Milé čtenářky, milí čtenáři,

„Jak bych mohl urazit bandu zdegenerovaných Eskymáků?“ ptá se můj oblíbený hrdina BoJack Horseman ve stejnojmenném kresleném seriálu a já řehtám smíchy! Podobných hlášek jsou tam kýble. Po letech ho teď „sjíždím“ znovu – a poprvé s pochybou. Co když se chechtám nepřijatelnému ponižování bezbranné minority ústy bílého heterosexuálního muže? Respektive hubou bílého heterosexuálního koně?

Kdybych se chtěl polepšit, na co bych se měl vlastně dívat? Od všech ošklivostí vypulírovaný humor zní mým uším jako nic moc mejdan (jako šampaňské bez alkoholu nebo sex ve skafandru), co když se ale pletu? Co když mi slast smíchu, kterou k životu potřebuji jako vzduch, poskytne třeba… třeba… A mám tmu. A zdá se, že nejsem sám – soudě alespoň dle slov spisovatelky Petry Hůlové (s. 9), jimiž obohatila nejrozsáhlejší anketu v dějinách Tvaru:

Chovat se ohleduplně je dobré životní krédo, ale potřebovala bych asi konkrétní příklad toho vtipu, který je jenom vtipný a nikoho nemůže urazit. Žádný takový vtip mě totiž nenapadá. Snazší varianta s nulovým rizikem je prostě humor ze svého života eliminovat, protože je rizikový. Neprovozovat jej a vyhýbat se místům, kde by mohl vznikat. To je myslím jednodušší.

Jiní respondenti a respondentky ankety (jejíž zbylá část vyjde v čísle příštím) však humor, který nemůže nikoho urazit, velebí. A to je dobře: „Ať rozkvete sto květů, ať soupeří sto škol,“ jak pravil velký kormidelník Mao Ce-tung.

Téma korektnosti obohatili svými eseji básník František Dryje (s. 16) a literární a divadelní historik Pavel Janoušek (s. 14), z jehož textu rád ocituji:

S ideologiemi je to totiž tak trochu jako s humorem: každý jen tu svou má za jedinou. A tak to, co jedny sdružuje a žene vpřed, současně na jiné útočí s jistotou, že to nemůže být jinak. Jenže zatímco humor je vždy jen myšlenková alternativa k žité realitě, ideologie má potřebu se jí stát.

Z lingvistického hlediska pak na téma zareagovali lektorka a školitelka v oblasti genderu Agáta Hrdličková (s. 18) a spisovatel a performer Patrik Linhart (s. 18). Jejich pohled na věc už nemůže být protichůdnější – což vnímám jako obohacující.

Mou největší radostí v přítomném čísle je rozhovor s výtvarníkem, básníkem a prozaikem Marianem Pallou (s. 4). Jsem nadšen, že nás osud po čase opět svedl dohromady a mohl jsem se jej zvědavě ptát na vše, co mě zajímalo – správně tuše, že každá odpověď bude hluboce moudrá, třeskutě vtipná a vyřčená s nezaměnitelně ležérní mistrovou dikcí… Pozoruhodná je myslím Marianova vize možné budoucnosti, pokud jde o humor: „Jak je vidět, trendy se mění a třeba za několik generací zjistíme, že jsme se ocitli zpět ve viktoriánské době tak puritánské, že i kozy a krávy budou mít povinně zakrytá vemena, aby někomu něco nepřipomínaly.“

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám strakaté čtení!