Zřejmě už není pochyb o tom, že zažíváme krizi. Mluví se o krizi kapitalismu, o krizi hodnot, o krizi liberální demokracie i krizi tradičního politického systému. S krizí politiky souvisí i krize levice a levicových politických stran. Příčiny této krize, nebo lépe krizí, by si zasloužily jistě podrobnou analýzu, ale i bez ní je jasné, že jsme v pořádné bryndě. Když měla před časem sjezd bývalá největší levicová strana, napadl Štěpán Kotrba před budovou dva bezdomovce – nastříkal jim pepřákem do očí. Učinil tak prý proto, že se cítil být napaden, když po něm bezdomovci chtěli drobné. Svým činem symbolicky dokreslil dobu, ve kterém se nacházíme. Štěpán Kotrba sám sebe označuje za levičáka a na sjezdu sociální demokracie ztrestal dva zástupce deklasovaných za to, že se chovali jako bezdomovci, tedy žádali o almužnu. O tom, kdo je a není levičák, bychom samozřejmě mohli vést mnoho diskusí. Nelze totiž přehlédnout, že sílí společenské tendence, které se levicí zaštiťují, přitom se nápadně podobají krajní pravici. Stojí-li levice na třech základech – svobodě, rovnosti a solidaritě –, pak tito noví levičáci, kteří se označují za „starou levici“, popírají hned všechny tři principy.

Vyznávají autoritářství a vládu pevné ruky, pohrdají celými skupinami lidí, které považují za méněcenné, a už vůbec se nechtějí solidarizovat s nikým jiným než sami se sebou a s lidmi stejné společenské vrstvy a národnosti. Pokud je teď potřeba svést nějaký boj, pak je to i zápas o charakter levice a toho, co za ni bude označováno. Necháme-li si ji ukrást krajní pravicí, budou na tom tratit všichni. Zúží se tím totiž prostor k prosazování demokratické politiky obecně.

Jako zjevení působí v takovém marasmu organizace, které se všechna média přes dvacet let posmívala, psala o ní s despektem a považovala ji za relikt minulého režimu. Je řeč o odborech, které mají ve svém čele Josefa Středulu, člověka evropského formátu. Pod jeho vedením se odborům podařilo protlačit do veřejné diskuse téma „levné práce“, vzrůstá počet členů a novináři přestali psát, že stávkovat je nemravné, a začali naopak apelovat na odbory, ať už konečně stávkují. Proměna veřejné debaty v otázce nízkých mezd je největší Středulův majstrštyk. Právě díky jeho činům a úsilí mu nyní novináři radí, aby odbory stávkovaly. Není asi tajemstvím, že Josefa Středulu by si mnozí přáli vidět jako prezidenta republiky, jiní namítají, že by měl vést novou levicovou stranu nebo zachraňovat sociální demokracii. Zatím můžeme být rádi, že tu díky němu máme alespoň nějakou demokratickou sílu.

A nejzábavnější na tom všem je, že právě Středula (a s ním současné odbory) představují to nejlepší ze skutečné „staré levice“. Právě na jejich příkladu lze ukázat, že není nutné se zaměřovat pouze na menšiny a feminismus, přitom však je možné nebýt rasistou a sexistou. Je to otázka důrazů, ale úkrok od menšinových témat k sociálním neznamená v žádném případě nutnost skončit na krajní pravici. Odborům patří dík i za to, že ukazují, jakou cestou by se renesance levice měla ubírat. A dobrá zpráva je, že téměř všichni můžeme tuto organizaci podpořit. Můžeme vstoupit do odborů, které už existují na našem pracovišti, nebo si je založit. Anebo se aspoň zamýšlet nad tím, proč to nejde. No, nejsou to všechno samé dobré zprávy?