnoha lidí, kteří pomáhají po celém světě vytvářet pravidla tak, aby v nich měli své místo i ti slabší.

V každé společnosti žijí lidé, kteří mají tendenci rebelovat a stavět se proti establishmentu, a je to tak dobře. Právě oni jsou často hybnou silou změn a také se díky nim vede neustálé vyjednávání s mocí o tom, kde jsou hranice. Dá se říci, že tím pomáhají udržovat svobodu. Opovrhují-li tito lidé právním státem a ignorují-li principy, na kterých je vystavěn, jsou však sami proti sobě. Kdyby oněch těžce vybojovaných práv nebylo, byli by to oni, kteří by „šli“ pro své nonkonformní postoje, když ne jako první, tak jako druzí. Pohrdat zákony a právním řádem si totiž můžeme dovolit, jen dokud žijeme v právním státě.