Teď se snažím hlavně osvobodit se od všech pohledů zvenčí. Jednak od toho, jak se dívá na moji debutovou knihu okolí, ale i od všeobecného pocitu, který při psaní mám. Chtěl bych dospět k větší svobodě, necítit se omezován a nemít v hlavě hlasy vnitřních kritiků, které se často prolínají s hlasy těch skutečných. Chtěl bych psát svobodněji a hledat, kam se ještě můžu posunout a co mě bude dál zajímat.

Hodně próz v té knížce vzniklo tak, že jsem si ve své rodině nebo v rodinách svých blízkých přátel všimla něčeho, co fungovalo nebo naopak nefungovalo. Vzala jsem si z toho jeden moment a potom jsem ho pitvala. Co se mohlo stát? Kdyby se něco událo jinak, kam by se to mohlo posunout? Přišlo mi důležité o tom psát.

Odjakživa jsem četla, ale v pubertě jsem s textem začala více komunikovat. Četla jsem knihy, které mě tehdy přesahovaly. Navzdory tomu, že jsem jim ještě úplně nerozuměla a neuměla jsem z nich vyčíst všechny filosofické vrstvy, se mě hluboce dotýkaly. Byl to pro mě podstatný moment: toto cítím, když čtu nebo poslouchám hudbu nebo když se dívám na film.

Myslím, že literatura se brzy stane specifickým koníčkem. Jako když někdo sbírá staré hodinky nebo chodí na ryby. Přesně tak vznikne i skupinka lidí, kteří budou rádi číst rozsáhlejší texty. Ono ale pak nastává zvláštní paradox, vezmeme-li v úvahu, jak v této adaptaci na změnu zaostává škola.

Jsme mladá země a mládí touží po experimentování. Oficiální slogan Slovenska byl donedávna Good Idea – Slovakia. Při sledování sportovních přenosů v hospodách však obecenstvo dává najevo nespokojenost s good ideas. Bože, sakra, to snad ne, proč zas ten trenér experimentuje se sestavou a ani tenhle experiment se hrou na dva útoky nevyšel.