Mluvit o začátku a konci roku ztratilo v posledních letech smysl. Stejně jako se rozmazala roční období, kdy sníh a mráz v prosinci je překvapení, a nikoli jistota, rozmazal se i čas.

Na českou elitu si prostě nepřijdou. Sešikuje se do jednoho myšlenkového klanu, který u nás kupodivu zahrnuje vládu, opozici, armádní představitele, prominenty extrémní pravice i velkou část novinářů a intelektuálů, do jednoho tábora, v němž ti poslední neváhají hledat argumenty pro všechny dříve zmíněné.

Svět možná není tak tvrdý a brutální sám o sobě, to ho jen tvrdost a brutalita formují ke svému obrazu.

Vedení města vše podřídilo stavbě megalomanské hokejové haly. Kvůli extrémním nákladům se v Brně škrtá vše a investuje do ničeho.

Každý pojem operuje v určitém čase a sociálním prostoru. Také korektnost, či hyperkorektnost nebo šílená korektnost vypadá všude trochu jinak.

Ve fyzické realitě lépe zakotvená čísla, jako jsou počty mizejících druhů, stoupající množství skleníkových plynů v atmosféře, stoupající teplota Země nebo hladina moří, jsou coby dluh určený k zeštíhlení odsunuty mimo zorné pole.

V tomto takzvaném pracovním ideálu, protože skutečným ideálem je absence nutnosti pracovat, nám postupně koroduje celý fyzický aparát a pomalu se sune do propasti úpadku.

Vytlačování aut z evropských měst se u nás setkává s nepochopením. Když jsem se coby dítě poprvé dostal v raných 90. letech se zájezdem do západní Evropy, chlapům tehdy v evropských městech, které jsme projeli, padaly čelisti z kde čeho, ale z aut především.

Život vnějšku je nedostatečný, ale klade centru otázku, jestli jeho naplněnost není přeplněností, v níž se všechno utápí a věci i životy ztrácí smysl.

Věčné zachraňování demokracie ji úplně vyprázdnilo. Ta nemožnost vyjádřit svou volbou, klidně protestní nebo libovolně pitomou, nespokojenost se stavem světa či vlastního života.

Doktrína osobního štěstí je v posledku zdrojem bezmezného neštěstí, protože je ideálem, jehož není možné dosáhnout, a který nakonec ani není ideálem, určitě ne ideálem lidským. Je to past, tekutý písek, v němž se lze pouze utopit, zadusit se zrnky radosti.

Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat.