Ondřej Macura (1980) vydal novou básnickou knihu celou dekádu od poslední sbírky Sklo (2013), tedy po odmlce, která mohla leckomu připadat definitivní. Deset let v životě tvůrce znamená nepočítat s věrným čtenářem a vycvičenou (byť úzkou) komunitou, která bude dobře navazovat. S jistou mírou nadsázky tak můžeme říci, že Macura vstupuje na básnické pole znovu. Prozraďme hned na úvod, že je to návrat, který stojí za pozornost.

Sbírka Tiše, aby nás neslyšel… je členěna do čtyř oddílů. Rukopis patrně vznikal pozvolna, dlouze, přesto se podařilo vytvořit poměrně soudržný tvar sbírky: například konceptem úvodní a závěrečné básně, mezi nimiž celek spočívá, ale i tematickými repeticemi uvnitř oddílů. Výraz poměrně užívám proto, že je přece jen vidět, že mezi texty plynuly roky životní zkušenosti i autorské práce, a například horečnaté, až exaltované pásmo „Šest variací“ v závěrečném celku „Jdeme po žluté“ je z jiného světa než všechno ostatní.

Těžiště sbírky leží tematicky v autorově osobním životě. Život ústředního páru sledujeme v textu zblízka, doslova s nimi v ložnici, v zahradě, s jejich kočkou v náruči, s prsty v hlíně jejich příběhu.

Ve spánku na tebe napadaly mé ruce a nohy.
Odhazuješ je jak klády z lesní cesty,
dýcháš námahou.
s. 22

Zároveň tuto intimní realitu básník převypráví jako symbolický, obecně lidský příběh, a tím se vyhýbá riziku, že by básně upadly do deníkovitosti nebo měly hodnotu jen pro lidi, jichž se přímo týkají. Také obratně střídá úhel kamery a díky včasnému přechodu od detailu k celku neztratí zájem svého čtenáře.

Za červnového večera
sedíme na balkoně nad
zbytky dětí, které
mátožně křižují trávník
a vymačkávají blížící se prázdniny
z kdejaké larvičky, z kdejakého broučka.
s. 52

Výstižnost originálních obrazů je nesporně Macurovou silnou stránkou. I jazyk sbírky je třeba vyzdvihnout. Na slovech tu záleží, počítá se s pomalým, soustředěným čtením a jistě i s přednesem:

Krajina, do níž jsi hledíval tak drze,
šedne a měkce sténá,
jak stěna chléva, kde jen čas je nestydatě vykrmován,
aby byl jednou, možná, skřípnut mezi dveřmi
a praštěn v úderu mezi dvěma zívnutími.
s. 11

Skvostné.

Radost je číst básně, v nichž se objevuje milostné téma na vzácné ploše ne začátku, ne konce, ale trvání vztahu. V těchto básních také hojně nacházíme něhu, k jejímuž vyslovení je nutné sebrat odvahu jak v životě, tak v básnickém textu. Zároveň se tu ale vždy děje něco dalšího, přítomný okamžik se obohacuje historií rodiny, v širším smyslu historií symbolického muže a symbolické ženy. Básník se skrze svého mluvčího často vyznává z hluboké starosti o blízké (lidi i zvířata); projevuje však stejný cit i tváří v tvář rezavým chlupatým oddenkům kapradin, když je odnáší ze zahrady do lesa… A stejnou starost pak má o samo vyslovování.

Po přečtení této básně se na autora podívala
dost skepticky. Pak svůj pohled skryla nějakým
nevinným komentářem. Jeho však znovu přepadl
ten starý strach z patosu, z přílišné vážnosti,
která se blíží lži.
s. 16

Mnohé básně jsou ve sbírce přiznáním k trvající nejistotě.

Aby svého mluvčího a jeho blízké nevydával příliš, pomáhá si Macura er-formou, ale i určitým obsahovým vrstvením událostí. Nahlížíme do scén, které se vysoce pravděpodobně skutečně staly, zároveň sledujeme vypravěčův vnitřní komentář, trasu myšlení. Jsme přímo v ději, básně však mají ještě skrytý plán, úkryt významu, který se odehrává za básní a jednotlivým čtením se nevyčerpává. Tato autorská důmyslnost působí potřebu vracet se k textu.

Čím více ze sbírky máme přečteno, tím je jasnější, že to, co se právě děje, se v básníkově pojetí vpíjí do toho, co se už stalo kdysi, a tak vzniká dílo světa, v němž nejsme jen hlínou, z níž je tvořeno, ale pouštíme se i do stvořitelství, přinejmenším v řeči. Dobře je to vidět v titulní básni sbírky na s. 66, kde je jednající tím, kdo „odplivl veverku“ v prvním verši a „vydechl sýkorku“ ve verši posledním. Podle svého ustrojení povýšíme do role mluvčího člověka-muže anebo skloníme hlavu před činem Stvořitele.

V básních se rychlými střihy dotýká vysoké a nízké, velké a malé, věčné a bezprostřední:

MUSÍŠ BÝT OPATRNÝ, řekla,
když stírala pár kapek šlehaného
zednického tmelu z koberce.
s. 19

Tyto poslední tři řádky básně následují po vrstevnatých verších, v nichž autor stihne uvažovat o řeči, o povaze lásky, načrtne kontrast „kostnaté bílé krajiny“ a „cigánských andělů“ s jejich světským cirkusem. Báseň je zavinutá a vzpírá se jasnému výkladu.

Důležitá, často doslova archetypální je ve sbírce krajina, která převážně nemá přesné místopisné určení. Básně jsou tak spíše příběhem ducha krajiny, záznamem zjizvení její „bytosti“. Není tu pochyb o tom, čí je to vina. Tematizována je lidská lhostejnost, pohodlnost i arogantní, sobecká vůle – v tomto smyslu básníka můžeme připojit k environmentální linii současné české poezie. Zároveň i v tomto tématu zůstává velmi osobní.

Z potoka zbyla jenom cesta
s mrtvolkami raků.
Nalezl jsem jen
nanicovatou kaluž
s rybím potěrem. Takhle
si svět nepředstavovali.
s. 76

Báseň nazvaná „Sucho“ by byla pouhým konstatováním, pokud by v ní mluvčí nepokračoval popisem svého pokusu o záchranu raka z vyschlého koryta potoka. Není to stavění se na odiv, je to spíše svědčení skutkem o tom, o čem se svědčí ve slovech. Se stejným zaujetím zachraňuje básník ženu naříkající ze sna i raka uvízlého na souši, protože je pozitivně zaujatý a o svět mu upřímně jde. Žádná ironie, žádný sarkasmus. Jeho poezie reaguje na klimatickou krizi nejčastěji právě takto: poukazuje na vzájemnou propojenost člověka a místa, ptá se po činu. V básni „Dva otazníky“, jež je součástí celku „Totožnost krajiny“, básník téma zaostřuje pomocí metafory cesty člověka časem od místa čistoty k čemusi, co už čisté není, je to jen „dál“:

… jdeme dál
my, co jsme vyšli zrána.
Slyšíš? Proč mlčíš?

Čtenáři jsou osloveni a musí (si) odpovědět.

Ondřej Macura se vrátil do české poezie a já tvrdím, že je to dobře. Nenápadná účinnost jeho citu je mezi současnými sbírkami autorek a autorů střední generace výjimečná. Potřebujeme více Macurů. Když čteme v básni „Proč zvířátka?“, že

Srnka v nás vidí ďábly
a zkamenělá přemýšlí,
zda nás nevyvolala,
když si ráno párkrát uhryzla
z nastražené hromady jablek.
s. 81,

můžeme si tuto novou souvislost uložit mezi jiné básníkovy originální postřehy, kterými v dobrém posílíme svůj vztah ke světu, jenž se tu všude kolem snaží nás přežít, ale bez nás to nedokáže.