Ještě ráno se podlaha jen tak nevinně leskla. Svou čistotou připomínala Cecílii pohled na horský potok nebo do kostelní kropenky. Jak ale den uplýval, voda postupně matněla a nabývala stále sytěji zeleného odstínu. Cecílie to pozorovala s velkým zaujetím. Tak dlouho byla zavřená doma, tak dlouho nic zajímavého neviděla a nic pamětihodného nezažila, že voda, jež se jednoho rána z bůhvíjaké příčiny objevila na podlaze v celém bytě, vyvolala v jejím těle lehounké tetelení, podobné chvění stříbrných konfet na vánočním stromečku. Něco se dělo.

Koberce bylo ovšem škoda. Kupovali ho pět let po svatbě, když se na řadu konečně dostaly docela zbytečné výdaje. Jakmile jej však položili, viděla, že se mýlili, když předtím koberec považovali za zbytečnost, a že jeho karmínová červeň bude pro ně od toho dne už navždy životní nezbytností. A vida, panta rhei, řekl by Cecíliin muž.

Sedíc v křesle s rozevřenou knihou na klíně, cachtala si žilami prorostlá chodidla v chladné vodě a přemítala, jak by o tomhle nesmírně zvláštním zážitku vypravovala přítelkyni Alžbětě, která žila u protinožců, jak nerudné prodavačce zeleniny v Sadecké, jak uhrovatému historikovi skládajícímu z výpovědí pamětníků obraz jejich čtvrti ve dvacátých letech…

Venku se začalo stmívat. Cecílie vstala, aby si v kuchyni uvařila kávu, a s překvapením zjistila, že voda jí nyní sahá po lýtka. Jak kradmo se do jejího obydlí ta záhadná řeka vlévala! Poprvé na ni padla nejasná obava. Co když to bude tímhle tempem pokračovat? Co když voda stoupne k posteli? Nateče do prádelníku? Zaplaví spíž? Co když vystoupá až nahoru ke kouzelnému lesu na mosazném lustru? Stála a tiše naslouchala; od sousedů neslyšela nic. Sama povyk vyvolávat nechtěla. Vždyť je to jen po lýtka vody, paní Hausmannová. Má už trochu pocuchané nervy, to víte… Jděte si zas v klidu lehnout, paní. Uvidíte, že zítra to bude lepší. Soucitem pomuchlané tváře…

Bytem se rozléhalo divoké hučení. V sekundě mezi bděním a spánkem jí blesklo hlavou, že je nejspíš kamsi unášena proudem rozbouřené řeky. Ležela však přece jen ve své posteli. Spustila z ní ruku a její prsty se okamžitě dotkly studené hladiny. Nebylo by teď už opravdu načase sbalit to nejnutnější a opustit dům? Anebo je to pořád ještě předčasné? Napnula sluch, ale k jejím uším nenacházelo cestu nic než burácení vod.

Kam by vlastně šla, pokud by se skutečně rozhodla utéct? K vzdáleným příbuzným, které nikdy neviděla? Lépe by snad bylo vydat se k někomu ze starých přátel, s nimiž ji alespoň pojila léta láskyplných, ač dokonale sterilních kontaktů. Nepochybovala, že by ji k sobě vzali, kdyby se u nich o půlnoci objevila v promáčené sukni s kufříkem v levici. Určitě by jí projevili veškerou možnou účast, hrdlo by jí prolili horkým čajem a v lednici by pro ni honem hledali nějaké přebytky od večeře. Ale co s ní? Co s ní dál? ptali by se němě sami sebe, sebe navzájem a po nějaké době snad i jí, Cecílie, pro případ, že by byla moudřejší než oni. A nikdo z nich by nevěděl.

Jenže z druhé strany, co když se nenadálý příliv nezastaví ani zítra? A pak bude na útěk pozdě? Bože, jak šíleně ráda by rozhodnutí o své budoucnosti přenechala někomu jinému. Někomu rozumnějšímu a zkušenějšímu. Vždyť co ona věděla o světě? Tolik se obávala jeho nástrah, že jím raději cupitala po špičkách a s přivřenýma očima. Její muž se zřejmě také obával. Na rozdíl od ní však kráčel vzpřímeně a ztěžka, nohama doširoka rozkročenýma, aby udržel rovnováhu, až mu náhle, ale nevyhnutelně na záda skočí lítice osudu. Když se před ním přece vynořil problém, nemhouřil na něj oči jako Cecílie, aby jej tak přiměl vypadat nejasně a méně hrozivě, což ostatně mívalo opačný efekt. Její muž okolo problému pomalu obcházel a podrobně si ho prohlížel ze všech stran, tu a tam poskočil, aby viděl také vršek, lehal si na břicho, aby prohlédl podstavu. Pak sedával mlčky zakloněn v koženém křesle, krčil čelo a nos a zapalovačem mimovolně poklepával o desku stolu, zatímco jeho vnitřní zrak sledoval cestičky veškerých přípustných řešení. Někdy to trvalo velmi dlouho, než konečně pozvedl ukazováček, píchl jím do neprostupné tmy a děl: Tudy. Právě tehdy Cecílie, dávno už nachystaná na tu chvíli, pohotově vznesla řadu drobných připomínek a postřehů, jejichž smyslem všehovšudy bylo ukázat, že je svému muži skutečnou partnerkou a umění střízlivé polemiky jí v žádném případě není cizí. Zda zvolené řešení nakonec v praxi obstojí, pro ni vlastně nebylo zvlášť podstatné. Zvlášť podstatné bylo jen to, že konečné rozhodnutí nemusela učinit ona.

Teď, v noční temnotě, osamělá Cecílie marně vraštila čelo a nos, zatímco matrace pod ní do sebe pomalu nasakovala řeku. Rozhodne se zítra.

Pro zbytek noci se uložila do horní zásuvky prádelníku.

Jaký škaredý pocit. Jako by se něco mrštného a mnohotělného nastěhovalo do jejích úst a bez ohledu na to, že ústa jsou Cecílie, či alespoň její součást, rozhodlo se to v nich žít. Opravdu té věci nic není svaté? Z cizích úst si jen tak bez zeptání udělat domov… Co si asi – – Cecílii nebylo dovoleno tu úvahu rozvinout, neboť se nadechla vody a začala se dusit. Kašlala a slzela, zvracela šedé pulce a drobné rybičky. Když se jí konečně podařilo vyhnat vodu z plic, byla tak vysílená, že nedokázala víc než klečet na všech čtyřech a upírat zamžený pohled na šíleně bouřící vlny. Pozdě. Pozdě. Pozdě, opakovala si sama pro sebe, pro zvuk těch slabik, jež postrádaly význam. Pozdě. Voda jí proudila kolem boků.

Vtom cosi těžkého jako lodní vana narazilo do prádelníku a všechny jeho zásuvky se i s Cecílií vysypaly do vody. Instinktivně zaklonila hlavu a začala hrabat rukama a nohama, jak se tomu naučila před dvaašedesáti lety, když ji otec hodil do rybníka s poukazem na to, že plavat dovede i nevědomé batole. Vhodný plavecký styl to nebyl, teď to viděla. Pozdě. Pozdě. Pozdě. Proboha, uvědomila si najednou. Je pozdě. Už si nezabalí nejnutnější, neuteče z bytu. Teď už je pozdě! Jak jen to mohla dopustit? Pro svou neochotu učinit jasné rozhodnutí se teď utopí.

Bezcílně, jako vojáček, jemuž k pochodu zavelela neviditelná trubka, šlapala Cecílie vodu až do úplného rozednění. Pak jí došly síly. Snad si nějaká část Cecílie opravdu myslela, že ráno se všechno tak nějak samo vyřeší. Šedé jitro však místo toho jen jasněji ukázalo obludnost její situace. Záchrana nebyla na dosah. Unavené nohy vypadávaly z požadovaného rytmu. Několikrát se potopila pod hladinu a jen s největším úsilím dokázala znovu vyplavat.

Jak pitomá je tahle vůle k přežití, kterou se chlubí všechna živočišná těla, napadlo ji náhle. Jak je pitomá, nevyhnutelná a tupá. Ona, Cecílie, ta, která uvnitř té vetché kostěné schránky bydlela, už přece žádnou vůli žít neměla. A smrt ji už zavětřila, tak jaký smysl mělo všechno to zoufalé napínání svalů, cákání a lapání po dechu? Urvat si ponižujícími tanečky ještě na poslední chvíli vteřinku života navíc? Ale k čemupak by jí byla? Jaká luzná naděje, že tu na ni ještě čeká něco skutečně pěkného, klamala její smysly? Bylo načase.

Cecíliiny končetiny zvolna zpomalily činnost. Tak. Tak to bylo lepší.

Už jen bříšky prstů jemně pročesávala vodu, neboť to bylo příjemné, a klesala do hlubin.

Náhle ji něco pevně uchopilo za vlasy na temeni a táhlo ji to zpět nad hladinu. Další a další ruce lapaly po jejích ramenou a límci košile, takže během okamžiku letěla vzduchem, lehoučká jako svrasklý list. Na zem však dopadla s veškerou tíhou, jež se dala očekávat od promočeného člověka. Cecílie omámeně zamžourala kolem sebe. Zlatavé hrozny vinné révy se proplétaly mezi košatými jabloněmi a včelami obsypanými špendlíky. Kousek od ní si trojice ztepilých Grácií právě utírala mokré ruce do bohatě řasených chitonů, zatímco dva kentauři opodál jí připíjeli drahocennými poháry. Pokusila se zvednout na lokti a něco říct, svět se však pod ní rozhoupal tak divoce, že raději položila hlavu zpět mezi veliké mosazné květy a zírala vzhůru do korun stromů kouzelného lesa na lustru.

Teď už nemusela napínat sluch, aby zachytila zprávy od sousedů. I přes hukot rozdivočelých vod slyšela ten křik. Byl to panický, do morku kostí vystrašený křik všech Cecíliiných sousedů z domu a také z domů po celé délce ulice a v nejmenších uličkách města a v každičkém městě světa. Každý živáček, zdálo se, vtělil svou hrůzu z pustošícího živlu do jediného společného úděsného křiku.

Zněl; minutu za minutou se zvyšující se intenzitou, a kdyby si zakryla uši, slyšela by jej pořád stejně jasně, neboť nepochybně i ona k němu přidávala hlas, zatímco pod ní se valila hnědá voda, kusy židlí, sametové polštáře, střepy talířů, brambory, zimní boty. Rodinné album. Předklonila se, aby je chytla. Tohle bylo její, tohle nemohla nechat hlubině. Když však vytáhla ruku z napěněných vln, svírala v hrsti jídelní tác. Rozčileně jej mrštila zpět. Tak přišla o album. Veškeré její vzpomínky ta hnusná hnědá masa pozřela. Už nikdy znovu neuvidí, jak… už ne… Náhlý pocit nejistoty se převalil přes její myšlenky a ty se teď nechtěly nechat poskládat do žádného smysluplného tvaru. V lebce za očima Cecílii jemně brnělo, jak se pokoušela rozpomenout: vlastnila kdy skutečně rodinné album? Takové v kaštanově hnědých kožených deskách se zlatými ornamenty na hřbetě? Vlastnila vůbec nějaké? Možná, ano. Ne, nejspíš ne. Nedokázala říct. Snad to byla jen její představa – tak jako panenka-baletka, na kterou v dětství nesměla sahat, neboť byla velmi křehká, a kterou Cecílie zrovna před chvilkou zahlédla, jak si ji, otlučenou, vlny zlomyslně přehazují tam a zpátky. Ani tu nedokázala z vody zachránit. V Cecíliině mokré dlani se změnila na dětskou botičku, podivně teplou, jako by v ní nějaké děcko capkalo ještě před pár vteřinami.

Křik. Křik dětí a vlků a trávy mezi dlažebními kostkami. Nespala. Třeštila oči do temného reje pod sebou. Viděla – opravdu úplně jasně viděla – chomáč světlých vlasů. A stříbřitě lesklou paži. Křik! Starců, ptáků, barokních kostelů. Viděla esovitě prohnutou páteř.

Mohla by to zastavit; úplně snadno. Stačilo by jen uvolnit prsty, které, aniž to od nich žádala, křečovitě svíraly hlavní sloupek lustru, a pak se naklonit – jen trošinku. Ale nedokázala to. Na místě by se vzdala, vděčně, kdyby si pro ni voda přišla až sem nahoru na lustr. Na to, aby jí vyšla vstříc, ale dost odvahy neměla.

Ostré předměty ji řezaly do spuštěných nohou. Křik. Měkké slizké věci. Křik. Matčiny zlaté náramky a modrá zápěstí. Křik a hukot vody.

Když se budoucí manželé Hausmannovi zasnoubili, nevlastnili všehovšudy nic než pár ponožek a košilí a v bytě dvě židle a jeden stůl sloužící za jídelnu, pracovnu, obývací pokoj i knihovnu. Našetřeno měli maličko a jejich rodiny se zuby nehty držely na chvostu té úplně nejnižší střední třídy. Jedinou trochu movitou osobou v širším příbuzenstvu byla Cecíliina teta Valérie, od jejíž přítomnosti na svatbě si novomanželé hodně slibovali. Jenom stěží by tedy byli dokázali popsat své pocity, když se ukázalo, že z možná nekonečného množství předmětů, které mohli, chtěli a konečně i potřebovali dostat, se teta Valérie rozhodla obdarovat je mosazným lustrem, jenž, jak brzy zjistili, neprošel dveřmi jejich bytu a dovnitř jej museli vmanipulovat oknem.

Po řadu měsíců, když spolu jídali řídký vývar přímo z hrnce (neboť jim stále scházelo potřebné nádobí), nemohli se mladí Hausmannovi zbavit pocitu, že právě oni dva jsou zde v bytě tím nepatřičným elementem. Že svým ušmudlaným způsobem života nutně uvádějí do rozpaků celý ten harmonický svět, jenž se v podobě kouzelného lesa obydleného elegantními Gráciemi a požitkářskými satyry rozpínal nad jejich hlavami.

Pracovali tvrdě, aby ten rozdíl zahladili, a během několika let se jim skutečně podařilo obklopit se stovkami solidních, hebkých, lesklých, vkusných, vzácných předmětů různých tvarů, velikostí a účelů. Na den, kdy se světy lustru a pod lustrem spojily v jeden, si nevzpomínali. Přišel nenápadně a trval mnoho let.

Teď ten dole pohltila potopa a kouzelný les se Cecílii stal posledním útočištěm.

K ránu řeka kulminovala a od té doby se na zdech objevoval čím dál širší pruh měkkého slizkého zeleného koberce. Voda s poklidným mlaskáním klesala. Trvalo to sedm dní a sedm nocí.

Osmého rána se Cecílie poprvé pořádně rozhlédla, aby zjistila, co zůstalo z jejího života: beztvará cizí krajina. Bahno, řasy, jemný písek. Pach slizu, plísně, rozkladu. U okna, kde dřív stával ušák jejího muže, se teď dmul jakýsi nacucaný kožnatý žok, hnusná cizí věc, která už Cecílii nic nepřipomínala.

Něco stříbrného se chabě třpytilo pod tou masou. Myší klícka. Ovšem, obě její obyvatelky… Všechno bylo pryč.

Cecílie se rozplakala. Křivila uslzený obličej a nehty zarývala do kůže na stehnech, když křečovité vzlyky zmítaly jejím hubeným hrudníkem tak mocně, že nemohla popadnout dech. Nikdo tu nebyl, kdo by se jejímu zármutku mohl vysmát nebo jej zpochybnit. Nikdo nebyl. Nic nebylo. Jen ticho zůstalo.

Cecílie plakala, dokud cítila, že je to zapotřebí. Dokud neoplakala každičkou třísku zmizelého života, každý centimetr čtvereční utonulých vzpomínek, každou drahou odplynulou věc, obě myšky a starého kanárka. Trvalo to tři tisíce sto dvacet let.

Nakonec se vysmrkala do kousku plátna, které jí dvorně podal plavovlasý kentaur, a z nejbližší jabloně utrhla granátové jablko. Hledíc ven z okna bezmyšlenkovitě rozlamovala šťavnatý jadřinec a po malých kouscích si jej vkládala do úst.

Nebe bylo bledé, falešně nevinné, černou tečkou navždy poznamenané. Neneslo snad taky svůj nesmazatelný díl viny na tom, co se stalo?

Černá tečka se zvětšovala a brzy se stala vlaštovkou kroužící kolem lustru. Cecílie k ní natáhla dlaň s několika zrnky granátového jablka. Ptáček je v letu sebral. Přitom mu ze zobáčku vypadla zelená snítka. Ve stejném okamžiku, kdy větvička dopadla na zem, vtrhla do Cecíliina bytu ze všech stran naráz a nezadržitelně směs tisíce ryků ulice. Přihlouplý smích, šum větru, cinkot nádobí, bzučení much, křik trhovců, brnkání na kytaru, šoupání nohama, bouchání okenic. Rozplétala je jeden po druhém a poznávala jako staré známé. Skutečné jádro toho, co vřavu tvořilo, ale rozluštit neuměla, ať se snažila sebevíc; Cecílie slyšela jazyk neznámé země.

Svět tedy nelenil. Jen co zemřel ten starý, už na jeho troskách necitelně rozpukal nový. Čerstvý, nevědomý. Vylíhli se v něm noví mravenci, vyklubaly nové ještěrky, vyrostly nové zvonice a zrodilo se nové pokolení lidí.

Z domovní chodby zaslechla kroky. Ale bylo to vůbec možné? Po tak dlouhé době se jí jazyk obyčejných věcí pletl. Co slyšela, mohlo být stejně tak škrtnutí zápalky, praskání kloubů či hádka dvou strak. Blížilo se to, to bylo nepochybné, a pak v zámku zarachotil klíč. Kdo z toho nového světa mohl by přicházet sem k ní?

Plna zvědavosti poposedla si Cecílie blíž ke skupince kouřících satyrů, odkud měla lepší výhled. Teď už kroky, anebo to, co za ně pokládala, slyšela přicházet předsíní. Už minuly kuchyň. Už i malý výklenek, kde stávala broušená váza. Už vešel do velkého pokoje a byl tu – Úředník. Jeden z těch s dlouhým obličejem a krátkým čelem a nosními dírkami, jimiž je za jistých podmínek možno nahlédnout až do nitra jejich lebky.

Z odrbaného kufříku vytáhl modré desky, kuličkové pero, skládací metr a brýle a jal se porovnávat dispozice prostoru, v němž se fyzicky nacházel, s tímtéž, jak mu byl prezentován na plánku.

Dva plus jedna, tak jest. Jedna koupelna, jedna kuchyň, jeden samostatný záchod, to se tak někdo má. Chodba, spižírna vybavená horizontálními policemi, malý pokoj, velký pokoj. Tak přesně to stálo i v plánku. Velký pokoj, kde právě stál, disponoval čtyřmi zdmi a dvěma okny, což rovněž odpovídalo. „Výborně, výborně,“ zazpíval Úředník vysokým hlasem a do plánku si na doklad výborné shody kreslil malá písmenka v. Počet metrů čtverečních však, ouha, přesnou shodu nevykazoval: pokoj, v němž dlely Úředníkovy nohy, jich měl o poznání méně nežli ten, ve kterém prodlévalo jeho pero. „Ouha, ouha,“ pěl tedy o oktávu níže a kreslil si malá o. Kloubem prostředníčku poklepal na nejbližší zeď. V odpověď se mu ozvalo hluboké zaškrundání. Úředník přestal prozpěvovat. Zadumaně se sklonil nad plánkem, kde rozepsal následující rovnici:

Vlhkost ve zdech (to je dáno, tedy α).

Z toho plyne (to je vodorovná šipka →),

že zdi zvětšily objem (to je šipka nahoru   ).

Z toho plyne (to je vodorovná šipka →),

že objekt ztratil na hodnotě (to je tlustá šipka dolů   ).

Úředník rovnici několikrát prošel tam a zpět, přičemž si na jednotlivé členy ukazoval perem, aby mu určitě neproklouzla žádná chyba. Po chvíli přemýšlení se zprvu váhavě, postupně však se stále větším sebevědomím pustil do druhé části rovnice:

Zdi zvětšily objem (to je dáno, tedy β).

Z toho plyne (to je vodorovná šipka →), že objekt získal odhlučnění (to je šipka dolů   ).

Z toho plyne (to je vodorovná šipka →), že objekt získal na hodnotě (a to je zase tlustá šipka nahoru   ).

Nyní už nezbývalo, než vetknout mezi oba díly harmonické bilance rovnítko =. Blaženost, která se mu při tom rozlila i v těch nejskrytějších koutech těla, by mu jen stěží mohl poskytnout sebelépe prostřený stůl či sebeméně oděná žena.

„Dál,“ pokračoval po chvilce. „Poklidit podlahu.“ K té poznámce si nakreslil vykřičník !. Cecílie se začervenala. V poslední době opravdu na nějaký úklid neměla myšlenky a podlahu, jak nyní viděla, pokrývala tlustá krusta několik tisíc let zatvrdlého bahna a prachu. Samozřejmě ale byl úklid v plánu, a tak to také Úředníkovi ihned pověděla: „Samozřejmě, že uklidím.“ A hrdým tónem dodala: „Až to uznám za vhodné, ovšem.“

Úředník obrátil nosní dírky ke stropu: „Ouha! Lustr!“ Pak se sklonil zpět k plánku: „Ten tu ale vůbec nemám! Lustr s bývalou majitelkou bytu číslo deset, paní Cecílií Hausmannovou… Ne. Ani čárka tu o tom není,“ vrtěl hlavou.

„Dovolte, ale tak to přece není!“ zvolala Cecílie.

„Co není?“ zaváhal Úředník, „Lustr, bývalá majitelka, číslo deset, nebo paní Cecílie Hausmannová?“

„To druhé. Nejsem majitelka bývalá, nýbrž zcela současná.“

„Bohužel, paní, nejste a trápí mě, že vás o tom musím informovat, je-li to pro vás novinka. Jako nesporný doklad mého tvrzení vizte prosím kupní smlouvu podepsanou vaším panem chotěm,“ zašátral pohotově v modrých deskách. „Jasně se v ní uvádí,“ pokračoval, hledě do smlouvy, „že byt číslo deset v Hradební ulici kupuje na dobu určitou, a to konkrétně na tři tisíce sto dvacet let – proto byla ostatně cena jednotky tak směšně nízká. Nebude-li smlouva do tří hodin od data jejího uplynutí řádně prodloužena, padne výše uvedená jednotka zpět do majetku města.“

Nato Úředník smlouvu zmuchlal v hrsti, čímž jí dal podobu holubičky, a vyslal ji nahoru, kde hladce přistála v Cecíliině klíně.

„Jak vidíte, paní Hausmannová, kupní smlouva vypršela právě před třemi hodinami a pětadvaceti minutami,“ pokračoval, zatímco Cecílie opatrně rozkládala holubičí křídla.

„Na základě těchto skutečností vás musím, paní Hausmannová, požádat, abyste nezákonně užívanou výše uvedenou jednotku neprodleně opustila,“ uzavřel.

Cecílie slabě vykřikla: „Nezákonně! Vlastní byt!“

Úředník se na znamení soustrasti pokusil zvrásnit úzký pruh svého čela: „Velmi mě to trápí, paní Hausmannová, ale věc není v mé moci. Vizte prosím sama,“ pokynul k smlouvě v Cecíliiných prstech.

Ano. Byt byl zakoupen na dobu určitou, konkrétně tři tisíce sto dvacet let, za směšně nízkou částku, a ona propásla tříhodinovou lhůtu na prodloužení kupní smlouvy, takže jistojistě byl znovu v majetku města. Tak to stálo ve smlouvě a tak to na poslední stránce stvrzoval podpis jejího muže – úhledný, prostý, neměnný; vyvedený v odstínu námořní modři. Neměla důvod pochybovat: co zaštiťoval on, bylo pravdivé.

Cecílie se kousla do rtu. Ani její manžel se svou těžkopádnou přemýšlivostí zkrátka nemohl předvídat věc s potopou světa.

„Opravdu velmi mě to trápí, paní Hausmannová, jak vidíte.“ Úředník se při těch slovech ukazováčkem lehce dotkl stále ještě pracně zvlněného čela. „Přejete-li si, pošlu vám nahoru náležité formuláře žádosti o umístění do regionálně příslušného zařízení pro přestárlé spoluobčany. Město, paní Hausmannová, o své přestárlé spoluobčany pečuje s převelikou vášní. Bude-li vaše žádost schválena – standardní rozhodovací doba činí třicet až devadesát dní od data podání žádosti v závislosti na vytíženosti územního pracoviště a postavení Saturnu vůči Slunci – jistě v regionálně příslušném zařízení naleznete veškerý možný komfort pro vaše dožití.“

„Děkuji vám, městský Úředníku,“ hlesla Cecílie a pokusila se ovládnout třesoucí se hlas.

„Otázka dožití bude však v mém případě naneštěstí o něco složitější. Obávám se, že hned tak nedožiji.“

„Neberte to jako schválnost,“ dodala nakonec.

Nastalo ticho rušené jen šustivým zvukem Úředníkových prstů mnoucích jeho zrudlý ušní lalůček.

„Ouha,“ odvětil nakonec. „Přesto, ač mne to velmi trápí, musím vás požádat, abyste neprodleně opustila nezá –“

„A co lustr?“ skočila mu náhle Cecílie do řeči.

„Lustr nemám,“ reagoval Úředník automaticky.

„Zde se ovšem píše,“ pravila Cecílie poklepávajíc prstem důrazně na odstavec dva paragrafu patnáct oddílu s názvem Závěrečná ustanovení: „‚Lustr s Kouzelným lesem, jenž je na věky věků a nikdy jinak výhradním majetkem pana Hausmanna a jeho choti Cecílie, budiž zároveň nedílnou součástí výše uvedeného bytu číslo deset, a to zrovna tak, na věky věků a nikdy jinak.‘ Jak vidíte, městský Úředníku,“ vypjala Cecílie hrudník, „já obývám lustr.“

Úředník si zatím nepřestával hníst ucho, a to s takovou vehemencí, že mu v závěru její řeči odpadlo. „Ouha. Věcné břemeno. Věcné břemeno v podobě lustru obývaného bývalou majitelkou bytu číslo deset, paní Cecílií Hausmannovou, kupní cenu nepochybně sníží – to bude šipka dolů.“ Shýbl se pro ucho a chvilku si s ním zamyšleně pohrával v prstech. Pak se vítězně usmál. „Kuchyňská spíž ovšem disponuje šesticí horizontálních polic, nikoliv pěti, jak je mylně uvedeno v plánku, a to cenu jistojistě zvýší. Můžeme tedy, paní Hausmannová, mezi oba díly vložit rovnítko. Všechno je v pořádku.“

Následujícího dne se nastěhoval nový majitel bytu číslo deset, snědý mladík s modrýma očima a lesklými zuby. Sršel přehršlí energie a voněl přesně tak, jak by vonělo moře, kdyby vypadalo jako na malované pohlednici. Spolu s ním přišla drobná zrzečka a zbytek dne a celou noc s ním strávila v posteli. Ani nevybalili! Ráno dlouze posnídali a pak za dívkou klaply dveře.

Všechna merkurovská energie, která až do té chvíle ovládala mladíkovy pohyby, byla v tu ránu pryč. Unaveně se vláčel bytem, nohy sotva zvedal z podlahy. Z oválného zrcadla, před nímž se zastavil, na něho stále ještě hleděl krásný mladík, jas v jeho pohledu ale pohasl. Nepříjemný nakyslý pach se přimísil do vůně moře a Cecílie nakrčila nos. Ten dole zatím dvěma prsty uchopil tenkou kůži na čele a jedním tahem si z obličeje sňal masku krásného mladíka. Na jejím původním místě zůstal zašedlý bochník chleba se třemi úzkými vrypy značícími pár nestejně velkých očí a ústa.

Zmuchlanou masku hodil vedle odpadkového koše, kde zůstala nehybně ležet, upírajíc jedno blankytné oko směrem ke zhrozené Cecílii. Muž Bochník si zatím prohlížel dlouhý pás vřídků táhnoucí se prostředkem toho, co zřejmě bylo jeho tváří, od úst až po vnitřní koutky očních škvír. Některé vředy kvetly bíle, jiné růžově a vzácně též žlutě – takové ovšem brzy pukaly a měnily se na červené. Aniž bylo možné určit, zda je s výsledkem prohlídky spokojen, či ne, odvrátil se po chvíli od zrcadla a zívl. Pak se, nejspíš jen tak pro potěchu, zatahal za černé chlupy v rozkroku, svalil se do ještě propocených peřin a usnul.

Probudily ho paprsky zapadajícího slunce. Lenivým pohybem sáhl do papírové krabičky na nočním stolku a vyjmul z ní nového krásného mladíka. Toho si opatrně položil na vlastní tvář – blankytné oči na škvíry, zlatavě opálenou pleť na chlebovou kůrku, chlapecký dolíček na puchýře – a pečlivě uhladil. Takto omlazený vyrazil třemi kozelci z bytu, aby se pozdě večer vrátil v doprovodu zrzečky, jiné, než byla ta předchozí, přesto však jaksi úplně stejné.

Cecílie ještě nikdy k žádnému člověku necítila tak hluboký odpor. Když spal, plivala po něm špendlíkové pecky, ale přinášelo jí to jen malé zadostiučinění.

Na konci léta zmizel. Po něm přišly dvě děti zaklesnuté jedno do druhého heboučkými dlaněmi. Nožkama cupkaly výhradně vpřed, pod růžovými víčky sny: o solidárnější společnosti; o spravedlivém uspořádání; o zítřku a o pečujících institucích. Každé ráno se na sebe hněvaly, neboť si ve dveřích zabuchovaly klíče. Každý večer plakaly, protože v tramvaji cestou domů opět – opět! – dostaly pokutu za jízdu načerno. První uteklo po čtyřech týdnech, druhé hned po něm.

Cecílie ani nestihla jejich odchod oželet a už přicházeli jiní: žena neurčitého stáří, jež se postupným zvětráváním rozdrolila na písek, student, co jedl jen kečup a brzy umřel hlady, tři falešní hráči, po nich nové snící děti, nové zrzečky a noví studenti…

Až vlastně celkem nepozorovaně uteklo dalších tři tisíce let.

Cecílie se právě zaobírala myšlenkou, zda si na pár dnů nevyměnit místo s dryádou na protějším rameni lustru, když na prahu stanul muž s kulatým kloboučkem na uchu. Na prahu stanul, protože nevídané dimenze jeho břicha žádaly od zbytku těla zdlouhavou, výsostně soustředěnou koordinaci pohybů, měl-li ve výsledku projít veřejemi celý.

V prvé řadě bylo třeba nahrbit rameno a naklonit hlavu, dále vytočit kotník a naráz učinit obrátku o sto osmdesát stupňů, s chodidly a pohledem však pevně ukotvenými v podlaze. Pak stačilo natáhnout a pokrčit palce, ohnout kolena a zadržet dech a odhodlat se k rozhodnému úkroku do strany. Cecílie, která jeho počínání s napětím sledovala, nadšeně zatleskala.

Muž smekl klobouk a uklonil holou hlavu, takže jeho obličejové brady se měkounce vnořily do brad hrudních. „Madame,“ zabublal, „jmenuji se Guillaume de Groß a jsem na konci své cesty, neboť jsem nalezl Vás.“

Guillaume de Groß si rozepnul zimní kabát a nechal své břicho, aby se volně rozlilo po místnosti.

„Víte madame Hausmannová, že jsem důležitý?“ otázal se, když si takto udělal pohodlí. „Ano, je to opravdu zrovna tak. Jsem důležitý. V našem městě jsem byl loni dokonce zvolen tím úplně nejzásadnějším občanem za posledních pět set let. Ne však pro nic za nic, ovšem. O něco takového se musí jeden zasloužit, to jistě chápete. A já se zasloužil. O rozvoj, madame Hausmannová. Abyste věděla, přislíbil jsem získat pro obecní pokladnu tři triliony peněz. Ročně, prosím! Uznáte, že Rada měšťanů měla dobrý důvod zvolit si mne tím úplně nejzásadnějším občanem za posledních pět set let.“ Zde Guillaume de Groß učinil přestávku a dlouhou chvíli mocně funěl ústy a nosem zároveň.

„Můj rodinný život rovněž utěšeně vzkvétá,“ hovořil dál, když popadl dech. „Snad se tomu, madame, podivujete. Snad si říkáte, že není běžné, aby krásná Fortuna líbala muže hned na temeno, hned zase na ústa, a máte pravdu. Běžné to není. Mně se však té nebetyčné milosti dostalo. Každá z mých krásných manželek, a je jich devět, s něhou opatruje část mého těla, ta ruku, ta zas hruď, jako nejsvatější relikvii. Každé z nich přislíbil jsem tisíc synů a ony mne za to od svítání do svítání chválí na pavlačích.“

„Budete se mnou nejspíš souhlasit, madame,“ pokračoval po další pauze vyplněné vlhkým funěním, „že nepřeháním, tvrdím-li, že žiji šťastný život, hladký zvenku, plný zevnitř. Právě však,“ zvýšil náhle hlas a Cecílie sebou cukla, „život! Co mi ale budou má nynější požehnání platná, až bude vedle mé smrtelné postele štkát devět krásných žen, zatímco okna zastíní Rada měšťanů oděná v černém taláru?“

Cecílie se k odpovědi neměla, a tak si Guillaume de Groß odpověděl sám: „Nemnoho. Vpravdě, madame, vlastně nic. – Jistě teď už chápete, madame, proč jsem opustil svou kvetoucí domovinu, putoval přes samotný pupek světa a nakonec se šťastně dovlekl až sem, na Váš práh i zaň. Vy znáte tajemství věčnosti a já tu před vámi, obrazně řečeno, klečím na kolenou. Neupřete mi pomoc? Prozradíte mi to tajemství?“ Od zvlněných dun Guillauma de Groß se k Cecílii pozvedl pár vypoulených černých očí.

„Ach. Tohle!“ Cecílie si nesmírně oddechla, neboť se obávala, že po ní bude žádána pomoc v nějaké složitější záležitosti. „Ale to je vlastně jen taková hloupá mýlka, víte? Totiž, když byl před šesti tisíci sto dvaceti lety ničen během velké potopy celý starý svět, mně se to jaksi vyhnulo. Víte, seděla jsem tou dobou právě tady na lustru, tak nejspíš proto. Jenže když se později zrodil svět nový, docela pochopitelně v něm pro mě, s mými starosvětskými dispozicemi, nevzniklo žádné vhodné místo. A víte, jak je to s časem a prostorem. Zkrátka i čas o mě ztratil zájem. Někdy mívají složitě vypadající věci v podstatě jednoduchá vysvětlení, nemyslíte, pane Großi?“ dodala, neboť nic neříkal a jí se náhle zdálo, že je její odpovědí zklamán.

„Ano, nejspíš ano,“ odtušil Guillaume de Groß neurčitě.

Zabraný ve vlastních myšlenkách počal pomalu sesbírávat svůj břich z okolního prostoru a městnat jej zpět do kabátu. Úplně nakonec si na ucho nasadil klobouk.

„Takže ona zvláštní odolnost vůči zubu času je vklíněna, řekněme inherentně, přímo do Vaší osoby, chápu to správně?“ ujistil se stoje pod lustrem, připraven již k odchodu.

„Řekněme inherentně,“ kývla Cecílie.

Nato Guillaume de Groß natáhl ruku a velmi šetrně sňal Cecílii z lustru. „Rozumím,“ řekl a pak rozevřel ústa do takové šíře, že by do nich mohl pojmout vlak i s kolejemi, po nichž by ten vlak jel, i kraj, jímž by ty koleje vedly.

Cecílii obklopila vůně dávno vysušeného moře a tma.

A nikdy už vůbec nic nebylo.

2023