Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

minule jsme se na tomto místě spolu rozloučili s rubrikou Kardio. Co přišlo místo ní, najdete na straně 23; zkusili jsme vytvořit vizuální protějšek titulu tak, aby to ladilo a vytvářelo určitý rytmus a také aby to trochu pomohlo navigovat váš čtenářský zájem po celém čísle. Protože vskutku, kdo čte časopis od první stránky do poslední, jako by to byla kniha?

Ale ještě než, hořící zvědavostí, nalistujete stranu 23, udělejme si příležitost podívat se o kousek dál: do rubriky Nad knihou. Ta vám přináší – a nadále přinášet bude – reflexe významných knih z hlubší a širší autorské perspektivy, než jako tomu je u recenzí. Proto jsou texty v ní obsažené delší a proto není její předmět omezen na knihy domácí a nedávné. Naopak, mohou to být knihy vzdálené od nás v prostoru i čase, totiž zahraniční nebo starší. Zkusmou exkurzi za dosavadní hranice rubriky připravila tentokrát Hana Slívová, když oslovila s prosbou o takovou osobní literární reflexi vystudovaného chemika, běžce, trenéra a nakladatelského redaktora Jana Havlíčka. Výsledek stojí za to: dialog textů, reflexí a ilustrací se spojuje v hutnou meditaci nad četbou „jednoho nenápadného textu“ Věry Linhartové. Celý blok najdete na
s. 17–18.

S hranicemi rubrik se to má podobně jako s hranicemi jiných entit: čím víc se je snažíme stanovit, tím víc zjišťujeme, jak jsou prostupné. Snad mimo matematiku, a i tam ještě jen v čisté, abstraktní, neaplikované podobě. Trochu jiný obsah jsme tentokrát dali rubrice Literární život: namísto reportáže či textu týkajícího se „toho provozu“ nabízíme úvahu gymnaziální studentky Zuzany Zakopalové, ve Tvaru nikoli neznámé, protože ve třetím čísle letošního ročníku publikovala svou esej oceněnou v soutěži Knihovny Václava Havla pro středoškoláky. Ujednotili jsme se totiž, že můžeme i tady hranice rubrik trochu pokoušet: vždyť čtení vlastně je literární život. A jaký…

Neexistuje žádný vzorec, jak toho docílit,
(s. 12)

píše Zuzana Zakopalová. Docílit čeho? Poučit se z příběhů, které čteme. Neuvádím tu větu jen proto, že autorka použila matematickou metaforu. Poučit se z historie není předvídatelné, jasné, nebo dokonce spočitatelné (ano, právě toto jsou metafory, kterými žijeme tak, že si je už ani neuvědomujeme), je to něco, co vyžaduje soustředěnou vnitřní práci. „Velké dějiny často ovlivňují národní ideologie. Proto je pro mě zajímavější každodennost,“ svěřuje se v titulním rozhovoru oceňovaný slovenský prozaik Pavol Rankov (s. 4–6). Tento autor se hlásí ke středoevropanské inkarnaci magického či fantastického realismu (mimochodem, blahopřejeme momentálně nejznámějšímu domácímu stoupenci tohoto „směru“ a rodilému Slovákovi Miroslavu Hlaučovi k oběma čerstvým Literám!) a k období minulého století s jeho dějinnými vyšinutostmi. Do třetice tu upozorním na vynikající úvahu Jana B. Peňáse (s. 6–7), který nabízí pro interpretaci jiné nedávno oceněné prózy, Narušení děje Emmy Kausc, pojem metamodernismu a říká zhruba tolik – pokud jsem četl pozorně –, že zatímco postmodernismus dekonstrukčně rozebíral texty, aby upozornil na jejich protiklady a zpochybnil „dané“ (kým?) pravdy, metamodernismus se zaměřuje na hledání smyslu a významu i v chaosu a rozmanitosti. Zdá se mi, jako by paradoxně postmodernismus tím, že velké příběhy relativizoval a tím je vlastně „uzavřel“, měl podobný vliv na myšlení jako matematická epistemologická schémata nebo jako ideologické meze; a vlastně to tak nejspíš je, když přece ideologie bývá založena na nesmiřitelných protikladech, na černé a bílé, na vytváření množin zvaných my a oni. To jsou zase metafory, které myšlení zamykají.

A o tom si, milí čtenáři a čtenářky, snad povíme více v příštím čísle. Nyní vám přeji nesmírné čtení.