5/2018
S Maršálkem se noříme do jaksi vyspělejšího a poctivějšího kosmu, v němž slovo má pořád váhu, sílu a smysl. A je vzácné.
Milí čtenáři Tvaru,
v tomto čísle jsme zpovídali básníka a psychiatra Michala Maršálka. Když si jeho odpovědi pročítám, vynořuje se mi v mysli slavný Shakespearův verš: „Zralost je vše.“ Nerad přiznávám, že jsem Maršálkovu poezii vlastně objevil relativně nedávno. Za ten kratičký čas mi ale tvorba tohoto autora, který do literatury vstoupil až ve zralém věku, uhranula svou precizností, jemností a hloubkou. S Maršálkem se noříme do jaksi vyspělejšího a poctivějšího kosmu, v němž slovo má pořád váhu, sílu a smysl. A je vzácné. Jeho umělecký svět je zároveň velmi živý, protože zahrnuje také hravost a experiment. Rozhovor s tímto mimořádným básníkem odhaluje ještě jeden aspekt této zralosti: bohaté a přesné básnické myšlení. Schopnost uvažovat o tvorbě v kontextu celé básnické tradice, včetně kontextu světového. Přestože bych po letech nedokázal přísahat na všechny axiomy Eliotova slavného eseje „Tradice a individuální talent“, jsem asi celoživotně poznamenaný jeho myšlenkou, že básník by měl znát své místo v kontextu literární tradice. V tomto osmičkovém roce nás čekají všelijaké ankety o největší díla posledních sta let. Ovšemže je třeba tato hlasování brát s rezervou, nicméně není špatné čas od času o literárním kánonu uvažovat hlouběji a poctivěji. Člověk by totiž ani v poezii, řečeno s Poundem, neměl vynalézat teplou vodu…
V naší potemnělé a nejisté době je zralost doslova alchymickým lékem, nejen v literární oblasti. Snad se Michal Maršálek vzhledem ke své záslužné práci i svým pacientům neurazí, když řeknu, že si občas v našem regionu začínám připadat jako v blázinci (ovšem bez moudrých básníků-psychiatrů). Někdy se budím strachy, aby nás v rámci Evropské unie skutečně neoplotili. To by se sice některým moc líbilo, ale my, co rádi svobodně dýcháme, bychom si už tak nepískali. Situace je vážná. Zatímco v sousedním Slovensku sledujeme otřesný příběh vraždy mladého novináře a jeho snoubenky – příběh, jehož chapadla možná sahají až do nejvyšších pater politiky –, u nás parlament právě odhlasoval, že dozor nad policisty má mít bývalá „mlátička“, která během Listopadu řezala studenty. Pravda, dotyčný pán prošel jen těsně. Problém je, že velká spousta poslanců při hlasování chyběla. A když zaostříme, ze kterých stran chyběli poslanci nejvíc, zjistíme, že z Pirátů, STAN, TOP 09 a ČSSD. No, je-li demokratická opozice tak nemožná, že její poslanci ani nechodí do práce, to se pak nemůžeme divit, že se mílovými kroky posouváme za hranice evropských standardů a ten pán, co mlátil studenty, bude dozírat na policii. Ne, zralou demokracii opravdu nemáme, tohle je docela jiný stupeň. Tady něco přezrálo – zkazilo se.
Přeji vám inspirativní čtení!
To hlavní
-
Ale skutečně první odrazový můstek pro mé vlastní psaní byl August Stramm a William Carlos Williams – ta jejich poezie krájená na tenké plátky a vysoušená zvláštním způsobem, takže se podobala skutečnosti asi jako křížala jablku.
-
Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).
-
Jako zjevení působí v takovém marasmu organizace, které se všechna média přes dvacet let posmívala, psala o ní s despektem a považovala ji za relikt minulého režimu.
-
Abychom tedy s knihou zúčtovali férově: je to román o určitém životním postoji, který prostupuje současnou západní civilizaci a jejž lze snad popsat jako neschopnost vytrhnout se z blahobytu k upřímně míněné akci, za kterou by byl člověk schopen ručit.
-
Nebyl by to však Zábranský, kdyby na první pohled kontroverzní téma bylo tím hlavním a jediným, čím se zabývá.