indonesia-muslims-getty_custom-f6df86e061ef12f90431cd28e3c192e9f099884b-s800-c85
Nad knihou

Nudný svět Patrika Ouředníka

Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene).

Z čísla 5/2018

Patrik Ouředník napsal nekorektní knihu o islámu (jako by tím „nekorektním“ mudrlantstvím na adresu islámu nebyly poslední dva roky přeplněné všechny Parlamentní a další listy). Pojmenoval ji Antialkorán aneb nejasný svět T. H. (Volvox Globator, 2017), přičemž název tohoto souboru čtyř esejů si vypůjčil od Václava Budovce z Budova. Ten svůj vlastní Antialkorán vydal na začátku sedmnáctého století a pokusil se v něm doložit, že „Alkorán turecký z ďábla pošel“. Ouředník si vybral méně infernálního protivníka – v nejrozsáhlejším textu polemizuje s Tomášem Halíkem.

Vrací se k jeho glose „Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost“, v níž Halík sice odsoudil teroristický útok na redakci Charlie Hebdo a vyjádřil lítost nad smrtí novinářů, nicméně také zkritizoval práci karikaturistů tohoto satirického listu. Jejich provokativní ilustrace hodnotí jako „vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami“. Ouředník oponuje a připomíná, že „francouzský zákon naštěstí uvažuje jinak: trestá projevy rasismu – včetně protináboženského –, avšak umožňuje urážet náboženské symboly a artefakty. ‚Korán je blbost‘ je dovoleno. ‚Muslimové jsou blbci‘ je zakázáno. ‚Mohamed je krvelačný šílenec‘ je dovoleno. ‚Muslimové jsou krvelační šílenci‘ je zakázáno. Zákon chrání konkrétní lidskou bytost včetně bytosti věřící – leč nikoli náboženství“. Celá kniha je věnována právě obhajobě principu laicismu, francouzské verze sekularismu, a brání právo vysmívat se všemu religióznímu.

K této ústřední tezi se hlásím: blasfemii je nutno chránit. Islámu i dalším náboženstvím heretická kritika svědčí jako zlatému teleti drbání. Jaký by to byl Bůh, potažmo bohové, kdyby se trápili urážkami a anekdotami, co by to bylo za omnipotentní vládce, pokud by trvali na nudně dogmatickém výkladu vlastních slov? V obraně kacířů a karikaturistů jsem na straně Ouředníka. Ačkoli by mohl být poctivější k dějinám křesťanství a islámu a napříště nepřisuzovat boj proti náboženským monopolům pouze sekularismu, neboť značné zástupy rouhačů a kacířek, kteří položili vlastní životy za odvážné interpretace a kritické výpady, pocházely právě z řad věřících. Nejen ateismem živ je heretismus.

Podobně je třeba docenit další „rouhačské“ výpady: nemá smysl tvrdit, že islám je pouze náboženstvím lásky, bylo by falešné zavírat oči před násilím, které vyvěrá, když se ze spirituality stane vojenská ideologie – a tento agresivní potenciál v sobě nesou mnohé náboženské systémy –, je potřeba podporovat disidenty, feministická sdružení a ateisty v islámských zemích. Takové apely na poctivost kritiky jsou samozřejmě nezbytné, i když po dlouhotrvající debatě o islámu započaté „uprchlickou krizí“ se už nejedná o žádné novum.

Nepřítel z domněnek zrozený
Problém tedy netkví v hlavním sdělení, ale v Ouředníkově argumentaci. S ní bych rád nekorektně polemizoval. Ouředník si totiž v esejích vymýšlí a překrucuje fakta. Když například zpochybňuje Halíkovo – přehnaně zobecňující – tvrzení o tom, že „naprostá většina muslimů […] je nám velmi blízko a chtějí být s námi na stejné lodi“, využívá Ouředník studii Institutu Montaigne. Z ní prý vyplývá, že třiapadesát procent muslimského obyvatelstva ve Francii se vnímá buď „mimo (25 %)“ nebo „v opozici (28 %)“ k francouzské kultuře, nebo také to, že osmadvacet procent muslimského obyvatelstva pokládá právo šaría za morálně nadřazené zákonům Francouzské republiky. Ouředník se sice shodne s Tomášem Halíkem, že „naprostá většina muslimů nemá v úmyslu vraždit židy a křesťany“ a že „s námi bude udržovat stejné společenské nebo sousedské vztahy jako nemuslimové“, nicméně tvrdí, že „co se pojetí světa a společnosti týče, naprostá většina muslimů nám blízko není“. Jenže Ouředník se neobtěžuje s citováním zdrojů, takže čert – případně Halík – ví, z jaké studie vlastně čerpá.

Zmíněný Institut Montaigne sice vydal analýzu „A French Islam is Possible“ zaměřenou na ideové hodnoty muslimského obyvatelstva, ta ale vyznívá dosti odlišným způsobem. Například dvě třetiny muslimů věří, že sekulární stát umožňuje svobodu náboženského vyznání, značná část muslimů dodržuje systém hodnot a náboženskou praxi, které bez problému koexistují s francouzskou republikou a národem, a osmasedmdesát procent muslimů s hlasovacím právem se ve volbách nutně nepřiklání k muslimským kandidátům. Podobně se s informacemi čachruje napříč celou knihou. Jenže svobodu slova, tolik ceněnou samotným Ouředníkem, nelze zaměňovat za svobodu klevetit.

Ouředník sice příležitostně proloží své pamflety zmínkami o tom, že ani na základě drtivých tragédií nelze odsoudit náboženství jako celek a že „sebepočetnější parta hrdlořezů nereprezentuje obec věřících“, jenže tyto náznaky přesnějšího nuancování rychle přebijí bulvární domněnky. Jako by bylo zapotřebí drastického zjednodušení k dosažení dramatického efektu: rozmáhá se cenzura, Evropa slábne, islám se temně pozvedá nad naší civilizací. Tvrzení o to siláčtější, čím méně jsou podložená. Ouředník straší zkazkami o „retušování problematických pasáží v Koránu“ (ale kdo je retušuje?), v evropských mešitách prý „zaznívá čím dál zřetelněji dobyvačná poloha Koránu“ (odkud získal takovou informaci?), ve jménu politické korektnosti a ideologie multikulturalismu „je nám odepřeno právo nebýt ohleduplní“ (kdo takové právo odebírá?), Evropa musí zrušit povinnost autocenzury, kterou „na sebe ve jménu multikulturalismu dobrovolně uvalila“ (kdy se událo tohle uvalení?), v evropských učebnicích dějepisu je privilegována islámská kultura, zatímco ta evropská je masochisticky kritizována (ve kterých učebnicích?), popírání holokaustu a znevažování Mohameda je pro „drtivou většinu muslimů“ srovnatelná skutečnost (vážně se Ouředník odvažuje mluvit za „drtivou většinu muslimů“?), a tak dále a tak dále. Místo esejistického rozplétání zatuhlých klišé Ouředník naopak splétá obraz nepřítele, bubáka z fikcí a konspirací.

Zkratka jménem islám
Autor, který ve své Europeaně obnažil západní společnost jako rozporuplný kosmos plný protichůdných tendencí, paradoxní svět, kde se potkává idealismus se sadismem a tragika se směšností, ten stejný literát nyní předkládá plochý a nudný výklad „islámského světa“: téměř dvě miliardy lidí žijící po celé planetě, v odlišných a pestrých kulturních rámcích, jako by byla jednolitá masa determinovaná svou příslušností k islámu. Mnohohlavá hrozba bez vnitřní rozrůzněnosti. Europeana nabízela s rafinovanou nadsázkou a měkkou tužkou načrtnuté glosy, za nimiž ovšem bylo možné tušit obsáhlou erudici a obeznámení s komplexním labyrintem dějin. Antialkorán naopak vnucuje těžkopádné soudy bez znalosti kontextu. Ouředník se příliš neobtěžuje ani s rozlišováním mezi islamismem a islámem („Tak jako kdysi komunismus vykonává dnes islám, resp. islamismus ideologický dozor nad Západem…“) – ve výsledku pak přejímá interpretaci islámu od muslimských extremistů.

Extremisté i Ouředník se domnívají, že základním principem islámu je ovládnutí Evropy, nenávist k hédonistům a kacířům, ženám a liberalismu a konečné zničení celého západního světa. Odmítají jiný výklad. Islamisté i Ouředník vidí islám jako monolit – sadu několika tupých tezí, banální verbířskou povídačku okleštěnou o nejednoznačnou minulost, bez rozličných odnoží, bez heterodoxních tradic, bez odvážných básníků, bez mystiků a vizionářů laskavosti (výjimku představují zmínky o mutazilistickém hnutí a Ibn Rušdovi, které Ouředník letmo připomene). Islamisté i Ouředník pábí o propastné hlubině mezi „arabským“ světem a „evropskou civilizací“. Zamlčují, že příběhy obou celků jsou propletené, vzájemné vlivy zásadní. Bez islámu by Evropa nebyla Evropou, Evropou se svým panteonem filosofů, umělců a vědců. Takové zploštění islámských dějin pak zákonitě vede k ochuzenému pohledu i na samotnou Evropu. Pokud Europeana nabízela kritické odkrytí střev evropských dějin, v Antialkoránu nacházíme naopak sebestředné vyvyšování Západu a bagatelizaci ostatních kultur: „Západní demokracie je k dnešnímu dni jediná společnost schopná sebekritiky.“ Ano, chápeme, barbari ante portas.

Od esejisty, notabene Ouředníkova formátu, bych očekával skutečnou provokaci. Zpochybňování převládajících banalit, nahlížení do odlehlých končin společenské mentality, tázání po zamlčeném, cit pro pestrost lidských společenství a ztěžování života všem, kteří vytrubují plakátové redukce – Ouředník ale často dělá práci za ně. Odkrývání rubu reality vyměnil za nálepkování. Jeho povšechná kritika islámu nakonec vyznívá jako snůška předsudečných banalit. Nikoliv proto, že je kritický, ale kvůli pofidérní obecnosti – žádný „islám obecný“, islám per se, totiž neexistuje, ani „zlý“, ani „hodný“. Naznačování, že se jedná o zaostalé a nebezpečné náboženství, je nepřesné historicky, antropologicky i z lidského hlediska. Copak do islámského příběhu nepatří například andaluský vizionář Ibn Arabí? Básník, který se už na přelomu dvanáctého a třináctého století vyznal ze všeobjímající lásky ke stvoření a všem lidem bez ohledu na jejich konfesi, když napsal:

Mé srdce může pojmout jakoukoli formu: klášter pro mnicha, chrám pro modly, pastvinu pro gazely, Kabu zasvěcence, desky Tóry, Korán. Láska je tou vírou, kterou chovám.

Copak si své místo nezaslouží také soucitný mysticismus křehkých súfíů? A proč opomíjet význam muslimských feministek, které bojují s patriarchálními strukturami právě ve jménu vlastní spirituality? „Islámů“ je mnoho, lidí ještě víc, ochota porozumět je jedna – v Antialkoránu ji ale povětšinou nenajdete.

Jenže Ouředníkovy eseje v posledku nenudí jen primitivním obrazem islámské kultury – nezvládají ani roli nekorektních pamfletů. Vychází v době, kdy je antiislámská rétorika standardní výbavou politického marketingu a napříč Evropou zasedají ve sněmovnách vyslanci krajní pravice. Antialkorán je mainstream. Rozšířený obraz barbarů nakonec slouží extremistům na obou stranách, národovcům i pomstychtivým islamistům. Pokud by tedy Západ opustili všichni, kteří ctí onen „škodlivý text“ jménem Korán, nezůstala by tu Evropa, o níž píše Ouředník, Evropa humanistů, racionální a sekularizovaná. Kvůli strašení mohamedánským nepřítelem se ocitáme na území národovců, křesťanských fundamentalistů a pravicových populistů. Jenže s podobným póvlem se střetávají i muslimské ženy a muži ve svých domovinách – nesdílíme s nimi jen podstatnou část minulosti, ale také současné strasti. Místo různých antialkoránů bychom potřebovali spíše vytvářet sdílený prostor, prostor žitý i myšlenkový, který bude svatyní pro věřící i jevištěm pro kacíře.

Chviličku.
Načítá se.
  • Lukáš Senft

    (1990), básník, esejista a religionista. Věnuje se politické filosofii a ontologii přírody. Za svou publicistickou činnost obdržel v roce 2017 cenu Novinářská křepelka.
    Profil
  • Patrik Ouředník

    (1957), česky a francouzsky tvořící spisovatel a překladatel žijící ve Francii. V 70. letech se podílel na činnosti Jazzové sekce, v roce 1979 podepsal petici VONSu za propuštění politických vězňů ...
    Profil

Souvisí

  • Nad knihou
    Zuzana Vlasatá, Jakub PatočkaŽlutý baron. Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát jako firmu

    Byl jsem jako v sendviči

    Reflektuje Svatava Antošová

    Jestli kniha Zuzany Vlasaté a Jakuba Patočky na něco apeluje, pak na to, abychom se měli na pozoru před každým, kdo by chtěl demokratické instituce (z)řídit jako firmu…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 16/2017
  • Nad knihou
    Ach, ty Češky!

    Zbavme se národnostních stereotypů

    Reflektuje Svatava Antošová

    I napadalo mě při četbě: jak se s touto „symbiózou“ modelky a farářky asi popasoval polský čtenář? Ale pak jsem se zastyděla a uvědomila si, že mě Surosz svou knihou vlastně dostal…

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 14/2017
  • Nad knihou
    Mariusz SzczygiełProjekt: pravda

    Nenechat usnout hlemýždě

    Reflektuje Svatava Antošová

    Pravd je ovšem méně než pravdiček. Ty druhé se sbírají snáze a může se za ně považovat prakticky cokoliv.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 7/2017
  • Nad knihou
    Michail ZygarVšichni muži Kremlu

    O osudu Ruska rozhodují kulisáci?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Od roku 2012 je ale zase vše při starém; ‚carevič‘ vyklidil pozice, ‚car‘ je zpátky na svém místě a ‚muži Kremlu‘ si mnou ruce, jak to pěkně zařídili.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 3/2017
  • Nad knihou
    Petr DrulákUmění, mystika a politické jednání

    Co s moderní racionalitou?

    Reflektuje Svatava Antošová

    Drulák volá po obnovení bratrství, lásky a mystiky, ale zároveň ví, že této obnovy se nemohou chopit politici.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 2/2017