A když takhle překládáš,

zeptal se mě bodrý prastrýc Franta při nedělním obědě, když jsem mu ukázal výtisk románu, který jsem přeložil,

musíš se taky občas podívat do slovníku?

Myslím, že na něco takového musí aspoň čas od času odpovídat každý překladatel, a také myslím, že každý odpovídá stejně: Ano, jasně, do slovníku koukám v jednom kuse a rád. Děsím se profesní fáze, v níž začnu mít dojem, že slovník už vlastně skoro nepotřebuju, a snažím se tomu bránit tím, že si nepamatuju slovíčka. (Docela to funguje.) Jinak je totiž člověk na nejlepší cestě začít dělat chyby; problém nastává nikoliv ve chvíli, kdy nevíte, ale kdy nevíte, že nevíte. Jedním ze základů profesní výbavy překladatele a redaktora překladů je podezřívavost.

V románu, o kterém píšu (Koukejte, jak tančíme od Leïly Slimani), je scéna, v níž mladý hrdina míří s nově spřátelenými hippies Marokem konce šedesátých let na jih do tehdejší mekky volnomyšlenkářských turistů, Mogadoru. Projíždějí autem po cestě vedoucí kamenitou pouští, mezi trnitými stromy pokroucenými větrem, sur les branches desquelles des chèvres étaient juchées. Sloveso jucher už jsem v životě viděl, ale v aktivní slovní zásobě ho nemám, ostatně ani v češtině nepoužívám jeho ekvivalent hřadovat kdovíjak často (slepice už prarodiče nechovají).

„Na jejichž větvích hřadovaly kozy,“ to nebude jenom tak, řekl jsem si. Kozy na stromě, to by vypadal překladatel jako blbec – a tak jsem v různých slovnících (včetně milovaného etymologicko-historického Roberta, kde jsem se mimo jiné dočetl, že v podobě joschier je sloveso doloženo už ve třináctém století) strávil hodnou chvíli, nicméně žádný spásný druhý význam ani idiom mi nevyjevily. Pak jsem si s úlevou vzpomněl, že hrdina kouřil poprvé v životě hašiš, takže měl jen vidiny. Za pravdu mi daly i následující věty o tom, že se Selim „smál jako blázen, jako maniak“ a že „byl vězněm lepkavého snu“ – a uklidněn jsem překládal dál.

Zmínil jsem se o tom redaktorce v jednom mailu jako o veselé historce. Za chvíli mi ve schránce přistál článek o tom, jak na jihu Maroka šplhají kozy dost krkolomně po argániích trnitých a ožírají je; nakonec tedy v překladu kozy doslovně nehřadují, ale prostě se pasou. Přísahám, napadlo mě úplně všechno – jenom ne to, že by to mohla být pravda. Budu si do toho Maroka muset zajet.

Je to omyl vzniklý z toho, že překladatel nalezne řešení, které mu v dané situaci dává smysl – a pak už neodhalí, že udělal chybu. Když se to stane v románu, lze se leckdy celkem spolehnout na to, že to zrovna tak logické bude připadat i čtenářům, takže buď omyl zachytí bystrý redaktor, nebo se nanejvýš pobaví nějaký zvlášť zvídavý čtenář. Já ale mnohem častěji překládám divadelní hry – a tam může mít takový překladatelův omyl leckdy i dosti tvořivé následky. Nemusí se přitom vůbec jednat o takový extrém, jako byl v jednom proslulém překladu ze španělštiny mluvící zapalovač (místo zapalovače s nápisem), jejž se herci podle legendy opravdu snažili na jevišti zpřítomnit. Přehlédnutí idiomů, jejichž doslovný význam dával v dané situaci tak nějak zhruba smysl také, jsme se dopustili docela určitě všichni.

Existuje v divadelním překladu nicméně taková specialita, s níž člověku nepomůže ani sebepečlivější studium slovníků, to se prostě traduje, a pokud mě po vydání tohoto čísla Tvaru naleznou v temné uličce umláceného souborným dílem Alana Ayckbourna, je to proto, že jsem vyzradil cechovní tajemství. Sám jsem se to také naučil metodou omyl (pohříchu bez pokusu): narazil jsem na to v jedné krátké britské hře, kterou jsem kdysi překládal pro Divadlo Letí. Jde o slovíčko beat, vyskytující se coby samostatná scénická poznámka. Slovníkových výkladů je plno, ale ještě jsem neviděl slovník, v němž by byl ten správný. Ta hra, kterou jsem překládal, byla takový politický kabaret, a tak mi přišlo celkem logické, že v danou chvíli prostě někdo praští do bicích.

Tu sladkou pravdu mi prozradila dramaturgyně a překladatelka Marie Špalová. Někteří anglosaští dramatikové používají scénickou poznámku beat ve významu, jenž se nejčastěji překládá jako (krátká) pauza, ale také to může znamenat třeba situační předěl – záleží trochu na kontextu a na tom, jak s tím pracuje ten který autor. Styděl jsem se strašlivě, ale později mě to přešlo: zjistil jsem, že v jednom (nejednou inscenovaném) překladu se téhož omylu dopustil jeden vynikající, oceňovaný kolega, a tenhle jeho omyl nejenže zůstal dramaturgiemi divadel nezachycen, ale vedl ke vzniku samostatného díla. Skladatel scénické hudby jedné z inscenací v oněch úderech nalezl společně s režisérem klíč k celému dílu a jeho zvukové koncepci, dokonce spočetli, že jich tam je devadesát devět, o čemž jistě autor neměl ani tušení. Překladatelský omyl jako inspirační zdroj – možná by si to zasloužilo samostatný výzkum.

Bez oslího můstku zpátky ke kozám: s těmi dosti úzce souvisí i veselá historka, která se kdysi stala skvělé překladatelce z italštiny Alici Flemrové. Je docela dobře známá již v několika převyprávěních a já jejich řady rozšiřovat nehodlám, ale místo toho chci upozornit, že Alice teď s kolegyněmi Sárou Rodovou a Monikou Štefkovou založila nakladatelství Meridione, jehož ediční plán italské literatury vypadá veleslibně. Jejich prvním titulem ovšem není překlad, nýbrž vynikající výbor z překladatelských a jazykových fejetonů, které Alice psala pro Lidové noviny. Ta zmíněná historka mu dala i jméno: Jeden o koze… Doporučuju co nejsnažněji!