O webové stránce Odnaproti.cz, o potřebě živé queer literatury a představeních, která v divácích zanechávají emocionální spoušť a svým charakterem dotvářejí živý organismus pražského literárního života.

Mám to štěstí, že pracuju v historickém centru Prahy, a proto si dennodenně vykračuju místy, kudy si, vzletně a s přiznaným patosem, vykračovaly také české queer dějiny. Malá Strana a Staré i Nové Město mi každý den zpřítomňují jejich události a osobnosti. Můžu tak na chvíli být ve společnosti Karáska ze Lvovic, Jana Zrzavého, jít kousek s pány Eduardy Kohoutem a Cupákem, s Václavem Krškou, Josefem Topolem, pozdravit Mirka Kováříka, uklonit se Petru Weiglovi, zamávat Radoslavu Nenadálovi nebo Mírovi Chorvátovi.

Posledně jmenovaný je už bohužel zapomenutý; byl to ale on, oblastní herec a recitátor, který stál na začátku devadesátých let minulého století u zrodu tehdy vskutku pozoruhodného podniku Gay Viola. Neplánovaně a bezděčně těmito pravidelnými živými měsíčníky gay a lesbické literatury položil základy trvalého zájmu o queer literaturu u nás. Literární večery se konaly v klubu U Střelce, bezděčně a zcela neplánovaně v sousedství té pravé Violy na Národní třídě. Vedle potřebné osvěty a také podpory od většinové společnosti tehdejší LGBT komunitě (v pořadech vystupovaly přední herecké osobnosti, kupř. Květa Fialová, Radovan Lukavský, Zdena Hadrbolcová, David Matásek, Taťjana Medvecká, Miroslav Moravec a řada dalších), byla Gay Viola místem, které dávalo příležitost k setkávání se v rámci queer komunity i jinak než jenom po barech, klubech nebo diskotékách. Sám jsem dvě sezony spoluvytvářel dramaturgii Gay Violy, která v roce 2001 bohužel skončila.

To už ale léta překotně pádila vstříc novému miléniu a stále svobodnější společnost vytvářela i uvnitř LGBT komunity nové možnosti a příležitosti. Vznikl festival Prague Pride i další festivaly ve velkých a větších českých městech, filmová Mezipatra, queer tematika natrvalo prosákla do médií a stala se jejich pravidelnou součástí (například televizní magazín Q). A queer literatura? Ta se na nějakou dobu uzavřela do odborných knih, diplomových prací a stala se tématem akademických disputací. Bylo to nutné a potřebné, popsat, pojmenovat, definovat, uspořádat, nově nasvítit a vůbec vtělit ji do velkého světa literatury. A nato vpustit mezi lidi, aby se stala součástí živé kultury.

Já sám jsem tu potřebu živé queer literatury vždy sdílel, ale zároveň si také uvědomoval, že je tak trochu Popelkou vedle svých věrných, ale viditelnějších a přístupnějších kamarádů a přítelkyň – filmu, hudby nebo výtvarného umění, tedy těch médií, jejichž příjem je oproti literatuře podstatně rychlejší. Film, ten „sfoukneme“ za dvě hodiny, album za hodinu, výstavu projdeme za krátké odpoledne. Ale knížku, tu čteme i několik dní, třeba i týdnů, celý měsíc. Vychutnat si román, naladit se na subjektivní svět básníka nebo pochopit esej, to není zrovna na dvě doby. Přitom je literatura komfortní fenomén, který nám umožňuje vracet se v textu, má možnost nastavení vlastního tempa a nabízí možnost vytvářet si vlastní obrazy a stavět si vlastní světy. Malé české literární prostředí bohužel ještě pořád nedokáže vytvořit pro queer literaturu výraznější a viditelnější prostor, dílem i proto, že se umění opět stává pro někoho zbytným přepychem a česká kultura bude opět nejspíš nucena řešit své důstojné právo na existenci.

Upřímnost a opravdovost

Dodávat sebevědomí, propojovat, vyvolávat impulsy, motivovat a vytvářet svobodný prostor pro queer autory, to mi procházelo hlavou, když jsem před pěti lety přiváděl na svět projekt Odnaproti. Původně nepatrná facebooková skupina dala vzniknout nejdříve webovým stránkám, kde převážně nemainstreamoví LGBT autoři mají možnost svobodného publikování svých textů, a následně také literárním večerům, které se v průběhu let v některých případech proměnily ve inscenační skici na pomezí scénického čtení a divadla. Odnaproti dává prostor několika desítkám queer autorů mimo hlavní proud a pro mnohé z nich je to jediné místo, kde mohou a chtějí publikovat. Je zajímavé a pozoruhodné, s jakou odvahou vypovídají o svých queer životech, kolik upřímnosti a opravdovosti v tom je. Na rozdíl od některých do sebe uzavřených a jen „pomrkávajích“ českých pokusů, které vycházejí v posledních letech u zavedených nakladatelských domů.

Správcování webových stránek mi zároveň umožňuje sledovat žebříčky čtenosti. Je to radost, když vidím, že mladého kluka, který píše „jen tak do šuplíku“, protože potřebuje svým emocím dát průchod a jinak než veršem to neumí, si přečetlo už na čtyři tisíce čtenářů. Ale autoři tu nepromlouvají jen skrze své verše nebo příběhy, dávám jim prostor také v rozhovorech, kde mluví o tom, co je formuje, proč vlastně píšou, co je baví a vůbec jak vidí svět. K tomu něco té „teplé“ historie, několik „svazků“ básní v Edici Odnaproti v elektronické podobě a také několik dobrých a zajímavých textů uveřejněných se svolením jejich autorů nebo nakladatelů, a hned tu máme stovky textů ke čtení. Webové stránky také uchovávají pomyslný archiv někdejšího LGBT magazínu SOHO revue, vše to, co bylo dobré, a hlavně typické pro tehdejší formování amatérské literární gay a lesbické scény v devadesátých letech minulého století. Podobně bude letos na webu Odnaproti přibývat literární tvorba prvorepublikového homosexuálního periodika Hlas sexuální menšiny a snad do budoucna ve spolupráci se sběratelem panem Břouškem i to „teplé“ a queer z Karáskovy a Procházkovy Moderní revue.

Jestliže před více než pětadvaceti lety měla literární setkávání Gay Viola podpůrný charakter dovnitř komunity a nechyběl jim rovněž terapeutický rozměr (možnost být aspoň někdy „mezi svými“), ty současné večery LGBT literatury, které se konají převážně v komorním prostředí kavárny Patra v pražských Vršovicích, mají za cíl ukázat pestrost a barevnost různorodé množiny queer autorů a jejich děl všem, kdo o to budou stát. To vědomí síly, mocnosti a bezbřehých možností literatury je pro mě při vytváření dramaturgického profilu samotných večerů nádherným dobrodružstvím, přičemž vznikají pěkné vztahy a kamarádství. Je to mimovolné a spontánní, bez nějakého konkrétního plánu a nedejbože vidiny zisku.

Intenzivní prožitky poctivého přístupu

Přistoupím ke své domácí knihovně, kde se ten „teplý foch“ prohýbá pod jistě alespoň dvěma stovkami titulů, a začnu pomalu vytahovat jednotlivé svazky a třeba jen tak jimi listuju. Přitom se mi začínají vynořovat první představy, jež pak dostávají postupně dramatický tvar. Někdy také otevřu svazek a rázem mi padne zrak na slovo, větu, dialog nebo odstavec, a ty už ke mně začínají promlouvat hlasem konkrétního herce. Od toho momentu jsem ztracený a zcela a naprosto pohlcený příběhem (pokolikáté už?) a jeho postavami; začne paralelní příběh, který se odvíjí od okamžiku otevření knížky a skončí samotným představením. I když každý kus se odehraje většinou jen jednou, ty hodiny a dny příprav nejsou vůbec marným časem. Nejprve s ním ale tak trochu plýtvám, protože se napoprvé rozletím a upravím prózu na několik desítek stran. Jedna stránka, to jsou dvě minuty interpretace, čtyřicet stránek se blíží k nesnesitelné stopáži devadesáti minut. Diváci podle mých letitých zkušeností snesou formát scénického čtení nejvíc sedmdesát minut, a to už je na hraně. A tak proškrtávám a tlačítko backspace div nezamáčknu navěky a nevratně do útrob notebooku.

Jsou ale i riskantnější výjimky, kdy ubírat z klasika se mi skutečně příčí. Když on ten Zweig v novele Zmatení citů má každé slovo tak potřebné! Každá věta sedí a navazuje na další. No, stalo se a devadesát minut nádherné symfonie slov v podání herce Jiřího Hromady, který po dlouhé době herecky vystoupil na veřejnosti před živým publikem a každé slovo vyslovoval s respektem k předloze a ony okamžiky hereckého comebacku si užíval, stejně jako se nemohl nabažit temperamentního projevu svého hereckého protějšku, studenta herectví DAMU Tomáše Adela, proletělo komorním prostorem Pater a zanechalo za sebou emocionální spoušť snad v každém divákovi. Stopáž nestopáž.

Nejlepší zkoušení za poslední léta

Herci pokaždé k nabídnutému textu přistupují poctivě a nijak nerozlišují, že jde jen o čtení. Ve svém nabitém hereckém programu si najdou čas na zkoušku, ba dokonce někdy i na zkoušky. Kupříkladu výrazný divadelní herec Ondřej Novák si k mé dramatizaci povídky Annie Proulx „Zkrocená hora“ nejenže pustil oscarový film, ale našel si britskou divadelní adaptaci a srovnal ji s mou úpravou. A to natolik, že jako skvělý angličtinář zpřesnil podle originálu některé výrazy a jako dramaturg amatér upravil některé repliky. Rázem z toho vznikla skoro divadelní hra, kterou jsme zkoušeli pětkrát! „Ondro, hele, moje produkce je, jak bych to kulantně řekl…“ – „Chceš říct, že nám moc nezaplatíš?“ – „No-o…“ – „Tak se podívej, kdyby mě to nebavilo a nebylo to dobrý, tak bych ti to řekl hned na začátku. A tohle je věc, která mě fakt baví.“ Ondřej pak společně s muzikálovým hercem Janem Ludvou excelentně sehrál scénickou skicu na pomezí divadla a na konci vyvolali u diváků velké ovace a pět děkovaček. V kavárně! Vlastně na čtení!

Milan Hein, Valérie Zawadská, Jiří Hromada, Johana Schmidtmajerová, Hana Müllerová, Štěpán Tuček, Radek Fejt… Každý zkouší, jednou, dvakrát i víckrát, týdny před představením, někdy jen den před ním, nebo také tři hodiny před začátkem jako Valérie Zawadská alias paní Stoneová z Williamsovy novely Římské jaro paní Stoneové. „To je nejlepší zkoušení, který jsem po letech zažila. Tady se smí kouřit!“

Tak a podobně vznikala a vznikají jednotlivá představení. Tak trochu jiný Fuksův pan Mundstock, který i přes své niterné patologické strachy nalezne v sobě místo pro upřímnou lásku k sedmnáctiletému chlapci, skoro erotická love story Andrého Acimana Dej mi své jméno nebo příběh velkého přátelství rockové zpěvačky Patti Smith a skandálního fotografa Roberta Mapplethorpa, které bez nadsázky ovlivnilo světové umění – Jsou to jen děti, Karáskův iniciační romantický příběh z jeho pozdního tvůrčího období Ztracený ráj:

… už není mamka a snad brzy nebude ani dítě, jež povídalo tuto pohádku. Ale to neznamená, že zahynuli oba navždy… Neboť stále budou se roditi takové mamky a budou mít takové děti, jako byl Viktorek…,

již zmíněná Zweigova homosexuální klasika Zmatení citů nebo příběh pošetilosti paní Stoneové v novele amerického dramatika Tennesseeho Williamse. Jsou to krásné světy a stejně tak krásné a intenzivní prožitky. Je zážitkem se těmi světy procházet, potkávat se s postavami, smát se s nimi nebo smutnit, milovat je. Je to neobyčejně živé a souznějící. Což teprve když se mi příběh, který zrovna prožívám, protne s osobou autora a já s ním sedím na kafi nebo na pivu.

Vedle klubu Patra bývají scénická čtení a literární večery každoročně součástí programu Prague Pride jak v Praze, tak kupříkladu v Brně (Brno Week). To je pak příležitost, aby za queer literaturou přišli i ti, kteří se o večerech v Patrech přes rok nedozvědí nebo se na ně nedostanou. V kulisách velkého lidskoprávního festivalu pak mají pořady velkou diváckou účast, na každé takové představení přichází okolo stovky diváků, do klubu „jen“ tři desítky. S odstupem těch let, přerušených krutým covidem, se večery queer literatury svojí tematickou ojedinělostí i výlučnější scénickou formou stávají v pražském „teplém“ kulturním prostředí pevnou konstantou a mimo LGBT komunitu pak dotvářejí svým charakterem stále živý organismus pražského literárního života.