Kéž bychom si všech těch nakonec velkých (třebasže občas ne-patrných a zneuznaných) osobností uměli vážit jako šumavští skláři, kteří provázejí předčasně zemřelého, poměry uštvaného lékaře na místo posledního odpočinku za svitu pochodní (jak o tom píše Anna Jelinek) – a nechovali se k nim jako komunismem a lihem zpitá doba poúnorová, hanobící hrobku i ostatky slavného sklářského rodu Abele (jak o tom píše Ondřej Fibich).

Bylo radostí ji otevřít a listovat v ní: tolikéž pro přítomnost bohatého Kovandova výtvarného doprovodu. A je tudíž povinností si uvědomit, nakolik jsme ve svých soudech Kovandově tvůrčí osobnosti právi a kolik tomuto autorovi ještě zůstáváme dlužni.

Snad nebude od věci, pokud si knihu Vladimíra Papouška přečtou tací, kteří příští velikost naší literatury zahlédají v jejím mezinárodním věhlasu nebo ve ztvárňování tzv. velkých témat. A snad ji lze doporučit také potenciálním autorům.

Možná by pomohlo, kdyby autor více použil (jen jemně v textu naznačené) prolepse; tedy možnosti korigovat někdejší příliš zaujaté a ještě nedospělé soudy vypravěččiny pohledem životem již zkušené ženy. Možná by textu prospělo, kdyby bylo některým vypravěččiným protihráčům dovoleno zřetelněji a více v textu vystoupit…

Kdysi jsem pravil, že jsem tuze rád, jestliže mi literatura poskytuje naději. U Fibicha jde však spíše o naději vyslovení se nežli bytí, o naději společné paměti a bolesti nežli duchovní transpozice a fyzické proměny.

Možná je na autorská čtení do hospod a kaváren vodím proto, abych hostinským přihrál hosty a sobě umožnil konzumaci alkoholu vlastně v pracovní době. Možná tohle všechno dělám, protože nic jiného a lepšího neumím (vždyť víte, obě ruce levé). A protože mě to baví.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Mladý muži! Vy máte do tváře vepsán takový zvláštní, hluboký smutek. Jako byste padal dolů časem.