Berlín

Je jedenáct dopoledne, vyřvanej hlas a ztrápenej nos po poslední kalbě, na zádech osm kil a já vyrážim se začátkem babího léta pryč z prosluněnejch pražskejch Dejvic směrem, kterej mi vyplivly Google mapy. Jdu do Berlína. Koupil jsem bágl, boty, nějakej spacák a stan, vysral se na novou práci, naposledy se vožral a prostě vyrazil. Za štěkotu psa, slepičího kdákání a bublání Šáreckýho potoka míjim pod nepodařenou rekonstrukcí se hroutící autobusovou zastávku Na Mlýnku, u který bych už teď, po necelý půl hodině chůze, nejradši odhodil ten k zemi táhnoucí bágl a dal si voraz. Jdu zkratkou, a jak už to tak bejvá, dobrejch patnáct minut jdu nějakym úplně debilnim směrem. Vracim se zpátky. Po vybrodění se z další zkratky, od teď na zkratky seru, si sedám, potim se a kochám výhledem na kostel sv. Matěje někde v dálce nad Šáreckym údolim. Nesedim dlouho, neni čas, na celou tudle štreku mám tejden a něco, pak mám nastoupit do nový práce, dneska chci dojít do Roudnice nad Labem. Na tý dlouhý rovný silnici mezi polema a dvěma alejema, vedoucí z Prahy do Horoměřic, kolem mě svištěj auta stokilometrovou rychlostí, je kosa, fouká vítr, nasazuju šátek přes krk, nos a pusu. V horoměřickym lidlu jsem myslel, že si koupim něco prvního k jídlu, ale čumim na něj přes pole ze vzdálenosti asi pět set metrů. Koroptev právě uskočila do pangejtu před protijedoucim autem. Už mě ty pojízdný tuny oceli, rychlý tisícikilový koule, začínaj srát, čuměj všelijak, mile, smutně i nasraně, nemilosrdně se řítěj. Úvozová, konečně ulice bez aut. Štěkotem mě pozdraví pes a pohledem vyfakuje kočka. Když kolem mě v Kralupský projede záchranka, vzpomenu si, jak jsem jako malej vždycky přemejšlel nad tim, jestli kdyby mě nějaká záchranka srazila, tak jestli by mě rovnou i naložila. Můj kamarád Martin zase vždycky jako malej sledoval okenní tabuli zadních dveří tý vzdalující se záchranky a s napětim očekával nějakou akci, jako vycáknutou krev rozprsklou o sklo těch dveří nebo něco podobnýho. Na hranicích Statenic, států, když jsme byli mladší, řikali jsme Statenicím státy, jedeme do států, si na benzínce kupuju konečně první chálku, golfa, tu bagetu. Natlačim jí do sebe a štráduju si to dál, teď zase chvíli ne po krajnici, ale chodníku mezi barákama. Velké Přílepy, cejtim, že se mi dělá puchejř na pravý noze, někde mezi malíčkem a prsteníčkem. Slunce, popraskanej podzimní českej asfalt, nalevo pole, vpravo pole, uprostřed toho ničeho já. Přemejšlim, co bych dělal, kdybych byl na světě třeba jenom na jeden den úplně sám. Je krásně. Ve Svrkyni se na mě zpoza plotu usmívá ovce, popojdu blíž, ona taky, nechá se pohladit, libuje si. Sluneční paprsky propadající skrz otvor v černym mraku. Pěkně mě zechcal ten mrak s tim slunečnim vodopádem. Ticho, klid. Fronty nekonečnejch ovocnejch alejí a řadů nalevo i vpravo, dravec plachtící po bledě modrym mračnym nebi. Prostor mezi malíčkem a prsteníčkem na pravý noze začíná bolet extrémně, ozývá se už i levá noha, ale zatim je to jenom takový to tamto, co v případě pravý nohy ve Velkejch Přílepech. Ptačí roj se za hluku rozeseje do koruny stromu, je to jabloň a já jsem právě z okresu Praha-západ vešel do okresu Kladno. Bolest prostoru mezi malíčkem a prsteníčkem na pravý noze začíná bejt nesnesitelná, jinak přemejšlim, že sežeru jedno z těch lesklejch červenejch jablek, kterejch tu mraky visí z u cesty osamoceně stojících jabloní. Otvovice, chodidla mě bolej jenom trochu, ale už na všech možnejch místech, serou mě hlavně ty malíčky a prsteníčky, a tak si v místnim COOPu kupuju náplasti a něco prvního k pití. To exnu a lahev vyhodim do žlutýho kontejneru. Vyšlápnu krpál, svlíkám bundu a pak i mikinu. Nádherný počasí, ostrý slunce, teplo, deštěm se lesknoucí travnatá luční cesta, kopce, stromy, křoví, hlína, zářící pole, v dálce Kralupy nad Vltavou. Tady u za plotem řehtajících dvou poníků si už zalepim náplastma ty prsty na nohou. Samozřejmě že na každym malíčku je puchejř jako kráva. Před Kralupama si musim jeden z malíčků znova přelepit, kvůli tomu pak chytnu na železničnim přejezdu závory, projede jeden vagón. Pod pískovcovejma skálama, po cestě k řece v Kralupech nad Vltavou, čeká čtrnáct omšelejch spících audin na operaci, preparaci náhradních dílů asi. Na povrchu těch skal jsou kresby podobný těm, co jsou někdy vidět pod kůrou na kmenech stromů rozežranejch od kůrovce. Nádhernej, ze skály a lesa vystupující železniční tunel. Vlevo koleje, vpravo Vltava, mezi tim stromy a bahnitá lesní cesta, na cestě já. Maminka se synem, zastavěj se. „Tak jsme se zastavili, viděli pána, spoko? Můžeme jít?“ Chlapeček na mě ukáže prstem: „Kluk!“ V Nelahozevsi na schodech u kostela sv. Ondřeje si musim na chvíli sednout. Roudnici už teď vim, že dneska nedám. Při očumování baráku za mnou, s úmyslem vychcat se, zjišťuju, že se v něm narodil Dvořák. Vesnice střídá vesnici, kohout střídá slepici, zapadá slunce, bolej mě nohy, pomalu bych měl řešit, kde to dneska zalomim. Za zavřenou benzínkou před Novou Vsí to nebude. Vysoká tráva, křoví a hrboly. V celý obci jsou rozkopaný chodníky a silnice a chcípnul tady pes. Pár postav ploužících se po rozoranejch ulicích. Našel jsem nakonec superfleka někde za toudle vsí uprostřed polí na travnatym plácku obrostlym křovinama. Začíná bejt už docela tma, mám žízeň, nic k pití, je teprve osm večer, někde tam za mnou byla nějaká sámoška, co otevírá v sedm ráno. Přemejšlim, že se vrátim, na někoho zazvonim a poprosim ho o vodu. Seru na to. Rozložim stan, zalezu do spacáku, bolavý nohy, žízeň. Píše mi kámoš Dalibor, trochu si mu postěžuju. „Zadej si do mapy.cz pramen, snad budeš mít něco blízko.“ Nejbližší tři čtvrtě hodiny chůze, na to jebu. Jsem už docela unavenej, jdu spát. Nejde to. Hodina pryč, dvě hodiny, tvrdá zem, žízeň, kosa, kosa jako svině, hlavně od země, všechny hadry, co u sebe mám, postupně strkám k sobě do spacáku, na sebe, pod sebe, tenkej spacák, ledová zem, karimatku nemám. Zašimrá mě nějakej rejsek někde pode mnou, praští se o moje lejtko do čumáku. Bál jsem se, že se budu bát, nebojim se, myslim jenom na žízeň, kosu a spánek. On-line platim pokoj v hotelu v Ústí nad Labem, kde zejtra přespim, tudle zkurvenou kosu fakt prcám. Několik hodin se snažim usnout, mám žízeň, klepu se zimou, jsem zakuklenej do spacáku, do kterýho vydechuju, abych se zahřál, párkrát na asi minutu zaberu, v jednu ráno to vzdávám, zapařenej stan, spacák, hadry, všechno to balim. Jdu dál. Žízeň mám jako zmrd. Tma jako v hajzlu. Ticho. Nevidim si na špičku nosu. Na cestu si svítim svítilnou v telefonu. Tma, silnice, pole, divný místa. Tendle noční pochod má hororovou atmosféru. Ledčice, lampa, rozcestí, zrušená autobusová zastávka, motorest Na Cikánce, tma, ticho, důl, těžba, vrty, hluk, tma, ticho, vpravo ve tmě sotva rozpoznatelná silueta Řípu. Tma přede mnou, za mnou, vlevo, vpravo, světlo v dálce, dva osamocený železniční přejezdy. Pole, trhám, zakusuju se, plivu a zahazuju uschlou kukuřici. Zavřená benzínka, zavřená hospoda, žízeň jako kráva, obec Straškov-Vodochody. Jestli tudy chodí nějaká voda, vypiju jí. Jestli tudy teče nějakej potok, napiju se. Ponořim do něj hlavu a minutu budu jenom lokat. Něco tu teče, je to ale špinavý jako kráva. Jsou tři ráno, čumim do země, chodidla bez odpočinku, jdu. Tma, ticho, hřbitov, něco se přede mnou někde v dálce mihne, ani se neleknu, myslim na pití, vodu, na nic jinýho než na pití a vodu. Za hodinu a půl prej dojdu na nějakou benzínku. Auta a kamióny vypínaj dálkovky, míjej mě obloukem. Zerogas, benzínka na křižovatce uprostřed polí, ničeho a silnic. Doplazim se tam půl hodiny před otvíračkou, sednu si za venkovní dřevěnej stůl s lavicema. Pani, co přijela do práce autem, jako by se mě bála. Za půl hodiny mě pustí dovnitř, nohy se mi podlamujou, skoro už mě ani neunesou. Při pohledu na zářící lednici s pitim si přijdu jako feťák s absťákem čumějící na pytel plnej fetu. Koupim nějaký dvě pití, vypiju čtvrt jednoho, víc se mýmu tělu nechce. Rozednívá se. Jak už nemám žízeň, začínám pořádně cejtit nohy, na únavu seru, každej krok jako by mi zabodával nože do pat. Několik kiláků chodim s různě zkroucenejma chodidlama, podle toho, kde mě zrovna bodaj. Lehám si na lavičku autobusový zastávky Dušníky, hl. sil. Nohy, bolest, bolest, nohy. Ujdu takhle ještě asi deset kiláků, teda dvacet, nebo pět, já kurva nevim, na nohy chcípám, jako by to byl tědlech tří čísel součet. Je sedm ráno, někde před Terezínem si sedám, sundavám boty, kontroluju, co se to tam dole děje. Chodidla samej puchejř, na patách dva takový velký zmrdi, unavenej, nohy v hajzlu, nedám to. Město daleko. Ústí úplně v hajzlu. Seru na to. Vzdávám to. Prohrál jsem. Beru bus a jedu domů.

Sedmdesátka s dámou

Na Zderaze. Tma, konec ulice provoněnej kouřem z vodních dýmek z čajovny za rohem přes ulici, zavírá se, větraj. Minimarket, noční dlažba, objímající se pár, jedno z prvních rande, holka zády přitisklá ke kovovýmu zábradlí, kluk ještě nechce, aby šla domů. „Jdeš domů?“ „Mm, no, jdeme domů.“ K němu? K ní? To nečekal. Feťačka v přítmí zadního vchodu do baráku v ulici Na Zbořenci. Vsedě s chodidlama od sebe a kolenama u sebe, klepe se, v rukou buchna. U zídky malující se prostitutka. Club Aida, bar Kormidlo, skrz dveře jsem jednou, bylo to v únoru, na Valentýna, zahlíd se na baru s barmankou vykecávat kámoše, kterej se se mnou přestal bavit, s náma všema se přestal bavit, léta jsem ho neviděl. „Vyhodili ho od nás z práce, už před rokem, byl dost v prdeli, od tý doby o něm nic nevim.“ „Mára ho potkal v Jinonicích, je z něj prej slušná kostřička.“ „Béďovi dlužil ňáký prachy.“ „Co jsem slyšel, pěkně v tom lítá.“ Viděl jsem ho v tom baru, vypadal pořád stejně, úsměv, rozpitý pivo, nešel jsem za nim, ale nechal jsem mu tam pak za několik dní u tý holky na mě kontakt. „A on ti něco udělal?“ „Vůbec, jenom že jsem ho prostě dlouho neviděl.“ Neozval se, ani jsem ho tam už pak nikdy neviděl. Klátící se na hovna chlap v brejlích a kostkovaný košili křižující se u rozstřílenýho okna krypty chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Opilá partička. „Šárá lálálálá láá,“ týpek mně do ksichtu, směje se, usměju se. Dva fízlové pokutující tři týpky na elektrokoloběžkách. Karlák. Křižovatka, zastávky, park, stromy, tráva, záchranka, autobusy, oranžově blikající semafory, nočky, L cvičná jízda, vůz jede do garáže. „Konečná! Vystupovat! Haló! Konečná!“ Řekni sýýýr, reklama na McDonald’s zářící u tramvajový zastávky za dramců linoucích se od Raiffky z telefonu hovícího si v ruce týpkovi letícímu Prahou raketou na medovej pohon. Ve dne tu potkávám senilního dědu v košili, kšandách a pochcanejch riflích. Vysokýho chlapa s delšíma šedivejma, neudržovanejma, rozcuchanejma, do všech stran trčícíma vlasama a pleškou. Je zamyšlenej, působí vyděšeně, jde a jako by tušil blížící se konec světa, každejch několik metrů zastavuje, zaklání hlavu, zírá do nekonečna, čas plyne, ruce má svěšený podél těla, napojuje se na něco mezi nebem a zemí a pochcává se. Nadpozemsky se pochcává. Půlnoc, razim z práce po popracovnim pivu domů. Tramvaj mi ujela, zapaluju cigáro, krabičku vyhazuju do betonovýho koše. „Prosimtě, neměl bys cigáro?“ „Teď jsem vyhodil prázdnou krabičku.“ „Aha, mmmm.“ A čekám pět minut na další tramvaj. Nic. Tramvaje mi ujížděj, stojim na špatný zastávce. Ve větru se pohupujou a skučej cedulky zavěšený na drátech trakčního vedení, jedna větší s číslem, druhá o něco menší se symbolem, co vypadá jak wi-fi. Rachot pneumatik přejíždějících koleje ulehlý v kočičích hlavách, do výlezu z metra zahleděná kamenná Eliška Krásnohorská, ulice brázděj vožralové na elektrokoloběžkách. „Dobrý den, mluvíte česky?“ Kluk s typkou, jsou sjetý, ptaj se: „Nevíte, odkud jezdí dvacetdvojka?“ „Ta jezdí odtud, myslim.“ „Odtud jezdí na druhou stranu právě.“ „Tyjo, tak to nevim, hele já musim letět.“ Další tramvaj mi jede až za patnáct minut. Na to seru, pojedu jinou, z Vodičkový, aspoň si vložim na účet prachy. Pátek, noc, vánek, motory aut, krysa ve křoví, vůně šeříku, Resslova, Karlák, SONY, KINO MAT, MONETA, bezdomovec polehávající na zídce u potagovaný tramvajový zastávky Novoměstská Radnice, spí a mokrá skvrna se mu táhne od kalhot a vsakuje se do spár v nástupišti vydlážděnym tmavejma mramorovejma kostkama. Přes ulici na střeše nahoře vlevo ve tmě se do noci vlejvá světlo z otevřenýho střešního okýnka a projíždějící auto duní ve stejnym rytmu, jako bliká rozbitý slovo MARKET v nápisu SUPER MARKET SOUVENIRS ABSINTH. I to V ve slově SOUVENIRS svítí jenom napůl. SUPER MARKET SOU\/ENIRS ABSINTH. Výkup zlata vlevo od nóbl indický restaurace s oknama se závěsama, obrazama ve zlatejch rámech, zlatym lustrem a kuchyňskou linkou s vyskládanejma lahvema a prosecco skleničkama. Tři bezdomovci, pouštěj si hudbu, klábosej. „Dej mi práska.“ „Kurva! Je půlnoc, nemám co žrát, nemám co kouřit, nemám prachy! Ty vole a to je při každym prásku: ‚Dej mi práska! Dej mi práska!‘ Jak by ti chutnala cigareta při každym prásku: ‚Dej mi práska!‘?“ Máchá rukama, vzteká se, zvedá se, odchází. Přechod pro chodce, nalevo v ulici Odborů minimarket. Někdy, když jdu po práci na tramvaj tou ulicí, sedává na venkovnim parapetu toho minimarketu starší ženská, čumí do telefonu a já si řikám, jestli šlape. Jednou jsem tam i viděl chlapa vyložit tři ženský a uber to nebyl. Vysadil je v tý ulici, každý něco řek, zalez zpátky do auta a zase odjel. Holky se pak rozešly každá svym směrem. Červená, zelená, vožralové, vyfetla, nádherný domy, fasády, balkóny, římsy, prvky, tramvaje, auta, lidi, ulice, uličky, asfalt, dlažba, ruchy, ticha, hluky, světla, stíny, Praha. Kolmo Myslíkova, jdu a kráčim Spálenou, po sedmdesátce s dámou. U osvícenýho vyhrávajícího rohovýho Royal kebabu mžourám na týpka sbírajícího věci vysypaný z malý papírový dárkový taštičky, předměty rozsypaný po kolejích veprostřed ulice naproti baráku s kotvou na fasádě a vchodem do baru pod ní. „Lazarská, centrální přestupní zastávka, příští zastávka Vodičkova.“ Cizinci nechápou, proč tam ta tramvaj vždycky tak dlouho stojí, ale i místní, jako posledně, kdy se vožralej pár podivoval nad vykuřujícim si tramvajákem. Měli za to, že prostě zastavil, aby si dal cigáro. Natruc vystoupili a šli pěšky. Kráčim tou Lazarskou a počítám prachy. Dva, čtyři, pět tisíc pět set a ňáký drobný, pade, dvě dvacky, desetikoruna, tři dvoukoruny, koruna. Malá kovová mořská hvězdička pro štěstí a drobný se mi ve tmě blejskaj ve vysušený dlani. Kousek před bankomatem potkám mýho ruskýho kolegu Ivana s kamarádkou. Něco si řeknem, rozloučíme se, mineme se. Školská. Všechnu cash nastrkám do bankomatu. Zem pod bankomatem je pokrytá popadanejma stvrzenkama. Zejtra budu potřebovat čtyři kila v cashi, ale na to si vzpomenu až zejtra. Mašina schramstne moje prachy. Vždycky předtim se periferně ujistim, jestli někdo někde za mnou nečíhá mi vyrvat prachy z ruky a pak zdrhnout. Stroj na mě vyplázne papírový potvrzení a pak i kartu. „Prosim vás, nezlobte se, já jsem na ulici, neměl byste nějaký jídlo nebo ňáký drobný?“ Dávám mu drobný, vlejzám do tramvaje. Zamířim k sedačce, u který na zdi je přilepená nálepka s nápisem NEVER LOSE YOUR SMILE. Moji pozornost upoutá bezdomovec věšící se na tyči, protahuje si páteř, a prošedivělej chlap tlačící obří futrál s kontrabasem do schodů v přední části vagónu. Sedám si na třetí sedačku odzadu, před ty dvě sedačky, co jsou k sobě zády. Na jedný sedí spící cápek opřenej hlavou o levou stranu vagónu a na druhý rozmazaná na sračku typka v triku, výstřih, prsa, je jí hrozně blbě. Sednu si před tu Kappu a za mladou holku, se skřipcem na hlavě a sluchátkama v uších. Nějaký holce spadne telefon na podlahu. Zvedne se jeden z kluků od čtyřčlenný partičky vepředu ve vagónu. „Já vám ho podám.“ „Merci,“ usměje se. Prázdná láhev od vína se kutálí po podlaze. Pozoruju vožralou holku v balerínách vyzouvat si levou botu a hladit svýho kluka bosou nohou po jeho levym nártu. Typka kus ode mě, šedá květovaná sukně, černý nehty, vytahuje si silonky, vidim jí vnitřní strany stehen. Slyšim tu za mnou si znechuceně odkašlávat. Za oknem Sapa Food, casino, Billa, Myšák, ve vagónu vpravo přede mnou sedí klukovi na klíně holka s mikádem, hihňá se a toho kluka pusinkuje, kus od nich se o tyč opírá nervózní týpek s typkou, týpek volá svýmu dealerovi, sraz za tři minuty u Primarku. Vedle mě dvě kámošky, jedna si vkleče zavazuje tkaničku. „Kdykoliv zastaví, tak já tady, kámo, hodim držku.“ Za oknem fronta do Lucerny, lidi posedávající na chodníku opírající se zádama o zeď Raiffeisenbank, dva kluci do půl těla, jeden hubenej, druhej menší s vypracovanym tělem a nafouklym pupkem, zahazuje flašku ze schodů do metra, rozmlacuje se, odcházej. Na těch schodech jsem před pár dnama potkal holuba. Umíral. Scházel jsem schody a na jednom z nich seděl. Schoulenej, smutně koukal, nehejbal se, vzdal to. Bylo mi ho líto. Nehybně seděl na tom schodu, koukal se před sebe, na mě, slábnul a pomalu umíral. Nastupujou tři vožralý ženský ve střednim věku. Jedna z nich si kydá do sedačky, nevim, co řikala předtim, ale teď řiká: „Já jsem totiž hrozně naštvaná.“ A jak si sedá, zleje se colou. „Nic se nestalo,“ utírá se, „vůbec nic se nestalo.“ Vystupuje holka, co jí spadnul na zem mobil. Když si toho všimne ta partička kluků, vystupujou taky. Slyšim nádech výdech, tý za mnou je strašně blbě. Za oknem tři blbky v uplejch bílejch šatech s polovystrčenejma kozama tancující se zaplou selfie kamerou a puštěnou písničkou. Kolem nich kulhá zničenej feťák. Šklebí se, trpí a nahlas se směje. Poblitej roh knihkupectví Academia, Václavák, kvanta lidí, ženská patřící ke skupince turistů z prostředka vagónu se mě ptá, jestli jsem z Prahy a jestli jede tadle tramvaj správnym směrem, na mobilu mi ukazuje vyfocenej nápis Nádraží Veleslavín, odpovídám, že jo, ještě to ale na mobilu zkontroluju, řiká něco o Krystalu, tom hotelu, kolem kterýho jsme se, už je to dávno, procházeli s Otakarem. Loudali jsme se po Evropský, bylo ráno, den, byli jsme vožralí a každej s jednim sluchátkem v uchu jsme z walkmana poslouchali společně Perfect Day a Born Slippy. „Jo, jedete správně.“ „Díky.“ Holka přede mnou si nenápadně fotí můru posedávající na parapetíku pod oknem, vzpomenu si na Běláska, prohlíží si jí, přijde mi, že se usmívá, ta holka, ne ta můra. K noze se mi skutálí papírovej kelímek s oranžovym nápisem POPEYES. Ulice, kluk s kytarou na zádech se slaměnym kloboukem nasazenym za krkem na hlavě tý kytary a týpek na elektrický jednokolce, co vypadá jak David Černý, vítr mu češe vlasy za hlavu, jede ulicí s rukama podél těla, rozhlíží se. „Hele, máte tady pivko!“ Chlap křičí na pár, co vystoupil a nechal v tramvaji pod sedačkou pakl se čtyrma pivama v plechu. „Jooo, děkuju!“ Kluk se vrací, nastoupí, sebere, vystoupí. Vystupuje i ta ženská, co se zlila colou, z ulice volá na kámošky: „Můžeme jít zejtra chlastat, napíšem si!“ Do tramvaje se vbelhá vožralej chlap se strašně rozbitou držkou. Za oknem Hoffa bar a čtyři tančící sochy na Senovážnym náměstí. „Jede to na Palmovku?“ ptá se ten chlap s rozbitou držkou. Ptá se holky s copama o tři sedačky přede mnou. Mumlá. „Jede to na Palmovku?“ Nerozumí mu, nebo mu nechce rozumět, zeptá se někoho jinýho, nic, pak týpka, ten zavrtí hlavou. Rozbitej chlap je každýmu u prdele. Na Masaryčce se zeptá chlapa, co nastoupil. „Jede to na Palmovku?“ „Nejede, to jede na Divokou Šárku.“ „Tak to abych si vzal taxíka. Seženu tady taxíka?“ „Jo, tady jo.“ Vystoupí. Dneska umřel Karel. Bezdomovec z tramvajovejch a autobusovejch zastávek s nohou přes nohu, trojkou v žíle, kytarou se třema strunama, vyřvanym hlasem a dvouma zubama. Myslim na něj. Beru si sluchátka, sluchátka držej v uších nejlíp po upocenejch dvanácti hodinách v práci. Myslim i na tu typku za mnou. Tý se zvedá kufr, vim to. Chlapovi vpravo přede mnou spadnou na zem klíče, ohejbá se, sbírá je, dává je do kapsy, chlap o sedačku před nim se ohlídne a za chvíli znova. Když se ohlídne potřetí, ten chlap s klíčema nechápe a řiká si: „Klíče, spadly mi klíče.“ Ten druhej chlap se už asi počtvrtý otočí a ten chlap s klíčema si řiká, co pořád čumí. Když se ten druhej chlap otočí popátý, chlap s klíčema se sehne pod sedačku, zkontroluje podlahu, nic, zvedne hlavu a nejradši už by se toho chlapa zeptal, o co mu kurva jde, příští zastávku vystupuje. V uších mi hraje Tyler Durden. Myslim i na něj, na zničenýho Poseidona s obličejem zkroucenym od utrpení, vožralýho, piko shánějícího Tylera Durdena, ztrápenýho, bez domova, zmuchlanýho sjetýho Durdena, potulujícího se po noční Praze, rozškubanýho zrzka s plnovousem, dírou mezi zubama a tuhejma, do stran trčícíma vlasama, kráčejícího po spících pražskejch ulicích, ulicích, který mu patřej, kterejm on patří, je jejich a oni jsou jeho. Roztrhanej, špinavej, zlámanej mladej kočár. Šklebící se leopard, drbe si hlavu, courá se a trpí. Zkoumám vysklenej bok tramvajový zastávky Náměstí Republiky cik cak zalátanej páskou s červenobílejma pruhama a nápisama ZÁKAZ VSTUPU a pozoruju oranžový auto Pražskejch služeb s vyskakujícim popelářem vysypávajícim nocí naplněnej plechovej vnitřek betonovýho koše. Nastupující chlapi prasácky čuměj na tu typku za mnou a já doufám, že se mi nevybleje za krk. Před Kotvou zahlídnu běžící bandu asi deseti cápků v černejch hadrech, kapucách a bílejch kuklách. Nechápu. Dva nesou štafle. Dlouhá třída. Vystupuju. Smích, jekot, tága, tramvaje, busy, sedm typek v růžovejch mikinách, rozlučka se svobodou, auta, louže, klaksony, skupinky, páry, týpci, typky, krátký sukně, prdele, stehna, lejtka, nohy, zabíjim čas čuměnim do po dlažební kostce rozkřáplý výlohy marketu s mávající zlatou čínskou kočičkou, bongama, chlastem, kýčovitejma soškama a marihuanovejma cookies. Týpek nakopává na ulici se povalující obal od deštníku. „Siuuuuu,“ a imituje Cristiana Ronalda. „Dobrý den pane, nezlobte se, jsme na ulici, neměl byste nějakej drobák?“ Dávám mu dvacku. „Děkuju moc, nezlobte se.“ Popojdu. „Dobrý den pane, mluvíte česky?“ „Teď jsme spolu mluvili.“ „Jo nojo,“ položí mi ruku na rameno, „jsem si vás splet.“ Můj bus. Troubí na po kolejích se courající tři holky v šatech. Nastoupim, sednu si kus od chlapa, co sedí bokem, z pusy mu čouhaj dva přední zuby, ruku má opřenou o sklopený sedátko vedlejší sedačky, drží telefon, zápěstí mu volně visí a od telefonu k hlavě se mu táhnou černý drátový sluchátka Samsung. Nastupuje i chlap se svislou jizvou pod levym okem. Slza jako by mu vypálila rejhu do levý tváře. Rozjedem se, kluk z ulice mává řidičovi, bus zastavuje, kluk jde dál, znova se rozjedeme. Autobusák troubí na po kolejích se loudajícího kluka s báglem, je už fakt nasranej, nahlas nadává. Za Štefánikovo mostem bus zajede do tunelu a vynoří se na Letný u barev a laků. Billa, bejvalej nonstop, po zrušený trafice na Vítězňáku poslední široko daleko, Erotic City, stadion. Vzpomenu si na svýho bejvalýho kolegu ze Staromáku. „Čuráci! Pojďte se na něco podívat!! To čumíte! Ve fullu! Plno! Plno! Tady ne, to je hostí. Plno, plno, všude plno! Píčo! To je podpora! I když se nedaří! To neni jako ta zkurvená Slavie, tři a půl tisíce lidí, když hráli hovno! Píčo, mně z toho jde mráz po zádech! Plno!“ Před Hradčanskou, léta hroutící se vily, z busu pozoruju zavlažování vocakující projíždějící noční tramvaj hučící po travnatejch kolejích. Tou tramvají jezdívám taky. Pani s blonďatym mikádem pět řad přede mnou jednou v tomdle úseku v reakci na tu sprchu vytáhla deštník, příští zastávku vystoupila a divila se, že nahoře na Hrádče pršelo, zatimco dole na Vítězňáku už neprší. Jindy zase dvě typky a skoro i třetí vyskočily ze sedaček, dál od oken, jak je to ocáklo, pak se tomu smály. Fandim klukovi ve světlejch kalhotech a džínový bundě dobíhajícímu tu tramvaj, sprintuje od dmka a teska až na zastávku. K nám do busu nastupuje holka a loučí se s kamarádkou. Zdržuje. Autobusák. Nasranej. Troubí, zavírá dveře, něco zařve, tý holky se to dotkne. „Co si to dovolujete?“ Holka je to docela hezká, v mym věku, blond vlasy, culík, růžový tílko, plátěná taška, černý pantofle, dlouhá světle růžová sukně ke kotníkům. Další zastávka, zavírající se dveře skřípnou vystupujícího chlapa, autobusák řve, bus troubí. „Seš normální?“ Autobusák něco zařve. „Neřvi na mě!“ Hulákaj na sebe. „Otevři ty dveře, já potřebuju vystoupit!“ „Tak ale vystup!“ „Drž hubu, nebo uvidíš!“ „Di do prdele!“ Rozjedem se. Jak se blížíme k mojí zastávce, jsem trochu v nervu. Čínská. Vzorně vstávám. Mačkám čudlík. Hlavně klid. A vystupuju.