Ondreji, tvou poslední knihu Siroty kritika označila za pokus podat zprávu o stavu společnosti. Chtěl jsi podat výpověď o současné době?

Ke psaní mě dovedlo asi totéž co u předchozích knih: chtěl jsem zažít příjemnou únavu, kterou mi psaní přináší a která je jiná než běžná únava z mítinků. Dobrý pocit pramení také z toho, že můžu psát o tématech, která považuju za citlivá nebo je pro mě důležité, jak je já sám prožívám v osobní zkušenosti. A nemusí jít o nijak závažná témata. Nemám ani tak velké ambice, ani mentální možnosti, abych podával nějakou ucelenou zprávu o stavu společnosti, ale existují jisté společenské jevy, ať už z mého pohledu patologické, nebo naopak atraktivní, o kterých se mi píše dobře a nemusím se do toho nutit. Psaní považuju zejména za koníček, jako když někoho ve volném čase baví starat se o stromy v zahradě nebo stříhat pudly do bizarních tvarů. „Výpověď o době“ zatím za koníček nepovažuju, navíc doba je pestrá a košatá a jistě má několikanásobně více stran než novela.

Znamená to, že místo výpovědi doby ses chtěl zaměřit spíše na problémy jednotlivců?

Mám rád postavy i jejich různé stupně fikčnosti. Baví mě modelovat jim vnitřní světy, vztahy, sociální interakce, tvořit jim příběh. Téma sirotků je mi blízké, nemyslím jen sirotky v pravém slova smyslu, ale sirotkem je pro mě každý, kdo se cítí osamělý nebo postrádá v životě někoho, kdo by vystupoval s autoritou jako jeho ochránce. Takoví jedinci jsou odkázáni zejména na sebe, kvůli čemuž si vypěstují vůči okolí odstup, případně až nedůvěru. Přesto u jiných lidských bytostí hledají pochopení nebo jen obyčejné objetí.

Takže lidé v životě potřebují autority?

Potřebují kolem sebe jiné lidi, na které se mohou spolehnout a mít pocit nebo možná spíše jistotu, že v nouzi mají na koho se obrátit. Když nemáme v životě nikoho blízkého, s kým bychom mohli otevřeně sdílet naše problémy, a tím nemyslím psychiatry za padesát euro na hodinu, necítíme se komfortně. Autoritami myslím spíše osobnosti, které nám vstupují do života, aby nás pozitivně ovlivnily. To může být rodič, sourozenec, učitel. Autority pro mě nejsou ti, kdo námi manipulují nebo si vynucují dominanci. Podle mě by ten vliv měl být odvozen z upřímné lásky.

Potřebuješ v životě autority i ty?

Ano, i já potřebuju autority, jinak bych se ztratil. Zároveň mi vyhovuje, když mám možnost rozložit odpovědnost za svůj život i mezi jiné lidi. Může to znít zbaběle nebo pohodlně, ale právě tento pocit mi pomáhá být uvolněnější, šťastnější, a tím pádem i aktivnější. Nejkrásnější je, když v komunitách, ve kterých se pohybujeme, jsme si autoritami všichni navzájem. Ne tak, že se před sebou klaníme, ale že sdílíme pocit spojených sil a že si v nestabilní době dokážeme vytvořit prostor bezpečí.

Ovlivňuje tvoje psaní práce v marketingové agentuře?

V marketingu nebo reklamě musejí být výpovědi jednoznačné, jasně čitelné. V literatuře taková podmínka neexistuje. V tom je pro mě psaní velká odbočka od marketingu a reklamy. Obě tyto činnosti mají společné možná jen to, že něco prodáváte. V reklamě služby, produkty, lifestyle, v literatuře postavy a příběh. Výhoda povolání v marketingu a v reklamě je ta, že člověk má díky průzkumům přístup k sociologickým datům, a může tak mít poměrně slušný přehled o společnosti i společenských trendech. Kromě toho tu mám stejně jako u kteréhokoli jiného povolání možnost poznat různorodé postavy. V reklamě se člověk také naučí rychle psát a přepínat mezi různými tématy. Dopoledne řešíte kampaň na minerální vody, přes oběd komunikaci sbírky na děti ohrožené chudobou a po obědě sponzoring hokeje. V takovém rozvrhu si člověk vytvoří kreativní algoritmy, které mu usnadňují tvůrčí mentální práci. A vždy má radost, když se mu podaří vymyslet něco mimo schémata, ať už v reklamě, nebo v literatuře. Ale zásadní rozdíl mezi reklamou a literaturou je v tom, že v literatuře si autor zadává témata sám, kdežto v reklamě zadání dostává.

Přesuňme se k hlavní postavě tvé poslední novely. S trochou nadsázky bych ji popsala jako typického muže trpícího krizí středního věku. Trochu lúzra, trochu člověka, který by rád znovu vzal svůj osud do vlastních rukou. Proč ses rozhodl do centra vyprávění postavit právě jeho?

Rozhodnutí napsat o učiteli na gymnáziu jsem udělal po čteních na středních školách. Řekl jsem si, že čtením na školách trávím víc času než samotným psaním a že by bylo načase už opět i psát. A právě k tomu byly po ruce dokonalé postavy, celé učitelské sbory. Zároveň jsem chtěl uniknout do světa jiného povolání, než je to moje. I když obě ty práce v sobě nesou jakousi naléhavost, mají společné poslání, usilují o to někoho o něčem přesvědčovat. Postava v knize se snaží přesvědčit děti, aby se učily, respektive aby poznávaly dějiny. Já svou prací přesvědčuju lidi, aby si něco koupili nebo, v případě dětí, aby poznávaly současnost tím, co lajkují.

A je pro tebe středoškolský pedagog prototypem člověka současnosti?

Nemyslím si, že hlavní postava v knize je jednoznačný prototyp člověka současnosti. To bych asi psal například o ekonomickém tlaku na jedince, o různých druzích vyhoření, o motivacích být úspěšný, viditelný, znalý trendů nebo o konfrontaci s narůstajícím tempem každodenního života. Moje postava tyto tlaky v takové míře neprožívá. Spíš se zaplétá do své osamělosti, do neschopnosti někam se pohnout. Člověk současnosti, pokud vůbec takový obecný pojem nebo archetyp v literatuře existuje, je naopak schopen hýbat se všemi směry, vlézt ti do bytu, do života, do snídaně, do rizota i na záchod.

Ale připusťme, že v něčem ta postava typická je. Je to muž v krizi středního věku, který je navíc v každodenním kontaktu s generací, k níž už bohužel nepatří a kterou jednou možná čeká totéž, co prožívá on právě teď, zatímco jeho generace už bude řešit úplně jiné krize, o kterých nejspíš ještě ani nemáme ponětí. Případně je možné, že budou nakonec všechny generace sdílet jednu a tutéž krizi, například válku nebo masový přesun na Mars. Jak zpívá Robo Grigorov, možná se všichni jednou sejdeme v jedné posteli. Tedy on nezpívá „možná“, jemu je to jasné.

Do jaké míry je tvoje novela autobiografická? Cítíš se ty sám jako lúzr v krizi středního věku?

Cítím se jako lúzr, když si uvědomím, že nosím stejné džíny, v jakých chodí boomeři. Ale nemůžu si pomoct, prostě musím nosit slimfity, a ne oversize kalhoty. I když změnit střih by mi možná při vyrovnávání se s krizemi středního věku pomohlo. Přinejmenším by to fungovalo jako placebo, navodilo by mi to pocit vnitřní spokojenosti, přesvědčil bych se, že perfektně ladím s trendy, i když bych byl zbytku světa pro smích, poněvadž přece jen nejsem raper. Zhruba do této míry je postava v novele autobiografická. Jen je příliš plachá, i když časem se snaží ve vztazích projevovat aktivněji, dominantněji.

Kniha je o sirotcích, o různých podobách osiřelosti. Sebe za sirotka nepovažuju, i když s přibývajícím věkem mě občas přemůže osamělost nebo pocit, že kolem sebe nemám ony autority a spřízněné duše. Navíc jsem na rozdíl od hlavní postavy vyrůstal v úplné rodině. O autobiografii nemůže jít i proto, že se ve středoškolském prostředí pohybuju jen okrajově, buď kvůli diskusím, nebo kvůli dcerám. Hlavní postava není ani moje alter ego. Spíš je to tak, že mi vyhovovalo promluvit skrze učitele dějepisu proto, že se zabývá minulostí. Vysvětluje ji mladým lidem, místo aby stejnou energii vkládal do vysvětlení sebe sama, do přemýšlení o vlastní budoucnosti. Minulost je podmínkou současnosti a on, jako by byl zbaven vlastní minulosti, stejné, jakou prožíval v jeho světě téměř každý, není schopen normálně žít ani v přítomnosti.

Obraťme teď pozornost od učitelů na děti. Mohl bys mi říct o svém dětství?

Měl jsem pěkné dětství. Veselé a spokojené. Běhali jsme po dvorech, šermovali klacky, byly nějaké ty zlomeniny, stavěli jsme bunkry, v zimě kluziště a hokej, v létě koupaliště a řízky v alobalu a sůl v zavařovací sklenici. Otec je sportovní komentátor, takže kolem mě bylo mnoho sportu, ale i mnoho komentování čehokoliv, komentování socialismu, komentování učitelů, komentování řízků a komentování policajtů. Dětství si pěstuju dodnes. Sbírám kolekce z Kinder vajíček. Mám celou galskou vesnici z Asterixe a Obelixe a náramně si to užívám. Rád hraju společenské hry a léta si chci postavit v pokoji bunkr z dek a židlí. Jednou ten čas přijde.

Ovlivnily tě nějaké události z dětství, které se dnes promítají do tvého psaní?

To neumím úplně posoudit. Moje rodina se v textech, které píšu, neobjevuje. Možná v knize Jsem Paula jsem u dětské postavy vycházel i ze sebe. Je to zajímavé, psát dětské postavy a rozpomínat se při tom sám na sebe; kromě velmi živých nočních můr si vzpomínám spíš na pohodu a bezstarostnost. Trochu se to změnilo v devadesátých letech, které jsem si sice už jako teenager užíval, ale byly to i drsné časy, které doprovázel občas strach, zda se vrátím domů celý. Možná právě proto mě zajímá strach. Otázka, co člověku nahání hrůzu, co má moc přivodit mu úzkostné a nepříjemné stavy. Zřejmě za to mohou i strašidelné sny z dětství. Motivy, obrazy, které se mi zdály pravidelně, hledám v kinematografii, ve výtvarném umění a v literatuře.

Takže z dospívání do tvé tvorby pronikl hlavně strach?

Téma strachu mě přitahuje. Mám nakoukáno a přečteno mnoho hororů a sleduji, kam se autoři umí v tomto tématu posouvat. Co ještě objeví mezi prostředky na vzbuzení strachu nového, zda přijdou s něčím novým, co jsem neviděl už stokrát. V tom vynikali zejména Japonci, ale slušnou tvorbu produkuje také Indonésie a Thajsko. I ve svých textech se snažím pracovat s takovými motivy, i když je nepoužívám podle žánrových pravidel ani na nich nechci vystavět celý text. Někdy stačí vložit děsivé názory do hlavy postavám. Nebo jejich nevyzpytatelnost. Nevyzpytatelnost je děsivá a nemusí ani vylézat z hrobu nebo se zhmotňovat z nočních stínů. Myslím, že právě tyto temnější obrazy z dětství se v jisté míře promítají i do textů.

Vrátím se ještě k autobiografičnosti. Skrýváš do promluv postav své názory?

Občas ano, ale ne vždy explicitně. Postavy mají i jiné postoje. Mívám s nimi občas jisté průniky, ale ne vždy a ve všem. Baví mě dávat postavám možnost vystupovat v textu tak, jako bych se projevil i já, kdybych si to v normálním životě mohl plně dovolit. Docela si užívám psaní postav, se kterými se neztotožňuju téměř v ničem, a přesto mi moji blízcí prozradí, že mě v nich našli a že tam tu autobiografičnost vidí. Vzpomínám si, že mi jednou jeden prozaik říkal, že má problém projikovat některé své náhledy a touhy do postav, protože ví, že si jeho texty čte i tchyně a že jednou si je možná přečtou i jeho děti a uvidí ho v jiném světle, čemuž se chce vyhnout. I když vlastně možná má svůj důvod, že je jen málo dětí, které čtou knihy svých rodičů. Zřejmě netouží poznávat jejich intimní svět. Nechtějí vědět.

Ty jsi snad toužil poznávat intimní svět svých rodičů?

Ježíšikriste ne, nechtěl. Nikdy mě to nenapadlo a ani k tomu nebyl důvod. Možná proto, že mám s rodiči dobrý vztah, nepátrám do hloubky po jejich niterných či intimních světech.

Zmínil jsi se, že máš dcery. Ony tvé knihy číst chtějí?

Netuším. Nemluvíme o tom. Moje knihy se u nás doma povalují, jsou v domácí knihovně, takže možná do nich nahlédly. Ptaly se mě, jestli nechce někdo mou knihu zfilmovat, tak je vlastně jasné, že ji nečetly. Nevím, možná jednoho dne za mnou přijdou a zeptají se mě: A tohle jsi napsal jako proč? Ono jim dá dost práce vůbec číst jakékoli knihy. Kniha se těžko scrolluje prstem. Na Kindlu je to takové současnější čtení, zaměstnává i prsty. Dcery čtou, ale místo mých knih to bude teď asi spíš povinná světová četba.

Dobře, vraťme se zpátky. Pokud tedy píšeš o postavách, se kterými se neztotožňuješ téměř v ničem, potřebuješ pro ně mít alespoň nějaké elementární pochopení? Dokázal bys napsat i postavu, která ti bude bytostně nepříjemná?

Nepíšu životopisy sériových vrahů dětí, ale některé způsoby nebo chování postav mi nepříjemné jsou. Zejména vykazují-li nízkou empatii, strhávají na sebe příliš pozornosti nebo jsou otravné tím, jak nechápou, že mohou svým chováním druhé unavovat či děsit. Při psaní takových postav se snažím dávat pozor na to, abych z nich nestvořil nějaké lidské karikatury nebo parodie. Jistá dávka pochopení je nezbytná, do karikatury autor sklouzne právě tehdy, když pro postavu žádné pochopení nemá. Zda se mi to daří, nevím.

Charakteristickým rysem knihy jsou také esejistické pasáže. Proč ses přesto rozhodl pro formát novely, a ne třeba pro sbírku esejí, případně glos?

Protože eseje mě nebaví. Baví mě postavy. Otázka možná zní, jestli to takto baví i čtenáře. Někteří řekli, že Sirotám chybí jistá příběhovost, děj, prostě epické vyprávění. Ale já si tu otázku takto nekladu. Mně takový příběh stačí. Záznam zlomové kapitoly v životě hlavní postavy, i když pro někoho možná nudný, nedořečený. Člověk je i tak chodící, oživená glosa, esej z masa, krve a kostí, chce být přečten, pochopen, vypovězen, chce být součástí příběhu. A velkolepost našich příběhů se neskrývá v plot twistech ani v grandiózní epičnosti, ale v nudě všedních dní.

Většina lidí považuje nudu za příznak stereotypu nebo určitého životního uvíznutí  na místě. Připadá mi, že ty naopak mluvíš o nudě jako o základu pro velkolepost našich osobních dějin. Je to tak, případně mohl bys to rozvinout?

Zdá se mi, že člověk se chce stát velkolepým příběhem, a k tomu mu dnes dopomáhají hlavně sociální sítě. Děláme ze sebe galerie, do kterých je vstup zdarma. Pro nudu není místo, vše je vyplněno grandiózním contentem a osobními výzvami k tomu, abychom sebou bavili ostatní. Lidstvo je publikum, nemůžu ho sám sebou nudit. Nevím, jestli jsem až tak ovlivněn svou prací, protože sociální sítě jsou jejím středem a já už nemám střízlivý úsudek. Někdy si ale přeju, abychom si řekli, že se teď budeme přiznaně a otevřeně navzájem nudit, a tak si najdeme čas a prostor také něco v tichosti a bez publika vytvořit a užívat. Nudu považuju za takovou příhodnou brzdu v přehnaném tempu dní. V nudě se dá přemýšlet, zastavit se a poté se vydat i na jiné cesty osobních dějin, s jinými výzvami. A věci, které se zdají nudné, možná až tak nudné nejsou, pokud umíme být trpěliví. Například dívat se dvě hodiny na spícího nosorožce v bratislavské zoo s vybitým telefonem v kapse. Dvouhodinový spánek nosorožce nevede k žádné velkolepé zábavné pointě a nikoho z followerů nezajímá. Mě ano.

Rovněž musím podotknout, že v kontextu produkce mainstreamových médií působí tvoje kniha podvratně. Pod postavou frustrovaného tělocvikáře, který posedle píše nenávistné blogy o Slovensku, bych si dokázala přestavit hned několik populárních komentátorů. Glosoval jsi záměrně?

Na Slovensku mi celkově v médiích nebo na sociálních sítích vadí trend, že ani tak neglosujeme, jako píšeme moralistická kázání. Tak jako Francouzi měli své pamflety, my máme kázání a v nich si navzájem dáváme najevo svou nadřazenost. I když se snažíme kázat s pokorou, je v tom cítit arogance. I tělocvikář je kazatel a promlouvá k hříšníkům. A možná právě proto si vzpomínám už jen matně, jestli jsem měl v novele s tělocvikářem opravdu nějaký záměr: lezl mi na nervy, tak jsem ho vytěsnil.

V knize otevíráš i další provokativní témata. Mým oblíbeným je opakované zpochybňování samotného smyslu existence Slovenska. Proč si tvoje postavy kladou právě tuto otázku?

Nezpochybňuju smysl existence Slovenska. Spíš mě trápí jakési neustálé tápání v naší identitě. Jako by Slovensko bylo jablečný koláč, při jehož přípravě je hlavně potřeba se vyhnout jablkům; raději budeme pořád hledat něco, co jako jablko chutná, a neustále doplňovat recept novými a novými ingrediencemi. Země i politika v ní je jako tantra. Hlavně nevyvrcholit. Vždyť i naše hymna, kterou mám jinak rád, je jako tantrická masáž. Dovolí nám vzrušit se, ale ne vyvrcholit. „To Slovensko naše dosud tvrdě spalo, ale blesky, hromy vzbuzují ho k tomu, aby se probralo.“ Neustále se v té hymně oživujeme, probouzíme, voláme po znovuzrození, nových verzích, jako by to byla hymna pro iPhony. Identita má být přirozená. My jako bychom se do ní chtěli nutit. To ovlivňuje i moje postavy. Někteří z mých hrdinů jsou frustrovaní právě z pocitu, že jejich národní příslušnost nemá pevné, jasné zakotvení, jako by se jim se Slovenskem nevázala žádná asociace kromě toho, že stále máme co dohánět a dohánět a probírat se a probírat z tvrdého spánku. Ale to pramení také z faktu, že jsme mladá země, evropský kojenec, třebaže v tom, jaké máme ze světa pocity, jak ho prožíváme a co mu můžeme nabídnout, se pramálo lišíme od takzvaných vyspělejších zemí.

To znamená, že podle tebe má existence Slovenska jako politického projektu smysl?

Jasně, že má. A líbí se mi nazvat Slovensko projektem. Zní mi to téměř jako experiment. Hokejisté Projektu Slovensko se probojovali do finále, premiér Projektu Slovensko vypadl z lanovky a podobně. Ale navzdory všemu jsme v základech moderní zemí, i když si občas zaběhneme do temnoty, bordelu, násilí a chaosu. Vidím to u lidí, se kterými pracuju. Byl bych rád, kdyby Projektu Slovensko neodcházelo tolik mladých lidí, za což podle mě nese přímou zodpovědnost politická reprezentace, a kdyby se u nás méně kázalo. Na to, že jsme poměrně mladá země, máme u nás v poslední době odborníky na všechno. Všichni všechno vědí, ke všemu se proklikali, jako bychom byli nějací turbo akademici, kterým YouTube rozdává profesury. Vadí mi i naše poddanské myšlení. Velice snadno přijímáme trendy zvenčí, od nácků, liberálů, hnědých, modrých, rudých. Asi je to v tom, že jsme příliš silně věřící zemí, nemyslím tím jen křesťanství, prostě chceme věřit, abychom byli a existovali. Věříme v trh, ve stát, v privatizaci, ve znárodnění, v ďábly a tak dále a tak dále, což by bylo v pořádku, kdybychom tyto víry uměli podrobit i nějaké sebereflexi. Protože když ne, vede to k velmi prostinkému rozdělení všeho na dobro a zlo a odtud k pogromům a lynčům.

Dalším výrazným momentem knihy je situace, kdy se jeden ze středoškolských studentů psychicky hroutí ze své vlastní národní identity a jazyka. Vypravěč se tehdy příznačně ptá: „Může vůbec existovat psychické onemocnění vyvolané pocitem nedostatečných dějin a úzkosti z mateřského jazyka?“ Jaká je tvoje odpověď?

Může. Psychických onemocnění musí být stále více a více. Současná škála je malá, omezená. Je potřeba ji rozměnit na drobné, udělat pestřejší a konkrétnější. Onemocnění by mělo být tolik co jogurtů a přísad do kosmetiky a redukcí na kompy. Ale k věci. Zejména u mladších se setkávám s frustrací z toho, že slovenština je jazyk, kterým nikdo nemluví, ani na Netflixu, ani na HBO. A Slováci dnes už čtou a sledují seriály v jiných jazycích, ale myslí v jazyce, který nemá ve světě žádnou franšízu, v jazyce, ve kterém se nezachraňuje svět. Někdo je z toho frustrován, někdo ne.

Co ty? Tebe nedostatečnost dějin a mateřský jazyk nefrustrují?

Nefrustrují. Nemyslím si, že máme nedostatečné dějiny, jen o nich nic nevíme nebo se je snažíme násilím pozlatit. Naše dějiny jsou zejména dějiny území a dějiny jazyka. Ale je v nich všechno, co v dějinách bývá. Války, bída, intriky, násilí, odhodlání, revoluce, praprababičky. Netrpíme nedostatkem, trpíme jen neviditelností a nedostatečným vlivem na podobu globálních dějin a chceme si to vynahrazovat, což může být nebezpečné. Mateřský jazyk mě také netrápí. Je to jazyk, kterým píšu, kterým vyznávám lásku a žádám úřady o potvrzení. Neumím si představit, že bych si s dětmi povídal v jiném jazyce. I když v mnoha slovenských rodinách se komunikuje turistickou slovenštinou. Měj lepší známky. Už je pozdě – jděte spát. Už je pozdě – vstávejte. Ukaž vysvědčení. Zavři dveře. Podej sůl. Co z tebe jen bude?

Turistická slovenština? Co tím myslíš?

To je slovenština vyhořelých a unavených. Podmět, přísudek, čau, jdu se svalit na gauč a dívat se na čtvrtou sérii.

Považuješ porozumění historii, ať už osobní, nebo kolektivní, za klíčové pro formování identity člověka?

Historie formuje identitu člověka i bez toho, aby jí musel porozumět. Ale porozumění by možná zabránilo recyklaci stále týchž problémů a konfliktů. Jako když člověk porozumí svému tělu, taky do něj necpe morkové kosti, když ví, že ho minulý týden po morkovém útoku na žlučník odvezla sanitka. Historie je příčina a důsledek. Tyto dvě věci formují identitu člověka, stejně jako například Freudova láska a práce. I když v různých pohledech na dějiny lze tyto dva pojmy zaměňovat. Poznání historie je dobré k tomu, aby si člověk nemyslel, že vzniká stále znovu a že před ním ne-
existovalo nic, ani humor, ani rozum, ani koktejlové bary, ani pěkně nakreslené obrázky. Kdo alespoň okrajově studuje dějiny, má menší šanci stát se bohorovným a zpackat něco, co zpackal někdo už tři sta let před ním. Ale ono to nakonec bývá tak, že dějiny často vytrhujeme z kontextů, vybíráme jen to, co potvrzuje naše boje a postoje. Mně se to stává také. Osobní a kolektivní identita je někdy totéž, obě jsou často děsivé i komické a národům slouží i k tomu, aby je jiné národy ve svých literaturách snáze karikovaly. Lakomí Skotové, temperamentní Srbové, pracovití Němci, experimentální Slováci.

Experimentální Slováci? Tak to jsem ještě nikdy neslyšela.

To mě teď jen tak napadlo. Jsme mladá země a mládí touží po experimentování. Oficiální slogan Slovenska byl donedávna Good Idea – Slovakia. Při sledování sportovních přenosů v hospodách však obecenstvo dává najevo nespokojenost s good ideas. Bože, sakra, to snad ne, proč zas ten trenér experimentuje se sestavou a ani tenhle experiment se hrou na dva útoky nevyšel. Nedávno jsme experimentovali s hymnou a někteří moji známí, když hodlají v restauraci ušetřit, experimentují s kombinací smažený sýr–rýže – kečup, jestli to náhodou nevyjde levněji než normálně s bramborami a tatarskou omáčkou. Experimentovat je třeba, občas z toho vznikne i něco nového a užitečného zároveň. Nebezpečné je experimentovat se společenskými náladami. To by si naši politici měli vrýt do paměti. Protože poslední roky experimentují s náladami, hecují lidi proti sobě, jako by neměli odpovědnost za důsledky. Odpovědný slovenský politik by neměl takto experimentovat, to mohou jen slovenští prozaici… Kvůli nějakým novelám lidé do ulic s mačetami nevyjdou.