Duben roku 1898, renesanční Florencie rozkvétá do krásy, což ze střešní terasy svého hostinského pokoje bedlivě pozoruje i Rainer Maria Rilke. Dvaadvacetiletý literát se ve městě hodlá zdržet už jen několik dní, než s úlevou prchne do nedalekého přímořského letoviska Viareggio, kde bude mít více klidu na práci. Ještě předtím se však v křivolakých uličkách toskánské metropole stihne seznámit nejen s duchem italské renesance, ale též s německým malířem a grafikem Heinrichem Vogelerem. Oba umělci rychle nacházejí společnou řeč a o tři roky starší Vogeler Rilka brzy nato zve do svého secesního sídla ve Worpswede nedaleko Brém. Básník na pozvání sice ihned nekývne, oba muži však nadále zůstanou v kontaktu, znovu se setkají o pár měsíců později v Berlíně a na sklonku roku též u vánoční tabule v domě Vogelerovy matky, kde je pražský světoběžník po několik dní čestným hostem. Odtud Rilke ve Vogelerově doprovodu poprvé zamíří do svérázné severské krajiny mokřadů a rašelinišť, do vesničky, v níž roku 1889 němečtí krajináři Fritz Mackensen, Hans am Ende a Otto Modersohn založili uměleckou kolonii.

První, spíše zdvořilostní návštěva sice trvá jen krátce, specifické prostředí ale mladého básníka zřejmě uhrane, neboť v srpnu 1900, bezprostředně po návratu z cest po Rusku, zavítá Rilke do Worpswede znovu. Tentokrát ve společnosti Vogelera a jeho přátel setrvá několik týdnů, přičemž svou pozornost rovnoměrně rozdělí především mezi talentovanou malířku Paulu Beckerovou a její nejlepší přítelkyni, sochařku Claru Westhoffovou. Společné letní dýchánky na zahradě zemědělské usedlosti Barkenhoff, kterou si talentovaný designér a mistr užitého umění Vogeler přetvořil k obrazu svému, inspirují pána domu k vytvoření velkoformátového oleje Koncert neboli Letní podvečer. Na obraze jsou zachyceni všichni: Paula Beckerová, její pozdější manžel Otto Modersohn, Clara Westhoffová, na čestném místě uprostřed Vogelerova manželka Martha, napravo hudebníci včetně malíře a dole uprostřed dokonce i fenka barzoje, majestátně trůnící na venkovním schodišti. Jen Rilke chybí. Proč? I na to hledá odpověď román Koncert bez básníka německého prozaika Klause Modicka. Tuzemský debut zkušeného pětašedesátiletého literáta však není pouze důmyslnou rekonstrukcí příběhu o vzniku zmíněného obrazu, respektive Vogelerova kymácivého přátelství s Rilkem, nýbrž rozpíná se též v obecnějších rovinách. Čtenáře mimo jiné staví před otázku, jak velkou osobní oběť je možné položit na oltář umění a současně zůstat snesitelným člověkem. A samotářský poustevník Rilke z tohoto minisouboje s Vogelerem rozhodně nevychází jako vítěz.

Román, rozdělený do tří kapitol, mapuje tři dny ze života v tuzemsku prakticky neznámého představitele německé secese Heinricha Vogelera, který na přelomu století patřil k vyhledávaným knižním ilustrátorům a interiérovým designérům. Za pár dní bude v Oldenburgu, roku 1905 stále ještě sídelním městě Oldenburského velkovévodství, slavnostně zahájena Severozápadoněmecká umělecká výstava a Vogeler coby její hlavní hvězda na ní z rukou velkovévody převezme zlatou medaili. Na výstavě si veřejnost navíc bude poprvé moci prohlédnout obraz, na němž posledních pět let pracoval. Mohlo by se zdát, že se německý malíř zrovna vyškrábal na umělecký Olymp, on sám se tak ale rozhodně necítí. Idyla, kterou se na Barkenhoffu a v jeho nejbližším okolí pokoušel vybudovat, se rozpadá. Milovaná manželka Martha, znavená třetím těhotenstvím, se mu pomalu odcizuje, nevydařený obraz s hudebníky by nejraději spálil, a dokonce i břízy, které na okraji pozemku před lety zasadil, mu teď připadají jako mřížoví vlastní klece. Co se stalo? Zatímco se Vogeler připravuje k odjezdu, neustále se v myšlenkách navrací zpět do zdánlivě neposkvrněné minulosti. Jeho vzpomínky přitom obkružují zejména jednu postavu – fascinujícího, leč neveselého a místy vpravdě otravného společníka a přítele Rilka, muže doslova zotročeného uměleckými ambicemi, jež mu nedovolují volně dýchat a postupně rdousí i vše v jeho okolí.

Ne, Modickův román rozhodně není apoteózou pražského rodáka – spíše jejím opakem. Světoznámého básníka totiž personální vypravěč zachycuje střízlivým, lehce roztrpčeným pohledem jeho někdejšího duševního spřízněnce Vogelera, který Rilka – ať už vědomě či nevědomky – činí spoluzodpovědným za rozpad vlastního království. Namísto génia slova se tak čtenář na stránkách Koncertu bez básníka setkává především s užvaněným, egocentrickým, vlastní vážností a setrvávajícími finančními těžkostmi ujařmeným parazitem, který se před každodenními problémy snaží ukrýt v umění. Jenže nechová se Vogeler někdy úplně stejně? Nepodrobuje se abstraktnímu diktátu umění příliš? Kdy naposled se věnoval manželce a dětem? Právě Rilkova odměřenost a přezíravost vůči potřebám a citům jiných nutí Vogelera k sebereflexi, k níž by se sám od sebe nejspíš nikdy nedopracoval, a nenápadně jej tím přibližují čtenáři.

Právě tvůrčí chmury a pochyby umělce na vrcholu sil jsou vítaným přesahem románu, který jinak v mnoha ohledech operuje s osvědčenými konstantami literárního úspěchu: atraktivní historické postavy, nenáročný, jednoduše vystavěný děj, černobílé vysázení postav i přiměřená délka. To vše předurčuje Koncert bez básníka k tomu, aby po úspěšném tažení Německem zabodoval i u nás. Přičte-li se k tomu, že celé vyprávění podbarvuje příběh neokázalé, ale veskrze ryzí lásky, má čtenář Koncertu zaděláno na příjemně strávenou neděli. Pokud jej tedy nebudou rušit opakované, neustále toutéž vypravěčskou fintou uvozované přechody z minulosti do románové současnosti a zpět, které vyvolávají nežádoucí pocit monotónnosti a brzy se omrzí.

V Německu se Modickův román stal bestsellerem a není složité domyslet si proč. Nebylo by však zcela spravedlivé knihu subsumovat pouze pod nálepku nenáročné literatury, a to zejména pro autorův překvapivě živelný, historizující jazyk, který se neztrácí i díky opět velmi nápaditému překladu Tomáše Dimtera. Příběh přátelství tuctového „dekoratéra“ a do sebe pohrouženého génia, který je však zcela odkázán na milodary mecenášů, se tak rozhodně vyplatí nepřehlížet. Ten, kdo si od fenoménu Rilke dokáže udržet kritický odstup, se místy bude moci i od srdce zasmát.