Četl jsem, že se neoznačuješ za gaye, ale za queer člověka. Jak vnímáš svou identitu?

V poslední době, kdy jsem o sobě začal mluvit na veřejnosti, jsem zjistil, že mi mnohem více vyhovuje pojem queer, lépe to popisuje moji různorodost, kterou mám rád. Některé věci mi na identifikování se gayem přijdou limitující. V tom vidím omezení, protože tento pojem neobsáhne vše, co pociťuju. Pro mě je označení queer určitá vize inkluzivního světa, je to také větší signál směrem ven, ale i do komunity.

Jaká byla cesta k tvému současnému queer cítění?

Kdysi jsem měl holky, dlouho jsem se přesvědčoval, že to je ta správná cesta. Změnilo se to, když jsem odjel studovat do Francie, kde jsem strávil jeden semestr. Tam jsem najednou viděl reprezentaci na ulici, u sousedů, něco se ve mně započalo. Ale pak jsem se vrátil na Slovensko a cítil jsem se osamocený. Bylo to v době, kdy byl předsedou Banskobystrického samosprávného kraje Marian Kotleba, který zakazoval různá kulturní představení, z jeho pohledu perverzní. Přesto se mi později podařilo navázat vztah s někým místním.

Vzpomínáš si, jak se vůči tobě chovali vrstevníci?

Nastaly situace, kdy jsem například do třídy na základní škole vešel ve svetru, který byl barevnější, a někdo to okomentoval, jako že nosím teploušský svetr. Pamatuju si, že jsem se snažil vůči tomuto velmi vymezovat, že takhle to není. Později jsem tancoval ve folklorním souboru a v něm se klade silný důraz na to, aby se muž svým pohybem i ve svém projevu vyjadřoval mužsky. Tam jsem se kontroloval, nebo by se dalo říct, že jsem performoval heterosexualitu. Ale myslím si, že mé učitelky na střední škole to o mně tušily a dávaly mi různé náznaky, ale nechaly mě na mé vlastní cestě.

Potkal jsi na škole jiného gaye nebo lesbu?

Právě že ne, objevil jsem to až ve Francii. Ani v Banské Bystrici jsem nikoho takového například na ulici neviděl. Když už, tak šlo spíše o šeptandu, že tenhle může být jinak orientován. Ale situace je teď úplně jiná, i v mé škole, která se vůči queer lidem otevřela, že prý tam někdy chodí muži v sukních. Zdá se, že škola se učí, jak se chovat ke queer lidem. Za ta léta tam nastala velká změna.

Pokud se nepletu, pocházíš z rodiny, pro kterou je důležité náboženství. Jak se to na tobě podepsalo?

Celá naše rodina je nábožensky založená, vždycky jsme chodili do kostela, já jsem se věnoval studiu bible, a když jsem byl menší, chodil jsem i na biblické olympiády. Byla to pro mě zajímavá setkání, šlo o interpretační úkoly, které mi později pomohly při psaní a vytváření příběhů. Ale byla to i bariéra, přemýšlel jsem o mámě, jak vezme mou jinakost. Trvalo jí déle, než to zpracovala, potřebovala si ujasnit, co se stane i ve spojitosti s náboženstvím.

Říkal jsi, že ses věnoval folklornímu tanci, ale později jsi ho vyměnil za tanec vogue. Mají tyto na první pohled rozdílné tance něco společného?

Zrovna nedávno jsme měli pravidelné setkání, na kterém trénujeme volný styl. Na konci tréninku jsme experimentovali a tancovali jsme jakýkoli jiný žánr na vogue hudbu. Poprvé mě napadlo, že zkusím zatancovat folklor. I na ostatních jsem viděl, že je to bavilo. Myslím si, že tohle nám chybí, že máme na folklor úzkoprsý pohled, dává se do výkladní skříně, že je to zlato, kterého se nesmíme dotknout. Ale také je to něco živého. Přišel jsem na to, že vogue a folklor mají dost společného. Určitě by bylo zajímavé do budoucna vytvořit fúzi těchto tanců. Velmi by mě zajímalo, jak by se na to dívali lidé, kteří jsou zvyklí na tradiční lidové tance.  

V současné době se pohybuješ především v Bratislavě. Co se děje, když jdeš po ulicích hlavního města a jsi třeba výstředněji oblečený?

Lidé si na mě neukazují, ale cítím něco ve vzduchu. Všímají si, že je něco jinak. Kdysi jsem to vnímal víc, ale teď je mi to jedno. Snažím se vystupovat sebevědomě, takže jim nedávám záminku ke konfrontaci, záminku k tomu, aby zpochybnili, že nepatřím do stejného prostoru jako většinová společnost. Někteří nejsou zvyklí na výraznější projevy nebo gesta, všichni jsou tak spořádaní, a najednou vidí, že kolem nich jde někdo barevný a energický.   

Jaké to je být mladým queer mužem na Slovensku?

Vnímám to tak, že v posledních čtyřech pěti letech ve slovenské společnosti nastalo otevření, co se týče těchto témat. Na druhou stranu není tajemstvím, že situace na Slovensku se neustále zhoršuje, když si vzpomenu na teroristický útok, který se udál.

A kdybychom chtěli porovnat situaci na Slovensku před tragédií v Teplárně, po ní a poté, co do funkce ministryně kultury nastoupila Martina Šimkovičová, jak bys to popsal?

V politické rovině se nestalo nic. Paradoxně se po Teplárně situace queer lidí ještě zhoršila, nedávno opět byly ve hře restrikční zákony vůči trans lidem, současná ministryně atakuje projekty s queer tematikou. Mám pořád pocit, že to, co předvádí, je nějaká performance. Ale v rovině osobní a queer komunity se to zesílilo. Lidé, které donedávna nezajímala politika, jsou nyní ohledně těch témat hlasitější, mluví o nich, chodí na pochody, sdílejí informace na sociálních sítích. Zdá se mi, že jsou po té tragédii angažovanější. S tím podle mě souvisí také množství podpisů pod peticí za odchod ministryně Šimkovičové.

Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval do zahraničí?

Ano, napadlo mě to. Ale není to způsobeno politickou situací na Slovensku, jako spíš tím, že mám pocit, že je mi Bratislava už trošku malá. Ale v něčem se mi ta komunitnost líbí, lidé fungují jinak, člověk se neztratí. Jelikož kvůli festivalu často cestuju, přemýšlím, jestli by mi to stěhování nějak pomohlo.

A co Praha? I když jsi v jednom rozhovoru řekl, že ses tady necítil úplně dobře. Čím to bylo?

Byl jsem tu kdysi na výletě, a když jsem šel po ulici, měl jsem tak podivný pocit. Když to srovnám třeba s Berlínem, tam se lidé vůbec nepozastavují nad tím, jak kdo vypadá, naopak za tebou přijdou a řeknou ti něco lichotivého. V Praze stále cítím naši „slovenskou“ mentalitu.

Co děláš mimo svou práci programového ředitele festivalu Fest Anča? Zabírá ti tahle práce veškerý čas?

Agenda festivalu není práce na plný úvazek, i když festivalové aktivity probíhají v průběhu celého roku. Mimo náš festival navštěvuju jiné festivaly, získávám kontakty a vytvářím komunitu tvůrců animace. Mezitím pracuju na programu dalšího ročníku našeho festivalu, všímám si, jaká jména a trendy rezonují. Je to něco, nad čím přemýšlím po celý rok, pro mě je to kontinuální práce, ale i sebevzdělávání. Kromě toho mi nedávno do života přišly dva hrané celovečerní projekty, které se snažím v mezičase psát a rozvíjet. A když mi zbyde čas, tak píšu i své vlastní texty. Samozřejmě by to mohlo být lepší, ale když to srovnám s ostatními lidmi, kteří mají běžnou práci, mám svobodu v tom, že si čas dokážu najít.

Sleduješ slovenskou queer literaturu? Je to pro tebe důležité?

Je to pro mě důležité, knih s tímto tématem není tolik, pořád je v zárodku. Vznikl dejme tomu inkubátor, v podstatě iniciativa magazínu QYS, který vytváří sbírky různých textů queer autorů, od povídek přes eseje až po deníkové zápisky. Na konci roku 2022 vyšla první kniha s názvem Príbehy o coming-oute (NoMantinels, 2022), do které jsem přispěl svou povídkou. A na konci loňského roku vyšla další sbírka, která se jmenuje Príbehy o kvír vzťahoch (NoMantinels, 2023), ve které si autoři jako hlavní téma vybrali různorodost queer vztahů. Přijde mi sympatické, že vznikají takové antologie, díky nimž mohou čtenáři přijít do kontaktu s rozdílným prožíváním queer lidí. Myslím si ale, že se queer literární hladina rozčeří až za několik let, i proto, že psaní je dlouhý proces.

Můžeme tě považovat za queer osobnost, která vystupuje a vypráví o těchto tématech? Chtěl ses jí stát?

Vlastně jsem to nechtěl, nestanovil jsem si to jako svoji agendu. Nechci, aby to bylo vnímáno tak, že jsem nějakou vlajkou, člověkem, který zastupuje ostatní, protože moje zkušenost je individuální. Vzniklo to ruku v ruce s Teplárnou, kdy bylo o to víc pro mě důležité o těchto věcech mluvit, a několik měsíců předtím mi vyšla kniha. Takže jsem dostal příležitost o queer tématech mluvit veřejně.

Používáš označení queer spisovatel?

Je to komplikované. Na jedné straně se vyhýbám tomuto označení vůči sobě, protože jsem množství jiných věcí než jen queer. Ale i vůči ostatním, lidé mají potom pocit, že ty knihy nejsou pro ně. Na druhé straně vnímám a také se mi potvrdilo, že je důležité věci s tímto spojené označovat slovem queer, protože na to nejsme zvyklí, náš slovník toto slovo neobsahuje, nejsme zvyklí ho vůbec vyslovovat. Slovo queer by mělo být součástí běžné konverzace a lidé by je neměli vnímat exkluzivně, ale inkluzivně.

Jak se cítíš při psaní? Je to pro tebe důležitý způsob vyjadřování?

Pro mě je to velmi důležitá součást mého života, cítím se přitom intimně, zranitelně. Proces psaní je pro mě blízko vnitřnímu světu, který nikdo zvenčí nemá šanci zažít, protože je jen můj. Ale když už mám dopsáno, cítím se silně. Spousta lidí se mě ve spojitosti s knihou Po funuse ptala, jestli pro mě bylo psaní terapií. Není to pro mě primárně terapie, ta je spíše vedlejším efektem psaní.

Takže se na chvíle psaní těšíš?

Hodně věcí si chystám v duchu, nemám to jako ostatní, kteří si píšou nápady na papír. Z toho mám radost, celé je to pro mě vzrušující. Samotné psaní je už ale tvrdá práce.

Ve svém debutu Po funusu se zabýváš každodenností i existenciálními tématy. Postavy se v ní věnují spíše vlastním problémům než člověku, který zemřel a na jehož pohřbu se děj odehrává. Čtenáři tam najdou i queer moment. Chtěl jsi ve své první knize toto téma mít?

V podstatě to tam bylo od začátku, nebyl to žádný kalkul. Naopak to bylo něco přirozeného, co zdůrazňuje pokrytectví rodiny, dvojité nebo trojité identity, které hrajeme a které se nedaří odhalit. A právě téma být takzvaně in the closet mi tam zkrátka sedělo.

Pokud vím, tak ses v knize inspiroval vlastním příběhem, tedy hostinou po pohřbu tvého otce. Sám v poslední době čím dál víc přemýšlím o tom, jak se o smrti mluví, nebo spíše nemluví ve společnosti. Jak vnímáš téma smrti ty? Chtěl bys ji dostat více na světlo?

Tvoje otázka mi připomíná mou vlastní zkušenost ze září loňského roku, kdy si mě pozvali na bratislavský festival o pohřebnictví a umírání, který organizovalo sdružení Funebra. V tomto sdružení se věnují citlivějšímu přístupu ke smrti. Velmi citlivě přistupují také k jednotlivým příběhům a pohřbům. Pozvali mě, abych jim něco povyprávěl a přečetl ze své knihy, a právě to pro mě bylo inspirativní a zajímavé. Svou knihou jsem chtěl dosáhnout toho, abychom na diskusích dokázali mluvit o smrti. Například když se mě lidé ptají na inspirační zdroj té knihy, konverzace znejistí, protože se chystáme dotknout něčeho citlivého. I přesto, že jsme smrti vystaveni častěji než například lásce, neumíme o ní mluvit, a když už, tak je to spíše faktografické. Také si dovolujeme jen jednu emoci, i když se nám například uleví, když někdo zemře. Je tu celé spektrum emocí, které zažíváme při smrti blízkého. Jsme v tom uvězněni, neumíme o tom mluvit s druhými. Není to spojené jen s tím, že si popláčeme, ale může se stát, že nás ten člověk i rozzlobil, že vůči němu pociťujeme negativní emoce.

Přitom často narážíme na rčení, že o mrtvých se má mluvit pouze v dobrém. Jenže co když ten člověk byl idiot? Tím, že zemřel, se to vymazalo?

Přesně. V tomto smyslu mi přišlo důležité o tom mluvit, i ty výjevy v knize jsou syrové. Ale jen proto, že při odchodu člověka je syrovost přítomná, jde o vypjaté emoce. Možná bychom tam našli i paralelu s queer tematikou, že bychom měli truchlit jen za zavřenými dveřmi. Vlastně ani nevíme, jak se máme zachovat, když se nám někdo rozpláče u kávy.

Takže by sis o smrti chtěl víc povídat?

Určitě ano. Myslím si, že je to něco, o čem si potřebujeme povídat, smrt je všude, je velmi traumatizující, když o ní nemluvíme. Mám takový pocit, že to v sobě paradoxně všechno pohřbíváme. Máme právo truchlit, nemusíme si dávat masku a tvářit se, že je všechno v pořádku.

A jak by měl vypadat tvůj pohřeb?

No, já doufám, že přijde mnoho lidí, že tam budou moji blízcí. Věřím, že by se to událo u nás na zahradě. Chtěl bych, aby hosté zavzpomínali, ale aby si tam také pustili hudbu, klidně by si mohli zatancovat folklor i vogue. Ať je to radostné, karnevalové. S kamarády si často povídám o tom, že zemřu nebo že mám pocit, že se moc vysokého věku nedožiju. Ale oni to nemají rádi, berou to jako rouhání.

Společnost na to vůbec není připravená. Přitom už takový Epikuros před dvěma tisíci lety řekl, že šťastní budeme, dokážeme-li překonat strach ze smrti.

Pod tohle bych se podepsal. Nebudu tady věčně, je pro mě důležité nebrat se vážně. Potřebujeme o tom dokázat mluvit a překonávat bariéry, které by tam být neměly. Stejně jako si povídám o jiných věcech, měl bych si umět povídat o smrti. Ale každý k tomu přistupuje jinak, jsme různě traumatizovaní, je proto třeba přistupovat k tomu citlivě.