Velká poezie námi vždy otřese, vždy nás překvapí, vždy nás promění. Po setkání s ní už nezůstáváme stejní. Velká poezie staví věci na hlavu. Slovenský básník Michal Habaj ve své poslední sbírce Caput Mortuum postavil svět na hlavu – na jeho mrtvou hlavu. Habaj zde stvořil velkou poezii, z níž mrazí. Caput Mortuum se vzpírá snadnému uchopení, tak moc z ní velikost čouhá na všechny strany. A přece je tak stylově jednotná, tak čistá, celistvá…

Podtitul sbírky Poemata posthumanismi speculativus dává tušit, že v těchto básních se nebude řešit nic menšího než člověk a jeho osud, lidstvo a jeho dějiny. Od první básně jsme vrženi do podivuhodné spleti časových pásem:

„Toto je správa o posledných a prvých dňoch ľudstva.
O konci a zrode,
O premene sveta.“

S Habajem se účastníme konců civilizace, ale právě tak jejích počátků, právě tak procesů dějin. Jeho živelná (a současně přesná a symetrická) imaginace splétá v jeden ohromující celek sci-fi a lyriku, futuristické výlety a mystické obrazy, tragédii a satiru, civilnost a patos, experiment a tradici, společenské otázky a intimní vesmíry. Habaj tká paralelní dějiny plné hrůzných dystopií, v nichž se čas od času lze nadechnout čirého vánku, aby nás autor za okamžik opět ohromil naléhavostí svého vizionářství. Není to snadná četba, i když Habaj básní se závratnou lehkostí. Jeho pohled na člověka a dějiny je neúprosný. Básník si do hloubky uvědomuje, že člověk je schopen vraždit, páchat genocidy, zabíjet technologicky vyspěle i s pudovou krutostí – že člověk je schopen děsivého odcizení. Kravou stopu Habaj sleduje ve všech časech, rafinovaně nám vypráví své hrůzné sci-fi příběhy, aby nám vmetl do tváře to, co o člověku a jeho civilizaci sice víme, ale rádi to vytěsňujeme. Jenže velká poezie není sedativum. Nutí nás vidět. Slyšet. Myslet. Cítit.

Aby se  mohl básník rozkročit přes věky, aby mohl obsáhnout svět v celku (a o nic menšího našemu autorovi nejde), musí být pevně zakotven v přítomnosti. A Caput Mortuum je současná kniha až do morku. (Jaký pak div, že častým slovem je tu klávesnice.) Ve sbírce nalezneme NATO i EU, zaznamenáme bankovní krizi i rozklad demokracie, ekologickou katastrofu i mediální šum, potkáme Kate Moss, Johnnyho Deppa  nebo Lou Reeda. Báseň „Inšpirácia“ nás nenechá na pochybách, že Habajova inspirace se rodí z velmi přesného pozorování současného světa:

„Vráťme sa k meritu veci.
Menšina ovládla väščinu
Prostredníctvom väčšiny.
Zástavy, ktoré viali nad parlamentmi
Boli šité krvou vašich detí.
Verili ste v niekoho, kto vás dlhé desaťročia
Systematicky trávil.
Vaše studne, vaše jedlo a vaše televízory
Boli plné rakovinotvorného odpadu.
Bojovali ste za slobodu v mene ekonomického rastu.
Alebo naopak?
Z vašich detí vyrastú žobráci,
V tom lepšom prípade budú použité na výskum,
Ktorý požehná ich údel ako martýrsky.“

Habaj ale směřuje dál a hloub. Soumrak totiž postupuje; technologický pokrok, není-li vyvážen pokrokem v oblasti humanity, obrací svět v ruiny. A Habaj naznačuje, k jakým koncům může svět dospět. Tak v básni „Postľudia“ čteme:

„poézie
a umenia

nepotrebný humanizmus
v ruji technológií

dvakrát som klikol na to slovo
na tretí pokus raz obrazovka zhasla
zazvonili pri dverách
či že vraj nemám strach

boli to postľudia
v hlavách im kvitol práve hrach“.

V tomtéž textu se ovšem zableskne i Habajovo sebepochopení básníka, velmi prastaré, velmi orfické, a jakkoli je ironicky zasazeno do strašlivého kontextu, lze z něj cítit paradoxní naději:

„ako vizionár však vládnem
inými médiami
než vláda ľud a ozbrojené sily
občas vidím na dne pohára
slová
ktoré mi nepatria.“

Donkichotský motiv poezie, která svým ostřím konfrontuje soumračný svět, se obzvlášť nápaditě vyloupne v jedné z nejvtipnějších básní celé knihy, v „Listu developerovi“. Když Habaj jednomu z trapičů, kteří zamořují naše města svými stále lukrativnějšími a stále nesmyslnějšími stavbami, píše:

„to je výsadou poézie:

na rozdiel od tvojich stavieb z betónu,
nikdy nestráca pozornosť,
striehne ako dravý vták,
až kým nepolapí svoju korisť.

nikdy už nebudeš v bezpečí
pred básňou,
ktorá bola napísaná pre teba.

neprežiješ túto báseň,
tvoja stavba neprežije túto báseň,
tvoje meno zapadne prachom.“,

věříme mu.

Habaj je především výsostný lyrik, a tak všechna pekla, která s chirurgickou přesností zobrazuje, prokládá tou nejjemnější poezií. Křehkou a rozechvělou krásou. Milostnými stopami:

„A v agátových kvetoch, zľahka sa znášajúcich
Na klávesnicu môjho notebooku,
Rozoznávám tú istú nehu,
Ktorá ma prekvapila, vždy keď som kládol bozky
Na tvoje líca, Panna d’Aponnyi.
Pomaly sa preberám zo sna, v ktorom nebolo miesto
Pre krv ani pre oheň.
Len pre to, čo zostane po poslednom objatí.“

Vedle takovéto jemnosti se nelze nezmínit ani o další Habajově mocné zbrani – humoru. Je to humor sršící a místy takřka smrtící. Nejenže hned na začátku knihy objevíme, že ji schválil Centrální úřad lidstva a dalších devět obdobných institucí, o stránku dál se dozvíme, že
„Habaj, syn Habaja, Slovák ve veku štyridsať rokov,
zložil prísahu, že bude vypovedať pravdu,
a potvrdil to dotykom.“

Na konci knihy se dočteme, že necenzurované vydání sbírky lze nalézt v archivu svazu slovenských antidemokratických bojovníků. Humor prochází celou knihou a místy umocňuje hrůzu, například v básni „Budúcnosť“:

„Raz ti kúpim vilu,
pod Slavínom,
s výhľadom na mesto
alebo Dunaj
akú si vyberieš.

Alebo skončíme v lágri.“

Caput Mortuum považuji za nejzávažnější básnické dílo (nejzávažnější! to nejkrásnější napsal Petr Borkovec), jaké vzniklo v našem regionu za posledních dvacet let. Neznám žádnou jinou knihu z tohoto období, která by mě tak mohutně zasáhla, tak mocně posedla, která by mě svojí básnickou silou a vynalézavostí tak oslnila, jež by tak nadčasově uchopila čas. Vrací se mi na mysl slova Sylvie Richterové z eseje „Etika a umění“:

„Jako nemůžeme popřít poznávací funkci umění, nemůžeme popřít ani jeho hluboké, často epochální etické působení. Jak bylo řečeno, síla uměleckého díla přímo souvisí s jeho mravním vlivem, ať je posuzován pozitivně, nebo negativně. Který klasik světové literatury by měl vůbec smysl bez etické velikosti?“

Caput Mortuum je velké etické dílo. Je ryzí poezií. Je zjevením.