Přiznávám se, že mnohé literárněteoretické texty čtu spíše z donucení než pro radost. Jako vysokoškolský pedagog (a také kritik) zkrátka musím, jako autor se někdy ošívám: tehdy totiž, mám-li pocit (který se vůbec netýká toho, nakolik jde o texty na první dobrou srozumitelné), že si jejich pisatelé snad raději vystačí bez toho, co by jim mělo být inspirací, oporou i korektivem. Totiž bez literatury. (Někdy se mi dokonce až zdá, že jim literatura poněkud překáží: když se snaží jejich vývodům odporovat.)

Jsem ovšem také čtenářem; který se nezdráhá využít teoretického poučení tehdy, pokud si s tou či onou knihou neví úplně rady. Sahám samozřejmě tam, kde tuším souznění s látkovým a inspiračním zdrojem (podle šaldovské premisy: nechť se jedná o přepodstatnění literatury), duši v mnoha ohledech také múzickou (což vůbec nemusí značit plné souznění s mými náhledy na literaturu a literární vědu: míjení se může vést k ujasňování vstupních předpokladů, s nimiž já i onen druhý k tématu rozpravy přistupujeme) a (slovy Petra Krále) disponovanou k náležité analýze a interpretaci. Laskavý čtenář mé recenze nechť odpustí, že ji začínám vlastně zprostředka, ale…

… v publikaci, která jinak vykazuje velmi solidní míru teoretického poučení (k němuž její pisatel přistupuje zdravě kriticky a sebevědomě: aby pak totiž o to zřetelněji, pevněji zazněl jeho vlastní pohled), absentuje, pravda, mezi použitou sekundární literaturou jedna z knih, v níž jsem se snažil nalézt vymezení možností a kontur literární postavy pro mne poněkud záhadné, totiž Haškova Švejka. Mathauserovy Metodologické meditace vidí ji býti jakousi prodlouženou rukou té které vyprávěcí situace. Což mi pomáhalo pochopit, proč že se Švejk chová jednou empaticky, jindy však – za notné dávky černého humoru – téměř jako sadista. Doznávám ale, že ještě blíže jsem se jejímu uchopení a pochopení dostal až s vymezením Vladimíra Papouška (1957), který ji ve svém tematicky sevřeném (monograficky laděném) souboru Rytmy a gravitace. Studie o románovém stylu vykládá nikoli jako subjekt, ale co funkci románové řeči. A to tehdy, když si odpovídá na otázku, proč a čím jsou některé romány velké – a proč (a čím) lze mezi takové zařadit také a právě Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (jinak nejpřekládanější česky psané dílo; takováto vnějšková kritéria sehrávají ovšem u Papouška roli maximálně nějakých vedlejších ukazatelů).

Slovy samotného Vladimíra Papouška je tudíž kruciální otázkou, na niž se ve své nové publikaci snaží odpovídat, problém: „proč některé románové texty přežívají navzdory času, zatímco jiné umírají se svou dobou nebo hned po svém zrození“ (s. 5). Přičemž indexem takového přežívání není ani zahraniční ohlas textů psaných původně v češtině (Papoušek však svoji pozornost zaměřuje také na texty původně ne-české – romány Franze Kafky – i zahraniční), vždyť se tolikéž věnuje – v zahraničí téměř neznámému – Jaroslavu Durychovi, není jím ani setrvalý rozsáhlý domácí čtenářský zájem: Ladislav Klíma sice oslovuje a inspiruje (vizme například takového Vojtěcha Němce) i současné milovníky a tvůrce literatury, jejich stádce je však pohříchu nerozsáhlé. Ale:

Paradigmaticky signifikantní dílo […] se nemusí za každých okolností stát rovněž dílem kanonickým.
s. 70

Papouškova snaha vymezit se oproti zaužívaným stereotypům se týká nejen tzv. literárních kánonů, užitečných možná proto, aby se pedagogové se svými žáky mohli shodnout na tématu rozpravy (jímž by ve školské praxi měla daleko spíše být samotná díla než schematicky podané zpravidla literárněhistorické pojednání o nich, doplněné obdobně schematickým výkladem), nicméně petrifikujících nejen zaužívané stereotypy analyticko-interpretační, ale především jakési vnější povědomí o tom, co že je to umění a jak má vypadat (a co do něj patří – i nepatří). K čemuž z osobní zkušenosti dodávám, že se to možná ještě více než románového žánru a prozaické produkce vůbec dotýká tvorby básnické.

Co se interpretace prozaických textů týče, rád se s Vladimírem Papouškem shoduji na potřebě upozadit hledisko tematické (které tak rádo proniká i do kritického hodnocení – podle vzoru: závažné téma plodí váhu svého podání); s vědomím, že v umění – a nikoli pouze literárním – se ono CO rodí valnou měrou ze svého JAK. Kéž by (a nejen v kvalifikačních pracích studentů) ubylo sáhodlouhých převyprávění románové fabule! Víme přece, že „ne každé sdělování jakéhokoliv banálního životního příběhu je skutečnou literaturou. Možná může být psychoterapií nebo exhibicí ega, ale podstata literatury dle mého soudu spočívá – podobně jako podstata výtvarného umění nebo hudby – právě ve formě sdělení“ (s. 140).

Papoušek se však také odchyluje od zatím u nás panujícího literárněteoretického diskursu; hledá

nové možnosti, jak dílo sledovat a interpretovat, aniž se přitom vrátíme ke klasickým formalistickým a strukturalistickým postupům, k hermeneutice nebo prosté expresi
s. 18.

K čemuž je nutno ještě dodat, že se – a v tom pokračuje v tendenci zjevné už z jeho předcházející publikace (Maxwellova démona) – zřetelně distancuje od dominujícího naratologického modu, představovaného jedním z jeho výhonků, teorií fikčních světů.

Pokud jsem konstatoval vazby k předchozí samostatné Papouškově knize, dodávám vzápětí, že to, co pokračuje a trvá, je inspirace teoretiky filosofie jazyka a řečových aktů (například Johnem Searlem – jehož hlas je z těch cizích v Maxwellově démonu slyšet nejzřetelněji – či Donaldem Davidsonem; ovšem i jejich předchůdcem Ludwigem Wittgensteinem), postmodernistou Lyotardem nebo dekonstruktivistou Derridou. Zatímco však dříve dominuje teorie a literární texty k ní poskytují dokladový materiál, nyní je teoretické poučení (především stran oné románové velikosti) vyvozováno z poznávaných a interpretovaných děl.

Deduktivní postup ponechává větší prostor tomu, co bych si pro sebe nazval autorovou múzičností; řekněme: využitím uměleckých prostředků tam, kde by přístup jen striktně vědecký byl zdlouhavější, méně srozumitelný (a možná i méně přesný). Ne snad že by to znamenalo rezignaci na pregnantnost podání či uplatnění náležitých vědeckých postupů (včetně terminologie). Možná to však značí přiznání modelovosti našich soudů (zde si dovolím převzít poučení odjinud, že totiž určité modely fungování vesmíru přesvědčivě vysvětlují jen některé z aspektů jeho bytnosti), a tedy i jejich ne-úplnosti (snad tedy s radostným tušením smysluplnosti návratů…?). Tato múzičnost (v daném punktu přiznaná již dříve) je ovšemže patrná také z autorem deklarované nutnosti vnímání některých jím nově užitých či uplatněných termínů ve smyslu metaforickém. Uveďme jeden příklad za mnohé: zejména tehdy, pokud není zajištěna stabilita vstupních předpokladů diskutujících v románových textech, navrhuje Papoušek namísto termínu dialog užívat něčeho jiného:

Zdá se tedy, že v moderním románu jsou rozpor a rozepře [autorem tohoto termínu je ovšem J. F. Lyotard; pozn. I. H.] jakožto dominantní prvky spíše rozpoznávacím znamením než jen občasnou variantou některých textů
s. 23.

Vpravdě překvapen jsem byl obrazem použitým jako ilustrační doprovod na obálce knihy: připomněl mi dávnou litoměřickou výstavu českého informelu. Zjistil jsem však, že obraz pochází až z roku 2008 a jeho autorem je – Vladimír Papoušek. Fanouška Hawkwindu, skupiny UFO nebo raných opusů Davida Bowieho potěšila autorova zmínka o space rocku; po níž jsem si – věda o své téměř absolutní absenci talentu v oblasti výtvarného umění či hudby – uvědomil oprávněnost i případnost Papouškových příkladů nebo příměrů vzatých z těchto dvou pro mne zapečetěných nádob. Bere si však také odjinud: a činí tak v paradoxních souvztažnostech a s obrazností básnickou: „Osudy textů jsou stejně neurčitelné a nevyzpytatelné jako osudy lidí, dráhy dešťových kapek na oknech nebo pohybu elementárních částic“ (s. 128).

Ať už jsou vnějškově úspěšné, nebo jen (pro někoho) v naší literatuře výrazně přítomné: jaké že tedy (společné) vlastnosti ony velké romány podle Vladimíra Papouška mají? „Prvními znaky jsou odlišnost a rozpoznatelnost, tedy příznaky způsobující nezaměnitelnost jistého rytmu psaní, slovníku a figurace s jiným“ (s. 62). Papoušek dále hovoří o přítomnosti sítě, která se „snaží ulehčit čtenáři rektifikaci textu v čase a prostoru“ (s. 29); přičemž tato je vlastně součástí rytmického, syntaktického i sémantického plánu. Důležitou roli sehrává také „autor-vypravěč jako entita vracející řečové akty a strategii gest do živé, reálné situace“ (s. 67).

Z pohledu literárního historika (jímž je také) vymezuje období, v němž lze v naší próze o skutečně velkých románech hovořit, obdobím od moderny („Zdá se mi, že o velkém českém románu […] lze mluvit teprve s příchodem generace Jaroslava Haška, Ladislava Klímy a také Franze Kafky nebo Roberta Musila;“ s. 151 – zde jsem trochu váhal, zda si Musila můžeme takto přivlastnit; ale budiž… žije totiž po jistou dobu v Brně, kde jsem se narodil) po postmodernu, v jejímž rámci je důstojným završením (podle Papouškova soudu snad dokonce uzavřením) kvalitní románové produkce dílo Milana Kundery:

Kundera […] reflektuje i metamorfózu románu obecně, tedy to, že román už není okem do společnosti a světa, autoritativně vypovídajícím o člověku, dějinách nebo životním stylu, ale nově se z něj stává otevřené pole hrových možností, které mohou být různě úspěšné nebo neúspěšné
s. 148.

I přemýšlím, zdali současné literatuře, současnému románu zbývá už jen svědčit o ztrátě i takovýchto možností, neboť o hře už nelze hovořit tam, kde se vytrácejí pravidla, kde se dokonce vytrácí schopnost tuto ztrátu jakkoli (s nadosobní platností soudů) artikulovat: pocházejí-li naše slovníky z navzájem nepropojených sémantických galaxií…? Nebo se spíše zaměří na opakování strategií úspěšných u čtenářů (neboť jim přinášejí iluzi souznění se známým: jako je tomu u nekonečných televizních seriálů: drogy a prostředku sociální integrace), aby se staly žádaným spotřebním zbožím?

Snad nebude od věci, pokud si knihu Vladimíra Papouška přečtou tací, kteří příští velikost naší literatury zahlédají v jejím mezinárodním věhlasu nebo ve ztvárňování tzv. velkých témat. A snad ji lze doporučit také potenciálním autorům. Jak říkám svým studentům (a jistě zjednodušuji a určitě přeháním): z celkem banálního setkání dvou lidí můžete udělat tragický milostný příběh – nebo detektivku. Jen v tom prvním necháte jednoho z nich (nebo oba) zabít až na konci – kdežto v té druhé se tak stane na začátku. V jedné z detektivek Agathy Christie jedna z jejích postav (jde o herce) říká, že svoji roli vždycky začíná od bot (z nichž odvodí chůzi, gesta, postavu…). Takže jsem určitě měl ještě dodat: a nezapomeňte, že to všechno je obsaženo v řeči: jejím rytmu, obraznosti, v užité významové výstavbě. Jiného materiálu (jako autoři; jako ti, kdo knihy čtou – a interpretují) nemáme. Akorát že někteří z nás jsou helfry, jiní zedníky, další stavbyvedoucími. Nemnozí pak architekty.

… nejsem si jist, zdali mně/nám četba nové Papouškovy knihy zaručí služební postup. Ale dozajista pomůže určit, kam ten či onen patří. Navíc se (já vím, je to kritérium veskrze vnějškové) díky autorově místy básnickému stylu věru dobře čte.