Pět let je dlouhá doba. Šťastně jsem za tu dobu zapomněla, co přesně se odehrálo v oněch čtrnácti dnech mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby. Motivační písně, při kterých mě polévala trapnost, prohlášení, výzvy, přesvědčování zabedněných voličů, aby nebyli hloupí a šli volit Karla, a bylo toho ještě mnohem víc. Mezi těmi skvosty byl jeden diamant, a to píseň „Volím Karla“. Berenika Kohoutová v ní pěla:

Volím tebe Karle, tak hobluj a vař, postavím ti harém, vyzpívám svatozář. Polož spící hlavu ke mně do klína, a pak až tě zvolej, vem mě do kina,

pokračuje to ještě dál a není to o nic lepší.

Jistě, živelnou kampaň nešlo koordinovat a za píseň nenesla zodpovědnost skupina „Karlových“ podporovatelů en bloc. Pro člověka, který se rozhodl se sebezapřením volit Schwarzenberga proti Zemanovi, byla tahle palba těžkou zkouškou. Část mého okolí se tehdy rozhodla k volbám nejít. Nejen kvůli nevkusné kampani, ale i kvůli tomu, co pro ně „pankáč Karel“ ve skutečnosti symbolizoval: byl nerozlučně spjat s asociální politikou vlády, v níž byl ministrem, a se stranou, které svou tváří dopomohl k úspěchu.

Nezlobila jsem se tehdy na nikoho z těch, kdo se rozhodli nevolit, ani na ty, kteří volili Zemana. Někde v hloubi duše jsem tu volbu chápala a připadalo mi, že by měl Miloš Zeman vyhrát, byť já ho volit nemohla, protože je to člověk, který nezná hranice a udělá úplně cokoli. V mém postoji byl spíš soucit s těmi, kteří svou volbou říkají jasné „ne“ celému systému, nežli jakákoli zášť. Ale i nějakou tu zlomyslnost v sobě mám. Třeba když slyším současného prezidenta a proti své vůli se musím jeho sarkastickým poznámkám smát. Je to ta část mé osobnosti, kterou nemám příliš ráda, ale vím, že někde dříme, a člověk jako Miloš Zeman ji ve mně dokáže probudit. Přesto věřím, že v druhém kole, které nás teď čeká, neuspěje. Tentokrát mu to nepřeju ani nikde hluboko uvnitř. Vím, že by to nebylo dobré pro nikoho.

Volební šílenství se ve chvíli, kdy vychází Tvar, už skoro chýlí ke konci, já ale píšu svůj sloupek na jeho počátku. Minulá zkušenost mě poučila, že se hodně věcí může velmi rychle změnit, přesto vnímám jeden rozdíl oproti období před pěti lety. Všimla jsem si mnoha lidí, kteří si kladou otázku, kdo jsou vlastně ty dva miliony voličů, kteří to v prvním kole současnému prezidentovi „hodili“. A to je podstatná změna oproti minulé volbě. Tehdy převažovala morální nadřazenost, teď se objevuje váhání, přemýšlení, hledání. Ano, netýká se to všech, najdou se i paušální odsudky, nechuť se „tím póvlem“ zabývat či blahosklonná snaha o jednostrannou komunikaci. Nic není dokonalé.

Čeká nás ještě dlouhá cesta, než bude normální uznávat jiné volby a přijmout prostý fakt, že všichni nežijí v nejbáječnějším ze všech světů. Přesto svítá naděje. Aspoň část privilegovaných si totiž začala klást správnou otázku. Odpověď na ni není jednoduchá, stejně jako není pravda, že by Zemana volili ti, kteří jsou na tom úplně nejhůř. Ti totiž nevolí většinou vůbec, protože už dávno ztratili víru, že by se tím mohlo něco zlepšit. Podaří-li se však nasměrovat zájem vzdělaných lidí, kteří mají přístup do médií a dokáží vytvářet společenský tlak, na palčivá sociální témata, může se dokonce stát, že některé příští volby budou opět zápasem politických idejí, a nikoli jen třídní přestřelkou.