Simona Bohatá (1965), spisovatelka, která debutovala až ve dvaapadesáti letech, překvapila zejména prózami Všichni sou trapný (2019) a Klikař Beny (2021). V nich se vracela do časů normalizace, do dělnického Žižkova a Vysočan, čtvrtí s opadanou omítkou, chátrajícími domy a špinavými plácky, osídlených podobně šedivými existencemi, které se snaží přežít, jak se dá. Čtenáře spisovatelka okouzlila působivým, nepatetickým popisem mizejících nouzových dělnických kolonií a proměny periferie v době žižkovské asanace, ale i dalších reálií z 80. let, tehdejší morálky a životního stylu, vztahů a charakterů. V nich dokázala najít ony hrabalovské perličky na dně a prosvítit jimi jinak depresivní dobu zmaru a donašečství.

Ve své nové povídkové sbírce Zbabělí hrdinové se Bohatá rozhodla tyto jistoty opustit: své příběhy zasadila převážně do blíže neurčené současnosti, v níž konkrétní prostor a doba nehrají zásadnější roli. Čas tu slouží zejména jako veličina umožňující proměny postavy, charakterů a zejména pak vztahů.

Povídek je v knize obsaženo devět, ale zároveň i osmnáct: každý příběh se totiž dělí na dvě části a je vyprávěn ze dvou perspektiv, tedy rozdílnou optikou dvou protagonistů. V první, nejvýraznější povídce „Slunce v úplňku“, v její první části nazvané „Michal“, sledujeme příběh muže ve středním věku, který navštěvuje matku v domově důchodců jen proto, aby získal plnou moc k prodeji domu, v němž vyrůstal a jejž nenávidí, protože matka v něm týrala jeho milovaného nevlastního bratra. Ten nedávno v psychiatrické léčebně zemřel a Michal matku nenávidí o to víc. V druhé části, pojmenované „Danuše“, prožíváme totéž znovu z pohledu stařenky, která marně čeká na svého milovaného Míšu a věří, že ji brzo vezme zpět do jejich domu, jen co „dokončí rekonstrukci“, protože ho už konečně neotravuje jeho bratr, ten „spratek“ a „mešuge“.

Na stejném principu, tedy nasvícení ústředního vztahu ze dvou úhlů, pracují i ostatní povídky, v nichž sledujeme patálie Standy, Blanky, Klaudie, Ludvíka, Štefana, Jany a dalších. V jedné se dozvídáme, jak to bylo v manželství, v němž měl manžel dlouholetou milenku a až po smrti své manželky se dozvídá, že ani ona nebyla svatá, v jiné sledujeme situaci dvou párů, nespokojených, znuděných a žijících v zajetí pokroucených rodinných vztahů, kterým není cizí ani incest. Dominantní rodiče a jejich děti, jež se jim podřizují nebo je využívají, se ostatně opakují ve vícero textech: v jednom je mocný otec-komunista prostředkem k získávání rodinného štěstí tak, jak si ho přeje jeho dcera, v jiném se ocitá mladá žena v čistě formálním manželství proto, že její nastávající potřeboval manželku, která dokáže vyjít s jeho ráznou matkou. Po letech se z nervózního doktůrka stane namyšlený šéf kliniky plastické chirurgie, jenž tráví čas s milenkami, vozí se v bouráku a manželka je pro něj méně než otravný hmyz.

Povídky tedy stavějí na momentu překvapení, kdy se dozvídáme, jak se věci nejspíše staly „doopravdy“, překvapení, že ten, koho jsme si napoprvé zařadili do určité škatulky, je ve skutečnosti někdo jiný. Ať už tím, že ho proměnil čas a okolnosti, anebo jen proto, že ho vidíme z odlišného úhlu, očima jiné postavy. Změn v charakterech, které tu vytvářejí konflikt, je tu místy až moc: psychologie postav se někdy až příliš podřizuje autorskému záměru ukázat ve výstižné zkratce, s kým máme tu čest.

Bohatá je totiž autorka rázná, která se s ničím nemaže a nebere si servítky. Její postavy jsou většinou vykreslené ostře a jednoznačně, někdy až schematicky: hodné samaritánky, semetriky, které si nezaslouží slitování, slaboši, sebevědomí hajzlíci apod. Nejisté a opatrné postavy si nechávají určovat život ráznými přáteli či událostmi, které vtrhnou do jejich životů a rozpohybují události.

Stejně ostrý a jednoznačný je také vševědoucí vypravěč. Ač se většina vyprávění odehrává v myslích postav, nepoužívá se tu ich-forma typická pro bilance, vzpomínání a vůbec reflexi myšlenkových pochodů. Vypravěč osvětluje úvahy, vnitřní monology a činy postav, proměny, zná postavy lépe než ony sebe – neváhá to vystihnout tak, aby postavu na malé ploše rychle pochopil i čtenář. Mluví obecnou češtinou, používá polopřímou řeč a sugeruje tak pocit, že postavy takto promlouvají samy k sobě:

Debil jeden. Michal zuřil. Platí mu dost na to, aby přišel jednou včas. Kurva. Ještě že nedomluvil na dnešek i ty kupce. Chlap už je celej nedočkavej, protože na něho tlačí jeho stará. Nová stará, aby bylo jasno. Tohle Michal zná moc dobře, sám si to zažil. Rozvod, nová ženská, novej barák, nový děti. Nový starosti k těm starejm. Ale co, vymlouvat mu to nebude. Jemu taky nikdo neradil.
s. 7

Nová kniha Simony Bohaté je živelná, sebejistá a suverénní – možná až příliš. To, co v předchozích prózách do této „jízdy“ vnášelo jakousi křehkost, opatrné záblesky něčeho neuchopitelného, nesamozřejmého, se tady vytratilo. Povídkám nelze nic zásadního vytknout, pointy jsou promyšlené, dialogy věrohodné, nápad se střídáním dvou optik nahlížejících jeden vztah je zajímavý – ale ono kouzlo, které před pár lety čtenáře a kritiky uchvátilo, už tady není. V příbězích ze zmizelé doby a míst, na periferii mezi ztracenými existencemi se mu zkrátka dařilo lépe.