Naučit se využít smrt pro život – tuto moudrost si z Laosu přivezl v Čechách velmi dobře známý a populární polský spisovatel a reportér Mariusz Szczygieł; umožnila mu překonat složité životní období po ztrátě blízké osoby, s níž se vyrovnával pomocí slov, až vznikla kniha Projekt: pravda (Jaroslava Jiskrová – Máj / Dokořán, 2016). V citlivě psaných textech hledá nový smysl života, životní filosofii či svou i cizí pravdu v neméně citlivém překladu Heleny Stachové a za fotografického doprovodu Lenky Faltejskové.

Slovem loňského roku se stal podle Oxford Dictionary výraz post-truth, překládaný jako „post-pravda“ či, vztahujeme-li jej k době, v níž žijeme, jako „post-pravdivá epocha“, případně „epocha, kdy už nerozhodují fakta“. Jinými slovy: v současnosti je stále obtížnější rozlišit, co je pravda a co lež, kdekdo může kdykoliv prohlásit v podstatě cokoliv, aniž by své tvrzení podepřel fakty, a nijak se tím neznemožní – ba mnohdy dokonce naopak; stane se obdivovaným a populárním a to, že plká, nikomu nevadí. Pravda, prokazatelná a veřejně vyslovená, přestala být hodnotou, o niž stojí za to usilovat. Přijde-li do tohoto kontextu spisovatel, potažmo novinář s knihou Projekt: pravda, vzbudí nejen zájem, ale také nedůvěru – a možná i zklamání. Což se stalo i mně. Dostane-li se mi totiž do ruky publikace, v jejímž názvu stojí vedle sebe pro mě krajně podezřelé slovo „projekt“ a vyprázdněné slovo „pravda“, a ještě navíc se dočtu, že se jedná o „knihu-koncept“ (viz recenze Josefa Chuchmy „Dávka nezaručených pravd“, Lidové noviny, 31. 1. 2017, str. 8), pak je této publikaci v mých očích prokázána medvědí služba. Z jiné recenze mi v paměti utkví slova, že autor se v knize

„vyrovnává se ztrátou blízkého člověka a jeho smrt jej přivede k základní filosofické otázce: Proč žijeme?“

I nedá mi to, opatrně ji otevřu a zkusím se začíst. Záhy však pochopím, že o žádnou velkou filosofickou pravdu nepůjde, ale většinou jen o sled drobných pravdiček, sesbíraných od lidí, s nimiž se autor při různých příležitostech setkal. Pravdiček tak trochu „konceptuálně“ vynucených, byť pro život jejich „majitelů“ nesmírně důležitých.

Vždycky si ber dvě gumy

„Když jsem se konečně uklidnil, napadlo mě, že každý rozumný člověk by měl usilovat o pravdu, měl by se snažit odhalit ve svém životě jednu, třeba docela malou pravdu. Jinak by mohl považovat svůj život za promarněný. Proč já jsem dosud vlastně žil? Měl jsem svou maličkou pravdu? Dovolil jsem těmto myšlenkám, aby mě opanovaly jako zhoubný návyk.“

Tato citace je z knihy Stanisława Stanucha Portrét z paměti z roku 1959, kterou Szczygieł objevil v knihovně varšavského Domu spisovatelů. Nadchla jej natolik, že se jí k onomu hledání „třeba docela malých pravd“ inspiroval, přestože její autor byl jiného politického „vyznání“ (stoupenec socialistického Polska a odpůrce Solidarity). Szczygieł se však nacházel v situaci, kdy potřeboval hodit záchranný kruh. A Stanuch mu jej svou knihou „hodil“ – nač ho tedy ještě kádrovat? Tak vznikl Projekt: pravda, projekt sice poněkud nevyrovnaný, s vypovídací hodnotou různé úrovně, ale plný lidskosti, empatie a chápavosti. Tato „svatá trojice“ je Szczygiełovou největší devizou, kterou nelze zpochybnit, a kterou výše zmíněná životní ztráta ještě prohloubila a dala jí nový, existenciální rozměr. Sběr pravd probíhá zprvu nahodile během jeho cest po Polsku i po světě, ale protože je autor posléze časopisecky uveřejňuje, lidé mu své pravdy sami píší nebo telefonují či ho žádají o schůzky, na nichž se o ně chtějí podělit. Nakonec je pravdami tak zavalen, že když u dveří jeho bytu zazvoní Svědci Jehovovi, odbyde je slovy, že už má zápisník plný…

Pravd je ovšem méně než pravdiček. Ty druhé se sbírají snáze a může se za ně považovat prakticky cokoliv. Pro někoho je jeho pravdou třeba to, že možná jednou dospěje k jiné pravdě; nebo pro dalšího, že nechce dělat kariéru filmového scenáristy v Hollywoodu; pro jiného to, že může ponožky buď nosit, nebo je přilepit na poštovní schránku a cítit se svobodný; pro skupinku mladých opilců v baru může životní pravda vypadat i takto: „Dycky si ber dvě gumy místo jedný.“ Možná by bylo lepší některé pravdičky ještě probrat a vytřídit, ale kdo ví? Třeba teprve jejich sousedství dává vyniknout skutečným, o životní zkušenost opřeným pravdám. Ostatně i sám autor je k sobě sebekritický, když přiznává:

„V amoku lovu na cizí pravdu došlo k mnoha přehmatům. Nejsou to jen pravdy, s nimiž se někdo svěřil reportérovi. Objevují se i pravdy vycítěné, pravdy vyčtené, pravdy vykradené. Pravdy občas vynucené násilím. A také pravdy, které se nakonec ukáží být pravdičkami. Objevil jsem i pravdy, které se ve mně náhle zrodí, když mě někdo vyprovokuje.“

Lhala bych, kdybych tvrdila, že Szczygiełova kniha není nakažlivá. Je. A nejsem určitě jediná, kdo se při její četbě zkoušel dobrat nějaké vlastní pravdy. Zároveň jsem se ale bránila podlehnout a umínila jsem si, že tuhle hru „na pravdu“ hrát nebudu. Že budu jen pozorně číst, naslouchat vnitřnímu hlasu textů a zkoušet v nich rozpoznat to podstatné.

Teprve Poláci jim to řekli

Jednou z osobních pravd, majících ovšem celospolečenskou závažnost, je beze sporu ta, kterou Szczygiełovi sdělila Iwona Smolková, polská literární kritička a spisovatelka. Ano, ta, jež vloni odmítla přijmout z rukou polského prezidenta Andrzeje Dudy vyznamenání „Zasloužilá o kulturu Gloria Artis“. Nejprve si se Szczygiełem povídají o tom, kdy a za jakých okolností objevila literaturu. Smolková vzpomíná na dětství v polorozbořeném domě ve Varšavě, kde našla tři knihy a jednou z nich byla Louka Bolesława Leśmiana (1877–1937). Ta knížka se stala její nejoblíbenější, i když jí tehdy ještě úplně nerozuměla. Pak žila v lesní osadě u prarodičů, kde hodně četla – i z toho důvodu, že spolužáci bydleli daleko od sebe, takže se po vyučování neměli možnost příliš stýkat. A tehdy přišla na to, že opravdový život existuje nejen ve skutečnosti, ale i v knihách, a přestala tyto dva světy rozdělovat. Szczygieł navazuje otázkou, zda můžou tyto dva světy (vnitřní a ten za oknem) jeden druhému nějak pomoci, jsou-li rovnocenné. Podle Smolkové ano, ale spíše je schopen pomoci svět slov onomu světu venku než naopak. Načež Szczygieł rozvíjí své úvahy dál a ptá se, zda si nemyslí, že svět za oknem nemůže sám se sebou vydržet, a proto potřebuje představu světa v podobě literatury, aby se nezbláznil. A Smolková odpovídá:

„… to by bylo krásné. Jen se bojím, že život za oknem čím dál tím častěji žádnou literaturu nepotřebuje. Psát – to je činnost pro hrstku lidí. Jsou i chvíle, kdy se počítá jen svět vnější. Ten z představivosti je v tu chvíli zbytečný.“

A toto poznání je zároveň její životní pravdou, chcete-li; že totiž někdy se nelze před světem za oknem schovávat. Ani do literatury ne. A uvedla příklad z roku 1968,

„kdy se antisemitská vláda rozhodla vyhnat všechny Židy do Izraele, a tak byly desetitisíce občanů donuceny odjet do ciziny během několika dnů. Někteří vůbec netušili, že jsou Židy, až teprve Poláci jim to řekli.“

Podobná situace se pak opakovala ještě v letech 1976 a 1980. Pochopila, že si nemůže říct, že tohle se jí netýká. A dodala: „Jsou chvíle, kdy to, co se děje, je důležitější než literatura.“ Szczygieł ji pozorně poslouchal a pak se zeptal: „Prosím o jednoslabičnou odpověď. Je teď takový okamžik?“ Její odpověď zněla: „Je.“ Dalšího komentáře jistě netřeba.

Mnohovrstevnatou pravdu v podobě metafory vyslovila osmnáctiletá dívka z Ukrajiny Aňa Kryštafovičová. Předcházelo jí toto: jednou se Szczygieł zastavil v knihkupectví s kavárnou Wrzenie Świata, které spoluzákladal, a když zašel do jeho zadní části, upoutal jeho pozornost na dveřích vyvěšený papír s několika pokyny. Týkaly se péče o hlemýždě, kterého tu Aňa nechala na starost svým kolegům po dobu, než se vrátí z dovolené. A kolegové se poctivě starali. Szczygieła Aňin měkkýš zaujal natolik, že jej nemohlo nenapadnout, k jaké asi pravdě pomohl své chovatelce dospět. Když se vrátila, dozvěděl se, že je pro ni nesmírně důležitý, neboť je její jedinou památkou na Krym a na dobu, kdy ještě patřil Ukrajině. Do Polska ho dostala tak, že ho prostě propašovala vlakem. A pak se rozpovídala:

„Miluju Krym, jezdila jsem každý rok na krymské prázdniny. Ale dnes už tam žádný vlak z Ukrajiny nejede. Musí se jet na hranici, pak pěšky přejít a na druhé straně si vzít taxík, který stojí desetkrát tolik co dřív. A dojet na nějakou železniční stanici. Dobře že mám aspoň toho hlemýždě. Když se na něj zapomene, zaleze do své ulity, zatáhne si záclonku v podobě blanky a usne. Pokouší se přežít v nehybnosti. Oživit se dá jen vodou. Samozřejmě nemůže takhle čekat dlouho, to by umřel. Nenechat usnout hlemýždě. To je moje pravda.“

Jediné, co zůstane, je krásný letní den

Nemusím snad připomínat, že Szczygieł je výborný znalec českého prostředí (včetně znalosti češtiny), což ostatně odrážela i jeho úspěšná kniha Gottland. Není proto překvapením, že řadu českých motivů nalezneme i zde v jeho projektu sbírání životních pravd. Jedním z nich je autorovo uvažování o Olze Hepnarové a jejím (dnes bychom řekli: teroristickém) činu. Pro připomenutí: byl 10. červenec 1973 a po tehdejší pražské ulici Obránců míru (dnes ulice Milady Horákové) jelo nákladní auto; náhle prudce odbočilo a vjelo na chodník mezi lidi čekající na tramvaj. Osm z nich nepřežilo. Řidičce bylo dvacet dva let a dostala trest smrti. Pod vlivem knihy Romana Cílka: Olga Hepnarová. Zabíjela, protože neuměla žít (XYZ, 2010) se Szczygieł vydává po letech na místo činu a nechává jej na sebe působit. Ve své představivosti se vrací do minulosti a pokouší se vžít do situace obětí. A nejen to, představuje si, že zabila i jeho. Tak mocně jej vtáhla do tohoto příběhu Cílkova kniha a obzvlášť pasáže, v nichž Hepnarová vysvětluje motiv svého činu. Říká, že jí šlo o naplnění principu, který vysvětluje těmito slovy:

„Jde o to, že jestliže má společnost svědomí ničit jednotlivce, tak naopak jednotlivec může bez zábran a výčitek svědomí ničit společnost. V tom spočívá ten princip.“

Szczygiełovo přemýšlení o tomto činu jej nakonec, možná neplánovaně a bez záměru, přivádí také k jedné pravdě – to když se ptá sám sebe,

„jestli si ve svém životě nebo svým životem nezadělávám na nějakou Olgu Hepnarovou.“

Jiný český motiv nás zavede za spisovatelem, publicistou a přítelem T. G. Masaryka Janem Herbenem (1857–1936). Může za to zežloutlá kartička, kterou Szczygieł našel v jakési staré knize v bytě u své české překladatelky Heleny Stachové. Na jejím líci je Herbenův portrét a na rubu natištěn text, odrážející jeho pochybnosti, zda po něm jakožto po spisovateli vůbec něco zůstane.

„Louky kvetou a vánek roznáší jejich vůni na křídlech motýlů, broučků, včel a vos. Les šumí mladým jehličím a ptactvo lesní v něm zpívá. Všechno, jak bylo, když jsem se narodil. Všechno, jak bude, když já se na to už dívat nebudu. Takový je nezměnitelný zákon přírody, jejž nosím v prsou i já. Nuže, podrobme se zákonu oddaně a klidně. Nebude mne, nebudu slyšet šum lesa a zpěváků, nebudu vidět kmitavých motýlů, nebudu čít vůně luk kolem rybníků a nic se nezmění. Jako se nic nezměnilo, že ubyl na lesní cestě mravenec, jehož jsem bezděky zašlápl.“

Ta slova byla napsána před více než osmdesáti lety a odrážela velkou prozíravost; vždyť kdo se dnes k Herbenovu dílu vrací? Szczygieł z jeho pravdy vydedukoval následující poselství:

„Milí spisovatelé a autoři, to, co po nás doopravdy zůstane, je krásný letní den.“

Ach, kéž by, chce se dodat.