… a hned se mi tam v tom mém obrovsky nedozírném sále, skrytém pod klenbou lebeční čili kalvou (odsud Kalvárie nebo též místo, kde se popravovalo), plném kartoték s lístky, popsanými, ale třeba i jen s jedním slovem, přetahují o můj zájem, o moji pozornost, texty měst a textury měst s městy-texty a městskými texty. A na odvrácené straně, protože i ten nedozírný sál má svoji dark verzi, je připraveno městnání, slovo vizuálně fandící městům, ale uvnitř jde o texty, hromadící se v místech (městech), ale nemohoucí protékat, rovnají se do bojových útvarů, do bojových šiků v podobě vět, odstavců a kapitol… Hyjé, hybaj, hurá, do nich, děti moje!

To by se pěkně oralo sémantické pole, zaorávalo a pak osévalo, to by se to plkalo, přikulovalo, doplňovalo, závorkovalo, slovní kopaná & tichá pošta, to by se vábilo a pábilo. Ale kuš, pěkně postupně, stařec už by měl mít ve svých slovech aspoň nějaký pořádek, byť by měl být vetchý.

Nejdříve mě napadlo využít náhodu k rozjezdu, měl jsem na napsání tohoto rozjímání o městě a textu více než měsíc, to ke mně snad něco relevantního k zadání připutuje. Tak jsem začal číhat:

… díval jsem se na město [Řím] někdy celé hodiny jako u vytržení. V Americe nic takového není: zde je jen příroda, velkolepá a mohutná, avšak města jsou bezduchá jako sušené tresky nebo jako automobilová garáž.
Z dopisu Ladislava Radimského Karlu Vránovi (Promiňte tu čmáraninu)

Bloumám městem, lhostejno jakým, všechna městečka u nás jsou stejně pitomá, jedno jako druhé.
[…]
Nemám rád tohle město, kde jsem se narodil a kde nejspíš i umřu. Nemám rád tu jeho kýčovitou malebnost, nemám rád věci, které se dějí v jeho podzemí.
Petr Štengl (Kurzy umírání)

Ó slovo, stvoř nová města!
Milada Součková (Mluvící pásmo)

Na ulicích tohoto města, jež spěchá, aby už nebylo tímto městem,
potkávám chodce, kteří spěchají, aby už nebyli těmi chodci. […] Ale čas od času
na ulicích tohoto města, jež není ještě,
ani zdaleka ještě Jeruzalémem nebeským,
tak zničehonic potkává člověk osud svůj.
Jan Zahradníček (Dům Strach)

Jenže co by asi tak přišlo po Zahradníčkovi? To ani nechci předjímat. Takhle to nepůjde. Město/místo je třeba konkretizovat. Konkrétně Praha, to je ideální sídlo na podobné pokusnictví. Od roku 1977, kdy jsem se stal nejprve jen jejím přechodným občanem, jsem si ho vyměřoval klikyháky na papírkách, viz:

Všude plno lidí a křiku, třeštění v metru – prostě paráda,
Vltava skoupá podráží nohy mostům, na Strahově spartakiáda,
chceme si užít co nejvíc věcí, co doma nemáme,
srkáme kafe na stojáka, stoupáme, nebo klesáme?
Vůbec jsme nesnídali, protože jdeme vykrádat antikvariáty,
na vlak si půjčíme, ale je teprve půl pátý,
na přednáškách o životě čteme pod lavicí fóry
jsme malí, menší, nejmenší z téhleté diaspory.
K obědu dojídáme večeři, pak zpátky do postele,
přečtem si něco do školy a cítíme se skvěle,
a pak si zas vyjdem do Prahy a zdravíme se očima,
držte se vlevo a myslete vpravo, představení začíná…

To je ale, uznávám, neobyčejně infantilní. Tohle taky nepůjde.

Kdo byl největším opěvovatelem Prahy stověžaté? Jaroslav Seifert! Ale – to zase není moje krev, tady by jakákoli transfúze končila embolií. Asi ještě konkrétněji. Co třeba Malá Strana? Městská část a město ve městě, a také text ve městě a město v textu zároveň. Nerudovy Povídky malostranské jako sítko, přes které přecedím třeba Peckovy Malostranské humoresky, Límanové Domeček a Křesadlovu La calle Neruda… Počkat, teď mě napadlo, a co třeba ještě úplně jinak? Na rohu, který je zároveň začátkem Nerudovy ulice a horního vymezení Malostranského náměstí v podobě Lichtenštejnského paláce, v němž sídlí HAMU (Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění), je kámen, kolem něhož jsem prošel cca patnácttisíckrát (ale to je spíš nižší odhad) během více než pětadvaceti let. Když jsem u těch počtů: Kolikrát jsem za tu dobu slyšel Vivaldiho Čtvero ročních dob, protože jedna, dvě, tři, čtyři doby – to je i moje hobby. Když otevřu v kanceláři okno do „hamácké“ zahrady, tak po levé straně dole je Sál Bohuslava Martinů, kde jsou mj. třímanuálové varhany a dva klavíry zn. Steinway. V rámci potvrzování, že v „hudbě život Čechů“, mastí tady příležitostné soubory pro cizince pořád dokola stejný repertoár s ročními obdobími jako puncem naší múzičnosti a mě jímá děs a pouštím na obranu Marka Grechutu, Nusrata Fateha, Briana Ena, Chumbuwambu, a když už to dál nejde, vytočím na největší volume Crazy Horses s Neilem Youngem, ale ani Hey Hey, My My neporazí Antonia, protože mám malé bedýnky, málo wattů. Souvisí to nějak se zadáním? Vypadá to, že ne, ale ukáže se, že ano, protože přece všechno souvisí se vším, jak jsme byli vyučeni… Tak tedy kámen jako začátek, jako východisko…

Pár dní mně to trvalo, než jsem si uvědomil, že jsme zavaleni významy (jako kameny), že naše životy nejsou schopny unést existující počet významů. Kolik jich je, které ještě nebyly vyjeveny, kolik jich bloudí kolem nás nepoužitých a neobjevených. Nebudu rozmnožovat jejich počet. Nebudu.

Nakonec mně tedy nezbude nic jiného než obrábět materiál nabízející se samozřejmě od počátku, ale já nechtěl jít touhle nejpřirozenější cestou. Vzít si do práce Danielu Hodrovou a Michala Ajvaze, s tichou podporou Skupiny 42, především Ivana Blatného, a do toho všeho ve správné chvíli zamotat Neviditelná města Itala Calvina, tu slavnou knihu, která u nás vyšla poprvé v roce 1986 a byli jsme z ní paf. Vyprávění Marca Pola na dvoře Kublaj-chána o navštívených městech, která variují vize Benátek, metaBenátky, v různých kombinacích, aby z toho čtenář současně „cítil“ (v jejich obrovsky nedozírných sálech) vznikající strukturu labyrintu našeho světa.

A protože postmoderna je matka naše (možná i Blatného, viz jeho dvojjazyčné básně), napadlo mě zamíchat do toho i čtenáře. Co oni na to říkají (viz Databáze knih, Neviditelná města):

Calvinův kouzelný dalekohled se snaží zachytit to viditelné i neuchopitelné, co utváří vše, jako vzájemnou vazbu prostoru, času (i v jeho kontinuitě) spolu s představami i realitou těch, co se v daném průsečíku nacházejí… a objevit to osobité, absurdně charakteristické, čím je lze vyjádřit a odlišit, stejně jako odhalit opakující se nerozlišitelnost.
(Acamar)

Božínku, to je tak… tak sémiologické!
Viva lo strutturalismo! Viva Umberto Eco!
Dosaďte si za každé „město“ lingvistický význam termínu „znak“ (případně jazyk, text, slovo atp.) a jste doma, doslova.
(los)

Calvino si hraje s protiklady a paradoxy. V krásných obrazných vstupech relativizuje nejen město, ale i člověka a jeho bytí a vnímání. Knihu jsem s sebou měla na cestách a nemohla jsem si vybrat líp.
(maruska 283)

Velmi inspirativní knížka.
(Kabuky)

Neviditelná města jsou úžasnou meditativní knihou, která se Vám zcela otevře, až když ji dočtete od začátku dokonce a celou dobu četby si kladete otázkou, co touto knihou chtěl Calvino vlastně říct?
(roman9739)

Nadčasově vypráví o tom, kam vlastně dospěla globalizace a cestovatelství, jak města vytlačují přírodu, sama sebe, hroutí se vinou vlastního růstu… a jsou nekonečně různorodá, a přesto stejná a zaměnitelná. Ale také nabízí východiska. Vše je nakonec otázka perspektivy, přičemž tato myšlenka je jasným leitmotivem celého textu.
(sharik)

A v té chvíli jsem si uvědomil, že to celé (ta celá problematika, jak píšou pomazaní) musí být nazíráno z čistě čtenářského pohledu. Protože čtení literatury se přece podobá toulkám (nikoliv toulání či potulování) městem, možná i loudání, na rozdíl od plánovaného chození (chození podle plánu), což přeneseno na literaturu činí všichni ti, kteří ji studují a pozorují, tedy spectabiles et honorabiles. Musí v tom tedy být prvek náhody, surrealisté mluví o kategorii objektivní náhody. Tím jim ale nechci odsávat vítr z plachet, protože náhody jsou jejich parket, na němž neradi vidí jiné tanečníky. Nicméně teprve teď jsem nejspíše našel ten správný klíč. Takže už dost všemožných literárních rošťáren, od této chvíle si musím vypomoci sám.

Nikdy jsem se nemontoval do nějakých přeborů v literární teorii, vím o ní velice málo a zcela zaručeně nalézám ve čtení zcela něco jiného než právě oni spectabiles et honorabiles. Od mládí jsem okupoval dětskou knihovnu v městě mého formování, poté knihovnu pro dospělé tamtéž a pak vyhlášené knihovny soukromé. Čtení je mi životní potřebou, velice intimní (nemám rád veřejná čtení ani audioknihy). Freud by to možná vysvětloval převedením vytěsňovaného libidiózního přání do čtecího procesu…

Profesor Jiří Trávníček, který zdrhnul ze světa „vysoké“ literatury, protože zjistil, že mu Proust a Joyce už nemají co říct, se začal činit v exploataci dosud téměř panenské oblasti čtení a čtenářů (někdo to dělat musí, ba jo), míval v časopise Host rubriku Čtenářomat, v níž se věnoval různým aspektům atd. čtení. V čísle 10/2015 měl příspěvek nazvaný „K čemu je čtení?“ a já se těšil, jak já se těšil! Profesor rozdělil problém na stejné díly jako pizzu. Ve zkratce: odpověď humanistická – činí nás více lidskými, o. psychologická – možnost více se dozvědět, o. sociologická – činí nás součástí vyšších celků, o. kulturální – není důvod o tom přemýšlet, antropologická – jemněji strukturuje naši mysl, teologická – ve svých nejbytostnějších podobách je liturgickým aktem… Ale kde je to libido? Kde je slast ze čtení? Kde je trnutí, slabost, kde je to všechno? A kde je Mlíkař? Není to ukázková fachidiocie? Někdy v polovině devadesátek mě jeden spolužák z fakulty pozval k sobě domů, aby mi předvedl novou, „betální“ hi-fi soupravu; vystudoval historii, ale pak se rozhodl pro byznys. Ukázal mi kabel od bedny, kolik myslíš, že stál?, copak já vím, no tak něco řekni, tak třeba pětistovku (střelil jsem pro mě nesmyslné číslo), omyl, je to v řádech vyšších tisíců, a pak měl přednášku, z níž jsem si zapamatoval jen slovo „impedance“, kvůli jeho zajímavé zvukomalbě, ale o Captainu Beefheartovi, kterého jsem si přišel poslechnout, nepadlo ani slovo. Píšu to jen proto, že tohle povídání není pro ty, které zajímá jenom a pouze impedance.

Tvrdím: města jsou skládky písmen a jsou důkazem, že slovo je současně obrazem i znakem. Redukce na znak je současně viděním i vyslovením. Vztah mezi obrazem a slovem má svoji historii, šlo o sesterské umění. Umíme přece číst v mapě, číst z mapy… Jenže je to (náhodou) ještě úplně jinak. Naopak. Města se podobají textům, proto do nich musíme vstupovat připraveni, ale bez pomůcek. Čteme snad knihy s globálním polohovým systémem (GPS)?

Tvrdím: návštěvy měst se vymykají klasickému turistickému výkonu, nejsou to lesy, parky, pole, volná příroda. Podobají se čtením knih bez čtenářomatů. Mohou být ti, co běhají po Praze, Toulouse nebo Bruggách se zapnutou gépéeskou v mobilu, s nastudovanými dějinami, důležitými budovami a pomníky, s doporučenými restauracemi, dobrými čtenáři? Těžko. Opravdové čtení a návštěva měst je nehledat, neplnit úkoly, ale nechat se překvapovat, dojímat, věřit na náhody, prodlívat, umět čekat, zkoušet to a pokoušet. Hledat duši měst stejně jako duši knih.

Tvrdím: tito umanutí plniči norem se podobají všem spectabiles et honorabiles, kteří zařazují a vyřazují a porovnávají. Studium textu není četba. Stejně jako chození městy s průvodci (živými či papírovými) je totální nepochopení smyslu. Že se můžeme ztratit? Naše životy jsou jenom ztrácení, plánované, vyžadované, obdivované. Ztrácet se jen tak, náhodou, poznat skutečnou ztrátu, nevědět co dál, je odměnou, bolestivou, ale skutečnou. Nevidět nic z naplánovaného znamená vidět vše ostatní (a je toho mnohem víc). Číst bez dohledu mozkomorů řinčících syžety, tropy, perifrázemi, amplifikacemi, anakoluty, leitmotivy, lyrickým subjektem a ich-formou, je najít (anebo nenajít) svoji slast. Sám za sebe. Sám se sebou.

Po těchto třech patetických tvrzeních se může čtenář, který to vydržel až sem, domnívat, že autor (JŠ), protože už nevěděl kudy kam, použil pro ukončení svého výlevu způsob mnohem efektivnější, než je třeba oslí můstek, že nasadil tzv. calculated ambiguity (záměrnou nejasnost), což pro každé psaní zavánějící konceptem vytváří těžce proniknutelnou krustu, jakousi pomyslnou nádobu, podobající se tokamaku (nádoba z magnetického pole uchovávající plazma).

Ale u mých tří orlích per, není tomu tak. Ke každé knize (próze; poezie je už z podstaty věci jiný typ čtení) přistupuji pouze se zkušenostmi nabitými svým čtenářstvím. Nečtu dopředu předmluvy a doslovy, nečtu záložky, nečtu recenze ani další harašení. To vše (pokud vůbec) až poté. To, co ve mně nevyvolalo žádné poryvy, kdy se ani klas nezachvěl, pak musí pryč, podobně jako to sumarizoval Josef Florian ve svých „kritikách“ (škála od „Do antikvariátu“, „Vracíme,“ „My již nebudeme podruhé čísti“ až po „Vymeteno s jinými neřády“ či „Plamenům“). Na rozdíl od staroříšského proroka mě nepřesvědčuje víra, ale alchymie slov. I ta může být falešná, vím to. Je to ale přijatelná kolaterální škoda.

Stejně tak se chovám jako návštěvník měst. Už dávno jsem přestal číst v průvodcích a v doporučeních cestovatelů. Nevytyčuji trasu, mapu mám, ale použil bych ji jen v kritické situaci – při čtení přece jen k takovým stavům nedochází. Každé město je jako prozaický text, buď se v něm vyznáte hned (Amsterdam, Varšava, Vídeň, Tallin, Lvov, Hobart), nebo po pár dnech (Madrid, Neapol, Sydney, Hanoj, Macao, Istanbul), anebo to prostě nejde (Bombaj; placatá megapolis bez orientačního bodu, v níž většina ulic nemá označení, obyvatelé od vás neudržují odstup… [tak aspoň v tomto případě zkusím přiřazení – Bombaj, to je Příběh od Clauda Simona, č. 1985; tzv. bezešvá próza, jakýsi kontrapunkt Joyceova Odyssea, kdy konce jsou současně začátky]). Tenhle způsob, který nikomu nenutím, pouze ho popisuji jako možnost, je realizováním shody obrazu a znaku, čím víc měst jsem prošel, tím víc jsem v nich četl (opačně to nefunguje). Je to nepřenositelné, tak trochu náhoda – čili nic pro spectabiles et honorabiles. A taky to nemusí vždy fungovat. Na rozdíl od těch, kteří literaturu (a přeneseně i města) studují, těm to z principu musí fungovat za každou cenu.

Jsme nejen to, co čteme, ale také jak to čteme.