Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)

Stejně tak se chovám jako návštěvník měst. Už dávno jsem přestal číst v průvodcích a v doporučeních cestovatelů. Nevytyčuji trasu, mapu mám, ale použil bych ji jen v kritické situaci – při čtení přece jen k takovým stavům nedochází.

Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…

Když jsem dostal nabídku pokusit se nějak o Kahudu, celkem bezelstně jsem na to kývl, protože mně přišlo vlastně zajímavé psát o někom, koho jsem znal, jehož poslední knihy se mi obsahem vůbec nelíbí, a přesto je to moje literární hvězda. A také mě zajímá teze, že dobrá literatura je střídmá grafomanie. Je to tak?

Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…

Mystická postava, z dnešního pohledu něco mezi Kosmasem a mistrem Yodou. Nikdy jsem se s ním nepotkal, ale byl mi všemi možnými kanály „zprostředkován“ (zjevil se). Jeho charisma zmátlo mnohé. (Jakub Šofar)