Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.

V první polovině knihy budou čtenářovy pocity nejspíše zmatené a rozpačité: povídky střídají témata, naladění, prostor i čas, a než se člověk rozkouká, trochu zorientuje (a občas zavře oči nad nelogičnostmi zvolených situací), povídka končí. Společné jim je to, že jde o texty starší, vznikající od roku 2010; nejméně čtenářsky přístupné a logické jsou ty, které již byly otištěny v debutu Vrhnout.

Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!

Nová kniha Simony Bohaté je živelná, sebejistá a suverénní – možná až příliš. To, co v předchozích prózách do této „jízdy“ vnášelo jakousi křehkost, opatrné záblesky něčeho neuchopitelného, nesamozřejmého, se tady vytratilo.

Předkládané povídky zřetelně odkazují k životním zkušenostem, věku a pohlaví autorky. Nechtějí šokovat ani nepřinášejí složité sondy do lidské psychiky, osobních i dobových traumat se dotýkají opatrně, bez tlačení na pilu a ždímání emocí – a to je více než sympatické.

Jako učebnice psychopatologie malé české rodiny to je působivé, jako vzpomínkové album osmdesátých a devadesátých let s dobře odpozorovanými detaily doby dokumentárně cenné. Jako celek to však postupně jede čím dál více samospádem stereotypů, v kolejnicích, které už známe.