Celá literatura jsou jen samé tlachy… Skoro celá… Výjimek je žalostně málo.
Vasilij V. Rozanov: V osamění

Cítíš, jak anděl smrti křídlem kyd
na jemné štuky
břízolit.
Bogdan Trojak: Uhrwerk

I.

Jednoho letošního jarního měsíce (snad v dubnu) jsem se nalézal před pultem knihkupectví Trigon v holešovické Bubenské ulici, kousek od stanice metra Vltavská, které je zároveň i antikvariátem. Za pultem stála Zuzana Zadrobílková a vedli jsme hovor, možná o Jakubu Demlovi či Karlu Šebkovi, možná o Izraeli. Do našich vět se vkradl zvuk otevíraných dveří, oba jsme automaticky cukli očima, to je ten atavistický scan, kontrola, sejmutí obrazu, ubezpečení, že odněkud nehrozí žádné nebezpečí. Pokračovali jsme dál, nic výstražného nezablikalo, věty nemusely být navazovány, když nebyly přetrženy. Ostatně nepřipadá vám zvláštní jejich podobnost se žížalami, lidově dešťovkami či rousnicemi? Když je nepřítel (včetně člověka) roztrhne, konec jejich těl doroste; pokud ovšem ten trh není proveden uprostřed ztluštělé části, kde ústí četné žlázy. Nemá vlastně také každá věta svoji ztluštělou část? Ještě mě napadá, že žížala patří k prvoústým, protože má otvor v gastrule, který spojuje prvostřevo s vnějším prostředím. Nevím samozřejmě, co je gastrula, ale vím, že titulem prvoústí by někteří literáti byli rádi obdařeni.

Pokračovali jsme dál v řečech, ale do těch našich žížal byl vhozen šrapnel: „Já jsem Kahuda!“ Oba jsme scan vyměnili za další/delší pohled ke dveřím krámu, jak se pořád postaru říká. Stál tam muž, který rozhodně nebyl Kahudou, se kterým jsem se za posledních patnáct let potkal asi tak pětkrát, ale bývaly doby, v těch prodloužených devadesátkách, kdy se ještě podařilo protáhnout ty svaté roky do začátku první dekády 21. století, kdy jsme se stýkali často, v redakci Tvaru (kde docházelo k nepředstavitelným setkáním třetího druhu, třeba Ondřej Slačálek a Milan Rokytka), po hospodách či kavárnách, a vytvářeli výživný literární humus, čímž je myšleno to, co se nějak otřelo o literaturu a nevstoupilo na nebe (tedy vlastně vše). Možná z pohledu mnohých pošetilé konání, ale zcela určitě ke světu jedno z nejšetrnějších a téměř s nulovými kolaterálními škodami. Tento neKahuda měl především daleko menší hmotnost a vizuálně i menší hlavu, i když je pravda, že hlas mi byl povědomý. Nemám rád to, co narušuje mou čím dál složitěji udržovanou vyrovnanost a duchovní kompaktnost, vyhýbám se místům s možným zvýšeným výskytem plochozemců, kříženců tarotových karet s invazivními druhy potetovaných mytologií a vůbec štěstíček z poutí. Podíval jsem se proto raději opravdu pořádně, jak sedlák na svoje pole, i když mu je vzali, a pochopil jsem v té chvíli, že tento neKahuda je opravdu Václavem Kahudou. I když nějakým jiným.

Spisovatel se stavil do Trigonu za Boženou Správcovou, ale protože tam evidentně nebyla, vrátil se na chodník a já za ním. Právě kvůli té své vyrovnanosti. Doprovodil mě pak tou klesající zatáčkou z Bubenské ulice k zastávce tramvají Vltavská. Moje dvanáctka dvakrát ujela, než jsme si to všechno řekli. A co vlastně? „Nebaví mě číst. Nebaví mě psát,“ opakoval Václav několikrát. Tu třetí větu říkat ani nemusel. Tady je matematika jasná. 1 + 1 znamená, že ho nebaví ani žít. Kdyby nám bylo osmnáct, tak to beru jako nevyhnutelnost srdcebolu starých-mladých, kteří to musí říkat, protože chtějí žít mnohem lépe, než se jim to daří. Ale po padesátce… To je vědomá volba. To je přiznaná barva, ve které musíte dodržovat povinnosti, i když máte v kartě prd.

Když jsem pak v červenci dostal téměř ve stejnou chvíli dvě esemesky, že Václav Kahuda odešel navždy do své Houštiny, přišlo mně líto. Je toho teď kolem mě nějak moc. Líto přišlo, i když jsem dost starý na to, abych se podivoval smrti.

Jenže odešel pro mě největší spisovatel mé generace (o těch dalších nemluvě), který psal za mě, za mou lenost. A i když jsem o jeho knize Vítr, tma, přítomnost (2014) kdesi uvedl, že je podivuhodnou karikaturou spisku Miroslava Dolejšího Analýza událostí 17. listopadu 1989, v níž spolu leží v posteli genialita a idiocie a poměřují si velikost svých ptáků (pod postelí je však jen jedna vakuová pumpa Pressure Pleasure), a ani ty další dvě jsem věru neoslavil, pořád byla (stále je) ta krása Kahudovy literatury nedostižná. Protože si raději přečtu výjimečně napsané pitomosti než neuměle zkonstruované pravdy a lásky.

II.

Když jsem dostal nabídku pokusit se nějak o Kahudu, celkem bezelstně jsem na to kývl, protože mně přišlo vlastně zajímavé psát o někom, koho jsem znal, jehož poslední knihy se mi obsahem vůbec nelíbí, a přesto je to moje literární hvězda. A také mě zajímá teze, že dobrá literatura je střídmá grafomanie. Je to tak?

Pak jsem si bohužel přečetl několik reakcí na autorovu smrt. Jaký to byl dobrý parťák a čtverák. Něco mezi poustevníkem Školastykusem a loupežníkem Sarkou Farkou. A že byl druhým předsedou Asociace spisovatelů. Tý vole! A otázka za 10 000 zní: kdo to byl Jumdžágín Cedenbal? Ale o Kahudově psaní nikde vůbec nic. Možná že je to opravdu tak, že všichni píšou a nemají čas. Jak si z toho už v roce 1969 dělal legrandu Jaroslav Putík v Odchodu ze Zámku:

A všichni pořád píší, není to nějaká národní nemoc, endemická choroba ducha?

Takže: stojí mi za to tahle veřejná literární sebevražda? Kvůli Kahudovi mně to za to rozhodně stojí.

III.

První nápad, jak mu vzdát čest, byl trochu infantilní, nicméně průsvitně čistý. Ze svých mnohaletých výpisků o tom, jak se dělá literatura, co vlastně je a co není, bych udělal takovou koláž, z níž by bylo na první pohled jasné, co si o tom myslím. Mluvili by jiní. Bez osobního vkladu, bez odpovědnosti, bez hledačství – což je dneska dost obvyklá a efektivní cesta. Jenže výsledkem by byl jakýsi minimalistický serialismus smrdící konceptem. A jestli je Kahudovo psaní něčemu zcela vzdálené, pak je to konceptualismus. To je rozdíl jako mezi Jungovou Animou a Plachtovou Aminou, Man Rayem a Rain Manen…

Výpisky sice použiju, ale ne mnoho.

Spisovatel má vyprávět: příhody a příběhy, lidské osudy, historiky a historie. Ať už jsou to pravdy pravdoucí, či pouhé výmysly, na tom celkem nezáleží. Důležitý je způsob vyprávění. Spisovatel má vyprávět a nic jiného se po něm ani nechce.

Komentáře v literatuře nikoho nezajímají. Soudy a ‚myšlenky‘ jsou nepříjemné faktory vyprávění. Důležitější než názor je zaujetí: vášeň.

Příběh není zpráva, ale vyprávění. Literatura se nemá plésti dohromady s filosofií a psychologií. Čtenáře nezajímají vnitřní stavy, komentáře, úvahy, ba ani fakta, ale děj. Existence ani subjekt nemohou nikdy vyprávět příběh. Vypravěčem je vždycky autentické lidské já.
[…]
Příběh je obranou života proti bytí. Nebýt příběhu, bylo by dění jen sledem událostí. Autorské já je útočištěm před existencí. Také styl je literární obranou člověka před věčnou marností. Nebýt stylu, bylo by psaní úmornou činností či mánií. Styl je naděje, styl je lidská šance.
Josef Kroutvor: „Psaní a četba“, in: Prostor 15/1991

Dále pak:

Člověk by měl psát jen tehdy, když má chuť, a ne když má co říct. Říct něco lidstvu má málokdo málokdy. Psaní je jako milování. Aby se stalo rozkoší, a ne nezbytností, musí je člověk za a) umět a nezdržovat se tudíž nezručností, a za b) musí se umět poddat.
Daňa Horáková: Den plný pitomců, Torst, 2014

A do třetice aspoň kousek z Barthese:

Chcete po mně, abych vás četl, ale nejsem pro vás ničím jiným než adresou, ba ani náhražkou čehokoli, nepředstavuji pro vás nic (nanejvýš cosi z matky), nejsem pro vás tělem, ba ani předmětem (což by mi bylo srdečně jedno: to, co se ve mně dožaduje uznání, není duše), nýbrž jen polem, nádobou vaší rozpínavosti. Psal jste tedy mimo veškerou slast a výsledný žvatlotext je zákonitě frigidní, tak jako je frigidní každá žádost, dokud z ní nevykrystalizuje touha, nevznikne neuróza.
Roland Barthes: Rozkoš z textu, Triáda, 2008

Triáda Kroutvor – Horáková – Barthes je nakonec zcela postačující. I vykrácení písmen je literatura…

IV.

Jednou v noci na začátku nultých let tohoto století jsem měl s Václavem schůzku u metra Nádraží Holešovice, předával jsem mu disketu s texty Václava Ryčla, z nichž on pak připravil pro nakladatelství Petrov knihu Pavilon číslo 13 (2003); na záložce ji krásně popisuje:

Není to ani cestopis, i když líčí území plná pouštních přízraků a pralesy, v nichž divoká síla požírá sama sebe. Už vůbec nejde o cestu do pravěku, protože ty gigantické obludy i předvěké močály jsou v nás. A není to ani pohádka, protože tohle všechno se stalo.

Václav uměl vyhmátnout pár slovy to bolestivé, to přirozeně kruté (a tím také zamaskované), vytrhnout temnotě bolavý zub, prohlédnout si ho a vrátit bez léčby shovívavě zpět. Je to nadání od pánaboha, nacházet hlavní táhla dějů a jevů, která nemusí být na první pohled patrná. Ve Vančurově Rozmarném létu, odehrávajícím se v Krokových Varech na řece Orši, je mnohem důležitější než všechny promluvy majitele říčních lázní Antonína Důry, jeho manželky Kateřiny, kanovníka Rocha či majora ve výslužbě Huga volání povážlivého dědečka, jenž vyšel z hospody U Zelené panny a začal cloumat provazem, na němž balancoval potulný kouzelník Arnoštek:

Slezte dolů, pane Krištůfku! Slezte dolů a nepokoušejte prozřetelnosti! Natlučete si a z těchto krvelačných zevlounů, kterýmž je příjemné viděti i popravy na soudním dvoře, vám nikdo nic nedá. Slezte dolů, Ježíš Maria, slezte dolů!

Jak to dopadlo, víme. Kouzelník se střemhlav zřítil k zemi a česká literatura byla obohacena sekvencí záchrana/nehoda, která jakkoliv nepoznána (nezdůrazněna) je součástí našeho národního osudu. Tohle bylo Kahudovo loviště, tímto pohledem sledoval. Dopovězme to: Slezte dolů, (stejně) si natlučete!

Na té předávce u holešovického nádraží jsme pak plkali jak dva strejci, co jim slova zapadají do sebe v podobě několika zdrhovadel, zipovali jsme o české literatuře a došli k jednomu pro nás oba mystickému místu… Oba nás zásadně ovlivnila kniha Bohumil Hrabal uvádí… výbor z české prózy (Praha, Mladá fronta). Tu knihu z roku 1967, která vyšla v nákladu 26 000 výtisků, jsem já objevil ještě na základní škole v policích Okresní lidové knihovny ve Žďáře nad Sázavou, které jsem týdně plenil jak Avar. Nezajímalo mě jméno autora, národnost, žánr, ale jak se na první náhodné otevření vyvalilo ven to správné a oslnivé, šup s knihou do kabely. A tuhle jsem pak raději rovnou ukradl… Když jsem tu původní s razítkem po pár letech vracel, to už jsem sehnal panensky čistý výtisk bez rozpitého razítka, bylo to mnohem větší peklo než ta krádež. Vracet knihu do knihovny potajmu, to je úkol hodný Jamese Bonda.

Od této chvíle je to všechno už jen vlastní konstrukce, zcela subjektivní, ale tento text ani jiný být nemůže. Bohumil Hrabal byl pro mě vždycky numero uno české literatury, od prvního seznámení díky Tanečním hodinám. I pozdní, opomíjené texty ze začátku devadesátých let jsou pořád jak maják mezi stovkami bludivých světel těch ostatních.

Jeho výbor z K. J. Erbena, Jana Nerudy, Jakuba Demla, Ignáta Herrmanna, Ladislava Klímy, Vladimíra Holana, Richarda Weinera, Jaroslava Haška a Franze Kafky byl až bestiálně slastně namíchaným nápojem, jakýmsi hemingwayovským daiquiri, které, protože jsem ho dosud nikdy neokusil, hraje pro mě stále roli božského moku. Ze všech těch jmen mně bylo pouze jedno neznámé. Patřilo k těm po roce 1948 za/umlčeným. Výběr z Richarda Weinera sice vyšel v roce 1964 (Prázdná židle a jiné prózy), mně bylo čtrnáct, žil jsem na malém městě, ale nevědomost neomlouvá. Vlastně ještě jedno jméno bylo neznámé tak napůl, přestože jsem od svého strýce dostával už v těch letech k Vánocům „podivné“ knihy, včetně Klímova Světa jako vědomí a nic (ničemu jsem nerozuměl, ale vůbec ničemu), Ladislava Klímu jako prozaika jsem si s tím filosofickým nějak neztotožnil. A tak přestože ve stejném roce jako Hrabalův výbor vyšel i zcela zásadní výbor z Klímy (Vteřiny věčnosti), byla pro mě tahle ukázka, jak se tedy dá psát a o čem, zjevením podobným první vycházce po Venušině pahorku. A to dávno, mnohem později poté se konečně také vrátil ke čtenářům Genor z Kolářových Prometheových jater, jež poslali budovatelé dobra do stoupy; nemohli jsme si kvůli nim přečíst v tomto základním trámu ve stropě české poezie, jak geniálně Klímovu postavu „využil“ básník spolu s textem U trati Zofie Nałkowské.

Na záložce Hrabalova výboru si můžeme přečíst (snad z pera Ireny Zítkové) mj. toto:

Vlastním dílem [Hrabal] navazuje na silovou tradici české, respektive pražské literatury. Formální postupy, které tak šokovaly čtenářskou veřejnost v prvních vydáních jeho povídek – jako něco do té doby nevídaného –, jsou přetvořené a tím nové, originální umělecké kvality dosáhnuvší výboje některých Hrabalových předchůdců.

A Hrabal zase ve své předmluvě píše:

V jejich textech slyším melodický hrkot strojku, který pracuje v každém mozku, vidím, jak jejich ruka ani nestačí zachycovat tok myšlenek, vidím, jak jejich kritické oko potom škrtá, opisuje a zase škrtá, aby tvar vynikl. To mne na textech těchto geniálních ‚písařů‘ vzrušuje a bude vzrušovat; psaní jakoby na objednávku sebe sama, kdy krajně subjektivní pohledy se stávají objektivní cestou nejen k umělecké pravdě, ale i k pravdě obecně lidské.

Vím, přemíra citací ubíjí i vyzrálého čtenáře, ale naposled. Knihu uvádí motto z Demlova Zapomenutého světla, slova často používaná, ale pořád festovní:

Pravda dětí a pravda dospělých. Pravda mužů a pravda žen. Pravda živých a pravda umírajících. Pravda milujících a pravda nenávidících.

Václav Kahuda se vyslovil pro tento výběr jako pro svou světící vodu a já v každém jeho textu cítím nějakým způsobem všechna ta jména, nejen v homeopatické stopě. I toho už téměř antikvárního Erbena a Nerudu a Herrmanna. Nenašel jsem v něm Prousta, Joyce, Dostojevského, Hesseho, Babela, Ilfa a Petrova, Orwella, Millera, Keseyho, Márqueze, Bukowského… a spoustu jiných výtečných chlapíků. Protože Kahuda pokračuje v tom, co Zítková (?) nazývá „silová tradice české, respektive pražské literatury“. Opakuji to, protože opakování je nutným drilem k přežití.

Kahuda (je) byl ratolestí téhle cesty české literatury, která dnes kvůli možná dobře míněné, ale špatně použité ideologizaci (až ordinérně instalovanou angažovaností) nemá kam dál prorůst. A zatímco Hrabal byl pro některé evropské literatury zjevením, protože popisoval svět ještě s nepřerušenou pamětí, jeho optikou byli schopni vidět i ti ostatní, Kahuda už popisuje svět přerušený zkraty a výmoly normalizačního chozrasčotu, toho masokombajnu na všechno. Popisuje sice geniálně, ale nepřenositelně.

Nejprve je třeba dokladovat, že nešlo o epigonství. V tom je snad začátek různých možných interpretací. Dlouho jsem nevěděl, jak se pokusit svědčit o tom, co není epigonství. Nakonec to zkusím příkladem z hudební scény. V roce 1991 vydává Frank Zappa dvojdeskové album The Best Band You Never Heard in Your Life, což jsou živé nahrávky z jeho světového turné z roku 1988, kde kromě jiných zazněl třeba i Hendrix nebo Ravel. Vrcholem je „přehrátí“ jednoho z nejdůležitějších kousků světové rockové klasiky – „Stairway to Heaven“ od Led Zeppelin. Snad nikdo z těch, kteří vědí, o čem píšu, nepochybují, že by to slavné ikonické Pageovo kytarové sólo Zappa nějak nesvedl. Ale on místo kytary využije nečekaně a geniálně dechovou sekci (pozoun, lesní roh…) svého bandu. Konec edukace.

V.

Jsem především čtenář, čtenář zatím ještě neukojený, všežravý, pamatující si. Jestli páchám nějaké další delikty v zahradě liter, pak je to činění až sekundární. Aby se spisovatel stal mým člověkem, musí psát o tom, o čem bych chtěl psát i já, musí mě nějak vykolejit (informací, pohledem, názorem atd.) a jeho psaní musí vyvolávat moji libost (tohle je těžko popsatelné, to buď je – nebo není). Stačí jen jedna z těchto podmínek, a jsem spokojen. Kahuda splnil všechny.

Obsah i formu měl vyrovnané, remis. Především to druhé české literatuře chybí, jako kdyby sídlištní funkcionalismus napadl i moderní české písemnictví. A také vulgární minimalismus, aby to lid učetl. Aby se v tom vyznal. Aby pochopil, o čem je řeč. (Jenže, všichni nemusí číst, dokonce nemusí umět číst, to není povinnost!) Strach z více slov, strach z adjektiv a příslovcí. Kahuda místo toho pošťuchoval každé slovo, pokoušel ho, trápil, spojoval nespojitelné a dokazoval, že čeština ještě nevydala definitivní počet. To vše při zachování sevřeného tvaru, bez experimentu. Slova se mu nevylila jak obrazy z rámu. To je teď taková nová disciplína: chceme zrušit rámy, chceme se dívat na obraz, ale zároveň být jeho součástí. To se nemůže povést… Marně se nevyučil štukatérem, dodává slovu více prostoru, plastičnost. Ale těžko by o něm nějaký literární Adolf Loos mohl říct, že je ornamentářem („Ornament je zločin“). Právě díky slovům, kterých se nebojí, objevují se v jeho příbězích ty zprofanované perličky na dně. Měli bychom je vytáhnout z kalu bulvarizace a vrátit zpět do teorie tvorby textů v jejich původním smyslu. Ne jako občasné zablýsknutí se šupinky slídy při setkání s přírodním světlem v určité poloze. Perlička je odměnou za „odečet“, jako cosi nevšedního, jedinečného (kompaktního), co nám autor sděluje. Co se nedá vypočítat, objednat, vyrobit synteticky – pokud tohle jednou svede umělá inteligence, pak to bude znamenat definitivní konec. Šlus. Čili ende.

Kahuda je poslední kronikář Prahy v židovsko-německém láku, firma Meyrink, Perutz & Leppin, jistě nevědomý, ale jako chodec (Kroutvor zajímavě píše o podobnosti chození a psaní) městem popsal to, co dnes už neexistuje. Strie a uhry, boláky a jizvy neobyčejné metropole složené z obyčejných čtvrtí, v nichž je právě tohle realita naprostou většinou přehlížená. Dokázal z toho, co je pro mnohé nesnesitelné, vytáhnout neobyčejnou krásu normálnosti, všednosti, zemdlenosti, špinavosti. Jako kdyby animoval Wolkerovy verše: „Miluji věci, mlčenlivé soudruhy, / protože všichni nakládají s nimi, / jako by nežily, / a ony zatím žijí a dívají se na nás.“ Jeho město není ripellinovsky magické ani demetzovsky černé a zlaté, není v něm nic z Daniely Hodrové. Spíše potvrzuje, že život je všude, i tady, podle not ineditního sborníku Život je všude (Hiršal – Kolář, 1956).

Prudká zář promítla vzorek záclon na tváře hostů a všichni jsme měli síť v ksichtě a háčkované motýly na čele. Drobky na stole vrhaly dlouhý stín a z kalužiny upíjela moucha. V těch rozstříkaných kalužinkách se odrážela broušená sklenka od kořalky a slunce házelo o skleničku prasátka a dělalo z těch loužiček rtuť.
„Noc“, in: Exhumace, 1998

Jenže Kahuda není jen pražský, on stejné dokáže vidět i na lontě. Viz třeba povídka „Samozabíječ“ ze stejné knihy.

Z chlívku, od prasete, stoupá pára. Pod oprýskanou klenbou svítí žárovka. Zadýchané okénko plné mrtvých pavučin. K tomuto kalnému světlu pozvedá prase své lidské oči. Co nevidět mu propadne místenka a bude muset odejít z kina.

Jsem přesvědčen, že Hrabal i Kahuda prožili v mládí daleko více času s rodiči než kamarády, odtud ten dospělý pohled i na dětské dění, odtud ta imaginace už ne mladých a ještě ne dospělých. Hrabal to však převážně přepsal do hovorů, Kahuda do popisů a pozorování. Jeho Technologie dubnového večera (vodopád slov s Emilem Haklem) je jen využitím materiálu, který se nehodil, a stvrzením, že i tohle umí.

VI.

Když jsem si poprvé přečetl Příběh o baziliškovi („Slezák polohlasně chrápal, ale to byl jen klam, zpod přivřeného víčka se mu lesklo oko. Byl totiž stále na pozoru. Bál se, že žena potichu přijde a zalehne ho. A bude se chtít bahnit. Bude mu dýchat do tváře a v podpaží bude mít zpocené koláče. Vždy jí zajel mezi bílá stehna svojí mrtvou rukou a zprudka drhnul její mastný pecen. Dodřela se o pelest.“), zůstala mi po něm snad největší čtenářská slast a zároveň smutek. Od Klímovy smrti zde nic podobného nevyšlo a asi už nevyjde. Tahle kniha je v dějinách české literatury něco jako Uluru (Ayers Rock), posvátný pískovcový útvar v Austrálii, kam je zakázáno lézt. Uluru jako mastný pecen… I Maldoror možná tam v pekle nebes závidí.

Bazilišek je něco jako elementární částice, existující, ale nespočitatelná. Po něm novela Veselá bída, svoz materiálu na skládku, z níž je potom vystavěné dle mého to nejlepší, Exhumace. Ta autorovi dosvědčila, že má na větší kus, na Houštinu. Dvojkniha Technologie dubnového večera / Příběh o baziliškovi je jakýsi time-out. Román Proudy už je současnost, v něm pomalu opouští chodectví a svědčení, už je to jen přitakávání. Pak mnohaletá pauza a po ní Vítr, tma, přítomnost, poté Bytost a nakonec Prám, tři knihy s novou fabulací, v nové fazóně. Co mělo být řečeno, už řečeno bylo. A přestože v hroznech zbylo šťávy zajisté dost, je třeba začít jinak, vymýšlet si, jak by to mohlo být, protože trochu té subverze a spiknutí neuškodí. Nicméně při křtu té první knihy autor několikrát zdůraznil, že je to jen text, že to nemáme brát vážně. A stydlivě se usmíval.

Možná si Kahuda konečně v tom časovém přeryvu uvědomil, že všichni lidé nejsou bratry, že doba přidělovaných informací je za námi a že je rozdíl léčit minulost a léčit minulostí. Možná tomuto znalci zbraní z druhé světové války i postav, jako byl Rómeš Čandra, přestalo stačit znát vstupy a výstupy (ale nevědět, co se děje uvnitř), proces popsaný v sociologii jako černá schránka. Ostatně i ta je ve skutečnosti oranžová. Anebo se nevyrovnal s tím, že utopie není opak dystopie, je to jen ďábelštější pokus o nejlepší systém ze všech, ve kterém by ale nikdo z nás nechtěl žít. Ale je úplně jedno, co se stalo. Tvorba je pokoušení autora i čtenářů…

Mohl jsem si díky psaní této své adorace, protože nic jiného to není, znovu všechny jeho knihy přečíst. A byl to pěkně prožitý čas. Co víc by nám měla literatura dávat? Co víc bychom od ní měli čekat?