Všecko to začalo u piva. V hospodě, kde vždycky s Majkem probíráme byznys. Nikdo si nás tam nevšímá, každej si tam hledí svýho a tak to má bejt.

„Tohohle chlápka,“ nakloním se k Majkovi, „jsem potkal minulej tejden. Sběratel, vede galerii v centru, ale doma má soukromou sbírku. Fakt epesní. Byl jsem se u něj podívat na jeden obraz, kterej prodával přes inzerát.“

Majk roztržitě přikyvuje a kouká do piva. Vím ale, že poslouchá.

„Ten chlápek má zvláštní chorobu. Stendhalův syndrom znáš, ne?“

„Jakejže syndrom?“

„No tím prej občas trpěj některý turisti, třeba ve Florencii. Podívaj se na obraz nebo sochu a normálně omdlí. Zvýšenej tep, pocení, panická ataka, bezvědomí. To fakt existuje. Já teda občas taky cejtim takový mravenčení, když se mi dostane do ruky něco kór výjimečnýho. Třeba ten Kandinský, jak sis ho u mě prohlížel. Nesmim se na to dívat moc dlouho, protože pak –“

„No jo, Pepíno, ty jseš ale hypochondr, ty máš hned všechno, o čem zaslechneš. Proč se to kruci ale jmenuje Stendhalův syndrom? Ten snad psal knížky, ne? Proč se to nejmenuje prostě po nějakým malíři?“

„On o tom jenom poprvý napsal. Že se mu to stalo. No, ale to není všechno. Tenhle můj chlápek trpí chronickým –“

Majk vybuchne smíchy. „Takže tenhle maník trpí chronickým Stendhalovým syndromem, pracuje v galerii a doma má sbírku obrazů? Je doslova obklopenej –“

„Nech mě doprčic domluvit! Tenhle týpek trpí chronickým inverz –“

Majk si položí hlavu na složené ruce na stole a třese rameny. Přemejšlím, jestli se směje, nebo brečí.

„Jakože ten chlápek trpí chronickým inverzním Stockholmským –“ hýká a utírá si neexistující slzy smíchu.

„Stendhalovým, kurva!“

„… Stendhalovým syndromem?“ otřásá se smíchy a leze mi s tím už pěkně na nervy.

„Jo,“ odvětím tak klidně, jak jen dokážu.

„Takže… Hal-stendův syndrom?“

„Nevim kruci jak se to přesně jmenuje, nějaký ty odborný latinský –“

„No a jak se to jako projevuje?“

„Jako přesnej opak Stendhalova syndromu. Stejný symptomy – mdloby, pocení, halucinace – se u něj objeví, když nějakou dobu nevidí žádný umělecký díla. Prostě to potřebuje pravidelně, jako diabetik –“

„… inzulín,“ skáče mi neomaleně do řeči Majk a zase se tlemí. Mám chuť mu do toho úsměvu vrazit pěst.

„Proto vystudoval vysokou uměleckou, proto se stal kurátorem a právě proto má doma tak velkou sbírku. Má všechny obrazy nasvícený, kdyby se v noci probudil a potřeboval dávku.“

„Já ti to nežeru,“ pronese Majk už klidně. „To sis prostě musel vymyslet.“

„Vymyslel bych takovou koninu? Proboha. On dokonce u sebe v kapse nosí malou olejomalbu, spolu s kartičkou, že mu to má náhodnej kolemjdoucí ukázat a tím mu poskytnout první pomoc. Pro případ, že by sebou seknul na chodníku.“

„Takovou píčovinu by sis fakt nevymyslel, uznávám. Tak si to teda vymyslel von. To jinak neni možný.“

„No a ne. Taky jsem mu nevěřil, tak mi ukázal lékařskou zprávu, kde to má potvrzený. Ale proč ti to vlastně celý říkám –“

„Jsem napjatej jak struna vod sekačky.“

„Struna od… To se jako fakt říká?“

„Ježiš jo, každej to říká. Tak proč mi to celý tady vyprávíš, nebo co?“

„Něco mě totiž napadlo.“

Jde to snadno. Majk když jednou pochopí, o čem je řeč, je studnice nápadů. Je k nezastavení. Předháníme se, kdo vymyslí lepší plán. Brainwashing, jak má bejt. Brainstorming, pardon. Takže: nejdřív musíme chlapíka vylákat na místo, kde žádný umělecký díla nejsou. Ani socha, ani obraz, hezkej barák, nic. Takže les?

Jo, to je možnost. Ale co když na něj působí i příroda jako svýho druhu umění?

Podívám se na Majka: „Svýho druhu umění? Jseš snad ňákej podělanej profesor, nebo co?“

Zazubí se.

Ne, bezpečnější bude prázdná budova, holej beton. Garáže? Přihořívá. Něco takovýho. Ale ne tak podezřelýho. Nebezpečí, že tam někdo přijde. Takže opuštěnej komplex. Nějaká hala. Vylákáme ho na schůzku: záminka prodeje obrazu, co jinýho. Po cestě mu náš kamarád kapsář čórne ten jeho obrázek poslední záchrany z kapsy. Když dorazí na místo, zavřeme ho. Uprostřed holejch zdí. Necháme ho tam tak dlouho, jak bude potřeba. Dokud nedostane ten svůj záchvat. Pak přijde naše chvíle: dokud nepodepíše darovací smlouvu na celou svoji sbírku charitě (která patří mně s Majkem, prosím pěkně), neukážeme mu žádný zasraný umění. Samozřejmě nebude mít na výběr. Podepíše hned, pak mu můžeme dopřát pohled na nějakej třetiřadej olej, aby se aspoň částečně zvetil a moh odejít po svejch.

„Jenže,“ prohodí Majk. „Nevěřim, že by se svý sbírky vzdal. Znám tyhle typy. Znamená pro ně tolik, že by radši vypustili duši. Musíme na to jinak. Vyberem jen jeden obraz. Ten nejcennější, of kors, ale aby mu něco zbylo. Aby, když v noci bude muset jít chcát, neomdlel. Co ty na to? Co tam měl, co by nás mohlo zajímat?“

„To je dobrej point. Až mě překvapuje, žes to vytáhnul ty a ne já,“ ucedím. „Jo. Tak jeden obraz, co stojí za to. Něco takovýho tam bylo. Ukazoval mi všechno, co má, ale zrovinka u tohohle říkal něco jako že to má jen cenu rámu. A neni na prodej, vždyť jasně, citová hodnota, bla bla. Ale já jsem to náhodou poznal, Majku, protože v týhle branži už přece jen nějakou dobu dělám. Víš, co to bylo? Ztracená studie k tomu portrétu Luciana Freuda, od Bacona, vždyť víš. Naprostá tutovka. Kouknu a vidim.“

„Kecáš?! Jseš si fakt jistej?“

„Věř mi.“

Víc slyšet nepotřeboval.

Dobře. Tak dál: obraz střelíme a prachy si rozdělíme. Půl na půl. Sice to je můj nápad, ale Majk přinese taky svůj vklad do podniku. Pistoli. Pro případ, že by se chlápek vzpíral. Samozřejmě jenom jako pohrůžku, nikoho zabíjet nebudem. Jen pojistka. Majk navíc působí dost… přesvědčivě. Ne že by mu bylo vidět do ksichtu, samozřejmě. Jasněže budem maskovaný, za koho nás máte, za nějaký zasraný amatéry? A jasněže ve smlouvě, co budeme mít připravenou, bude figurovat fiktivní charita s bílým koněm ve vedení, kterou s náma nikdo nikdy spojovat nebude. Jste snad úplně blbí, nebo co? Opravdu vám musím vysvětlovat všechny podělaný detaily? Chcete mě nasrat, nebo co? Prostě poslouchejte a držte hubu.

„To je dobrý,“ ocení Majk. „Elegantní.“

„Dí –“

„Akorát že vůbec,“ usadí mě.

„No dovol?!“ ohradím se. Cítím se dotčeně. Zrovna jsem se začal rozehřívat a měl ze sebe fakt dobrej pocit.

„Je to strašně složitý. Kostrbatý. Skoro až naivní. Moc proměnných,“ vypočítává Majk.

„Co teda navrhuješ?“ ptám se nakvašeně.

„Musíme to udělat u něj. U něj doma.“

„Zešílels? Viděl jsem ten systém alarmů a zabezpečení, tam se nikdy v životě ne –“

„Jasněže ne! On nás pozve. Budem předstírat, že chcem něco koupit a –“

„Proboha ale on má obrazy všude, i na hajzlu! Jak to chceš provést tam?“

„Uděláme to jinak. Tak, aby o tom nevěděl.“

Jeden z nás půjde na záchod a obraz, co tam visí, tajně vezme. Pak mu do pití (protože on nám nabídne pití, na to vemte jed!) dáme projímadlo. On bude muset na záchod. A tam… Se zasekne klika. Prostě nepůjde otevřít. Nechci si úplně představovat všechny detaily, nebude to hezký. To projímadlo, navíc žádný umění k tomu… Asi pak omdlí. Jenže. My mezitím využijem čas a jeho vzácnej obraz vyměníme. Necháme si předem udělat přesnou kopii, samozřejmě. Bude k nerozeznání. Vyndat obraz z rámu a vyměnit plátno chvilku zabere, ale snadno se schová pod svetrem. Pak mu otevřem, on se vzpamatuje, nebude mít o ničem ani šajna. Ještě nám poděkuje.

„To už zní líp,“ řekne Majk do piva. „Sice se nám tam úplně ztrácí ten hlavní nápad se záchvatem Halstendova syndromu. Takhle stačí, že bude dost dlouho sedět na hajzlu, ale tak zatim je to asi nejlepší plán, co jsme vymysleli.“

„No, jo, kruci. Ale nevadí, tak prostě dialog, vymejšlíme, věci se vyvíjej,“ snažím se zachránit si zbytky hrdosti. Majk na můj vkus až moc do věcí šťourá a hledá problémy tam, kde nejsou.

„Mňo, já bych se ale k tomu nápadu možná vrátil. A ještě to někam posunul. Je to teď moc komplikovaný,“ dumá dál Majk. „Vraťme se zpátky k jeho nemoci a záchvatu. Ale ještě jinak.“

Nabídneme mu za ten obraz nějakou nehoráznou sumu. Fakt absurdní. Něco, co prostě nebude moct odmítnout. Ale podmínka bude, že musí přijít on k nám. Něco se vymyslí – třeba že jeden z nás trpí Stendhalovým syndromem, haha, takže pohled na tolik překrásných obrazů u něj by nesnesl. On obraz přinese a pak už se vrátíme k původní verzi. Zatímco budeme obraz jakože zkoumat, necháme chlápka ve vedlejší místnosti s holejma zdma. Sami se někam zdekujem, zamknem se. On brzo zkolabuje. Pak obraz vyříznem a vyměníme. Čistý a elegantní.

„Dobře, a kde to teda provedem?“ ptám se.

„Tak můžem u nás, stará na jeden večer někam vypadne. Nebo v kanclu, ale tam se můžou ocmrdovat lidi…“

Vůbec se mi nechce táhnout se na předměstí, kde Majk žije. Ani mě nehne. Já bydlím v centru a jo: stěny mám holý jak dětská prdelka. Obrazy na prodej skladuju v jediný místnosti vzadu.

„Dobře, oká, tak můžem u mě. Nikdo tam nepřekáží, nemusim sundávat obrázky ze zdí – ne že by ty příšerný kýče tvý manželky něčemu vadily teda, haha. A vůbec, je to víc po ruce,“ uzavírám.

* * *

„Dobrý den, dobrý den,“ podává mi chlápek ruku a srdečně s ní potřásá. V druhé ruce pevně drží ucho kovového kufříku. Zachytí můj pohled a řekne: „Ano, ano, hádáte správně, tady ho mám. Hned vám ho ukážu, ať se můžete pokochat!“

„Ale nejdřív si připijem, co říkáte,“ pronese Majk domluvenou hlášku a jde pro nachystané sklenky. Ničemu neuškodí, když se trochu nacamrá, možná to rychlejc spustí záchvat. A musíme působit uvolněně, přesvědčivě, ne moc hrr. Kdybychom se hned vrhli na obraz, nevypadalo by to dobře. Přiťukneme si a usedneme do rohové sedací soupravy, na kterou jsem pyšnej – je tu ani ne měsíc, opravdu luxusní zboží. Chlápek hladí brokátový potah rukou a uznale pokyvuje. Je mi hned sympatičtější. Ale ne tolik, aby…

Po přiměřené chvíli s Majkem začneme dělat pasivně agresivní narážky na obraz. Týpek pochopí a jde pro kufřík. Položí ho na konferenční stolek a otevře kódový zámek (my decentně odvrátíme zrak).

Sjedu pohledem na obraz a zatočí se mi hlava. Nic tak krásnýho jsem snad ještě neviděl. A to mýma rukama prošlo víc obrazů, než dokážu spočítat. Ty pastózní nánosy oleje, stopy štětce, živý barvy… Zatmí se mi před očima, rukama se pokusím zachytit nízkého stolku, ale podlaha se závratnou rychlostí přibližuje. Pak už jen tma.

Čau. Tady Majk. Čumíte, co? Ale ne, vám to bylo jasný hned. Ono to všechno začlo totiž ještě trochu dřív než v tý hospodě. Začalo to v den, kdy jsem se se Soulem (ten „chlápek“ má totiž taky jméno, víme?) sešel a vymysleli jsme tu jeho absurdní chorobu. Je to můj kámoš. Soul je zároveň jeden z nejlepších falzifikátorů, který znám. Všechno, co u něj Pepíno viděl, byly padělky. A ten slavnej Bacon speciálně. Všechno jsme spolu naplánovali. Soul si podal inzerát a nenápadně ho podstrčil Pepínovi. Pak mu nabulíkoval všechno o tom syndromu a ukázal svoji magnificentní sbírku. On má můj parťák totiž slabost nejen pro prachy, ale především pro debilní plány, který se vymykaj jakýkoli logice. Takže bylo jasný, že po tom skočí. A stejně jasný bylo, že ke spolupráci osloví mě.

Bylo to snadný. Nechal se výst jako loutka. Ten jeho slavnej plán… No, takže, jak už asi víte (protože jste bystřejší než on), do pití jsem mu hodil takovej jemnej oblbovák. Byl v limbu docela dlouho. Teda dost dlouho na to, abysme se Soulem vyměnili všechny obrazy, co jsme si spolu nachystali. Kandinský, Filla, všechno. Parťák je strašně neopatrnej. Kolikrát jsem mu říkal: „Ty si to skladuješ jen tak u sebe v kumbálu? Jako fakt? Vždyť ti to někdo čórne!“ Jen se smál. Je to jenom přestupní stanice a dlouho se to tam neohřeje, říkal. No, tak teď to má. Obrazy jsme vyměnili, pak dorazila sanitka. Když jsme zdravotníkovi řekli, co se stalo, a on Pepína prohlídnul, konstatoval – a teď cituji – že „jde o ukázkový případ Stendhalova syndromu“.

Chudák Pepíno. Vypadal dost zdrble. Ale ani pak mu nic nedošlo. Až mu to docvakne časem, třeba když si na něj došlápnou jeho kunčofti, že jim prodal padělek, já už budu dávno fuč.

No, co k tomu dodat: jednou podrazák, vždycky podrazák. Vlastně si za to moh sám, ne? Bejt tak naivní… Co? A vůbec, řekněte upřímně: vám snad byl sympatickej? Jako fakt? Šli byste s ním snad na pivo?

Jenom nekecejte.