Senátní výbor pro vzdělávání se usnesl, že by bylo dobré změnit zákon, podle kterého mají mít dvouleté děti nárok na přijetí do školky. Zároveň Václav Klaus mladší, předseda sněmovního výboru pro vzdělávání, předložil stejný návrh poslancům. Rozhořela se debata, jestli dvouleté děti patří jen do náruče mámy, anebo je pro ně prospěšné socializovat se v instituci. Na obou stranách se objevily nejrůznější argumenty, které dokazují, že dětem do tří let je nejlépe u mámy, anebo že jim i matkám naopak svědčí, když se děcka socializují. Začalo se argumentovat i personálním a finančním zázemím školek, které je nedostatečné a příliv dvouleťáků nemůže pojmout. Nebo zase naopak tím, že ženy dostávají příliš nízký rodičovský příspěvek a do práce je často žene ekonomická nutnost. Školka pak pro ně znamená spásné řešení. Celý problém se v tisku i na internetu probral ze všech možných stran, aniž by se podařilo nalézt konsenzus. Ovšem jestli stát investuje dostatek financí do toho, aby školek bylo dost a byly skutečně přátelským místem, kde se děti cítí dobře, anebo jestli rodiče vydělávají dost, aby měli na nájem, jídlo a další potřeby, nejsou vlastně argumenty, které se týkají samotných potřeb dětí, ale jen schopnosti společnosti vytvořit rodinám podmínky.

Nejpozoruhodnější na celé debatě je, že se točí kolem magické hranice tří let a umístění do instituce nespecifikuje dobou, kterou v ní dítě tráví, ani tím, jak ta instituce vypadá. Vývojová psychologie popisuje různé fáze vývoje dítěte, ale každé dítě je trochu jiné a namalovat jednu čáru, která by platila pro všechny, je nemožné. Vidím to u vlastních dětí. Každé snášelo socializaci v instituci jinak. Jedno začalo chodit do školky až v šesti letech a jedno dokonce spokojeně chodilo do školky už od dvou let. Ovšem jen na pár hodin denně. A právě v tom je kámen úrazu. Ženy, které pracují ve dvanáctihodinových směnách nebo v zaměstnáních, kde jsou nucené k přesčasům, instituce pro děti často nutně potřebují a jejich potomci v nich tráví co nejvíc možného času, protože máma je prostě v práci. Pomlouvané kariéristky a feministky si naopak často život zorganizují tak, že se o péči dělí s partnerem, instituci pečlivě vybírají, většinou jsou schopné si i něco připlatit a děti do nich umisťují s citem nejprve na pár hodin denně. A když mají pocit, že to dítě nesnáší dobře, vymyslí nějaký záložní plán. Ženy, které školky pro děti skutečně potřebují, takové možnosti bohužel nemají.

Jestli konzervativcům skutečně záleží na blahu dětí, mám pro ně dobrou zprávu – je tady cesta, kterou se mohou vydat. Jakkoli jim to možná zní neuvěřitelně, rodiče nechtějí své děti deprivovat, a když budou mít různé možnosti, zařídí se tak, aby to pro děti bylo co nejlepší. Když se politici budou zasazovat o to, aby lidé dostali za svou práci adekvátně zaplaceno, možná se jednou dostaneme do stavu, kdy bude možné i z jedné podprůměrné mzdy uživit rodinu. Procento žen, které pak budou spěchat do práce, aby stály u nějakého pásu na denních a nočních směnách, se tím velmi sníží. A protože je tato cesta příliš dlouhá, nabízím i snazší alternativu. Stát může platit rodiči, který se stará o malé děti, za jeho péči víc než jen současnou almužnu. Pro blaho dětí.