Milí čtenáři a milé čtenářky,

ti pravidelnější z vás si už možná všimli, že se v letošním ročníku snažíme podnikat občasné výpravy k sousedům, s nimiž nás dříve pojil společný stát. Slovenská literární scéna nejde vždy stejnými cestami jako ta naše a je v lecčems specifická, třebaže se v mnohém jiném dají nalézt společné rysy – a to vůbec nemluvíme o extrémní jazykové blízkosti, nad kterou se lze nostalgicky rozněžňovat nebo si stýskat nad úpadkem mladší generace. V každém případě stojí to, co se u sousedů děje, za sledování a také za podporu, obzvláště dnes, kdy slovenská kulturní scéna čelí nebývalým útokům z politické sféry na svou nezávislost a tvůrčí svobodu.

V tomto čísle jsme se podívali na tu její část, která je ohrožena přímo adresně, hrozbami zastavením podpory z veřejných zdrojů: literaturu LGBTQIA* (pro všechny, kdo si to potřebují zopakovat: lesby, gayové, bisexuálové, transgender, queer, intersex, asexuální lidé a ta hvězdička znamená další způsoby, jak lze definovat lidskou sexualitu). Nejen o zkušenosti queer autora na Slovensku mluví v rozhovoru s Jakubem Pavlovským prozaik Jakub Spevák, který za svou knihu Po funuse získal nominaci na Anasoft literu, a přehledovou statí o LGBTQIA* scéně na slovenské literární krajině přispěl přímo od zdroje básník Michal Tallo. A upozorním ještě na jeden text, který v tomto čísle nabízíme: František Baďura píše v rubrice Literární život o tradici a současnosti queer literární scény v Praze, v jeho článku mě však zaujala na první pohled nenápadná zmínka o vývojové dynamice, kterou si dovolím ocitovat: queer literaturu bylo v novém miléniu, poté co se na nějakou dobu odmlčela a stáhla do akademické sféry, třeba

… vtělit do velkého světa literatury. A nato vpustit mezi lidi, aby se stala součástí živé kultury.

Vzpomněl jsem si, jak jsem před několika lety pořizoval v jedné berlínské kavárně rozhovor s nebinární prozaičkou Sashou Mariannou Salzmann a nutně jsme si povídali také o identitární jinakosti, nejen tedy té genderové nebo sexuální, ale i té etnické; Sasha, v té době umělecká šéfka divadelního Studia Я, mi líčila podobný emancipační vývoj, v němž se berlínská queer scéna dostala „z klubů, kam se chodilo přes zadní dvorky činžáků v Kreuzbergu“, do samého centra města, na Muzejní ostrov. Jsme svědky velkého osvobozujícího procesu – a možná jednou…

Svět, ve kterém žijeme, není černobílý a je škoda ho vnímat jen v binárních opozicích, v ostrých protikladech, jež nutně končí v nálepkování, ztěžujícím, až znemožňujícím rozhovor, jak často vidíme na sociálních sítích: queer–heterák, libertarián–komunista, snowflake–boomer, woke progresivista – strážce tradičních hodnot… Málokdo je ve skutečnosti laboratorně čistým ztělesněním jednoho pojmu. Svět není černobílý. Je barevný a barvitý. Doufám, že jsme na cestě ke stavu, kdy jinakost nebude provokovat k agresivní reakci, ale k přemýšlení; od toho je na světě po celé jeho kulturní dějiny.

Úplně jinou, ale v principu přece stejnou oslavu jinakosti a výsměch rigidním pravidlům světavýkladu představuje cyklus Gargantua a Pantagruel od francouzského prozaika Françoise Rabelaise, stojícího na prahu renesance; dvojí překlad obou titulních knih cyklu vyšel v posledních měsících, od dvou různých překladatelů, resp. jednoho překladatele a jednoho překladatelského kolektivu. Jak se – mezi řadou jiných témat – v rozhovoru zamýšlí vůdčí osobnost druhého z nich, Martin C. Putna, šlo v Rabelaisově utopii o vytváření izolovaných komunit na pozadí náboženských, tedy opět jiného druhu identitárních válek. Kde není možné vycházet „mezi lidi“ a „do velkého světa“, kde tento svět svobodě nepřeje, lze pořád ještě alespoň budovat soukromé ostrůvky svobody za zdmi, kam je přístup jen pro zvané, a doufat, že možná jednou…

Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, pestrobarevné čtení.