Opět si musím nalít pivo a zapálit cigáro, abych se emocionálně přiblížila svému prezidentovi a popřemýšlela nad tím, co nám to zase vyvedl, když přijel na sjezd KSČM, kde svůj projev zahájil stylovým oslovením „soudružky a soudruzi“. Potud je vše jasné, liší se ale interpretace toho, co celý ten provokativní výjezd vlastně znamená. Část komentátorů a dalších veřejných osobností v něm vidí donebevolající drzost – Zemanova návštěva se totiž odehrávala v okamžiku, kdy si ve Svatovítské katedrále lidé připomínali Josefa Berana, který byl za minulého režimu pronásledován a jehož ostatky byly převezeny zpět do vlasti. Rozhořčeni jsou povětšinou ti, kteří vnímají nebezpečí komunismu jako stále živé a spojují je s obavami z Ruska a z Číny, o níž si ovšem myslí, že je komunistická. Pro ty je Zemanovo počínání dráždivé jako máloco. Ozývají se nicméně také hlasy, že to Zeman těm komunistům pěkně vmetl, že k nim byl kritický a jeho projev byl dobrý. Zemanova provokace možná rozpumpuje další kolo „antikomunistických debat o komunismu“, kdy se bude donekonečna rozebírat, co se vlastně před rokem 1989 v téhle zemi odehrálo, a slovem „bolševický“ se bude označovat všechno, co se nám nelíbí. Že takový tanec nad minulostí poškozuje levici, protože při rozněcování vášní se rozdíl mezi levicovým a totalitním mnohdy stírá, netřeba opakovat.

Zeman každopádně umí budit dojem, že právě on definuje, co znamená „levice“. Přijede na sjezd KSČM, ale zároveň mluví o demokratickém socialismu, zvolí „tradiční“ soudružské oslovení, jenže zmíní i významné západní politiky – ach, ten vzdělaný jezevec s rozhledem! Zeman pomohl umořit ČSSD a komunistická strana je spíše maloměšťáckou partají, takže prezident si nyní užívá image téměř jediného „levicového politika“. Sociální témata nemají v české společnosti pevnou půdu pod nohama, a když se do nich opře Zeman, dokáže je snadno naplnit obsahem dle vlastní libosti – obsahem, který s levicí nemá příliš společného. Kdybych totiž byla zarytým odpůrcem sociálně citlivé politiky, určitě bych volila Miloše Zemana. Je mistrem v odvádění pozornosti od skutečně důležitých témat, kterými by se měla zabývat nejen levice – ať už se jedná o ekologii, rovnost nebo strukturální chudobu, pracovní podmínky, přístup ke vzdělávání, zdravotnictví či bydlení. To všechno nekonečnými, úmornými a nikam nevedoucími debatami odsouváme kamsi pryč. Možná to prezident nedělá záměrně, jen si nemůže pomoci, protože musí provokovat. Pokud možno všechny.

V diskusích o jeho projevu zapadl ještě jeden detail. Prezident totiž explicitně zmínil svou podzimní návštěvu na sjezdu SPD i svou účast na sjezdu Sociální demokracie. KSČM, SPD a ČSSD: zvláštní trio, které poctil svou přízní, byť všude přidal i nějakou tu kritiku. Když se ale podíváme na to, co ze sociální demokracie zbylo a které proudy v ní Miloš Zeman podporuje, nebo když přistoupíme k dnešní KSČM bez antikomunistických brýlí, je hned zřetelnější, že jsou to krajně konzervativní tendence, které Zemana přitahují. Pak už spojení s SPD dává mnohem větší smysl. Nic na tom nezmění, ani když se prezident zaštiťuje demokratickým socialismem a zmiňuje politiky jako je Olof Palme nebo Willy Brandt. Svým konáním i světonázory nás od jejich ideálů vzdaluje, jak je to jen možné. Míří totiž ke krajní pravici a strhává nás všechny s sebou. Anebo se tam spíše řítíme sami a jen se vymlouváme – každý na to své.