Když mi někdy v minulém roce projela na ulici při ranní cestě se psem pro rohlíky z ničeho nic ostrá bolest zády a já se náhle nemohl pohnout, přemýšlel jsem později, jestli je tohle důsledek mé lehkovážnosti, kdy jsem si dostatečně nevážil stavu, v němž mě záda prostě nebolí a já o jejich svébytné existenci v podstatě nevím. Ležel jsem tehdy doma na zemi, dýchal, tiše trpěl onou nesmyslnou bolestí a přemýšlel, jak víc jsem si měl vážit stavu, kdy byla záda v pořádku.

Po celý život čelím imperativu na téma „važ si…“. Važ si mládí, zdraví, střechy nad hlavou, té či oné věci, míru, rodiny, jednotlivých členů rodiny, práce, dobré vlády nebo druhého zákona termodynamiky. Ležel jsem na zemi a přemýšlel, jak bych si těch zad měl vlastně více vážit. Měl jsem jim snad pravidelně pořádat děkovné ceremonie? Každý večer se uklonit a zapálit obětní svíčku? A co kolena nebo snad oči a všechny další kusy těla, které pokud takto separuju, přistoupím na představu, že to vlastně nejsem ani já, jen jakési součástky, jež je třeba obelstít.

A proč vůbec považuji za svou chybu, že jsem se dostal do této situace? Po celý život po většinu času sedím. Sedím a čtu nebo píšu. Skoro nic není horší (nejen pro záda), než dlouho sedět. Celý ten pohybový aparát našich těl není pohybovým omylem. Přesto jsme vybudovali svět, v němž je pracovním ideálem moci sedět v teplé místnosti před svítícím monitorem, kde jsme chráněni před takzvaným počasím i těžkou manuálním dřinou. Kromě vážení si věcí mi bylo v dětství kladeno na srdce, ať se učím a nemusím dřít rukama. Nuže, stalo se.

V tomto takzvaném pracovním ideálu, protože skutečným ideálem je absence nutnosti pracovat, nám postupně koroduje celý fyzický aparát a pomalu se sune do propasti úpadku. Přesto se však povětšinou jedná o práci, které si je nutné vážit, protože v hierarchii „práce versus zdraví“ vítězí zdraví pouze symbolicky, zatímco práce doopravdy. Já jsem samozřejmě v letech před oním incidentem jen pasivně nečekal, až se tělo začne sypat a hroutit. Naopak jsem se věnoval různým druhům fyzických aktivit, které měly podobné katastrofě zabránit. V podstatě se dá říct, že jsem si těch zad, či zdraví obecně, v podstatě vážil. Evidentně však málo. Nestačilo to. Nikdy to nestačí a nakonec vždy někde něco selže, sesune se či zkolabuje. Nedá se vyhrát.

Bez ohledu na to, jak moc si ve dvaceti vážíte mládí, stejně nakonec zestárnete. Stejně jako ti, kdo si jej vůbec nevážili. Většiny „věcí“ si ostatně vážit vůbec nejde. Ve chvíli, kdy si vážíte mládí, jste staří. Jakmile si začnete vážit zdraví, jste nemocní. Pokud si vážíte rodiny, nejspíš už ji nemáte. Celý tento imperativ „važte si XY“ je extrémně znevažující. Nutí nás přemýšlet o vztazích či zdraví jako o banánech nebo o krájeném salámu. Změřit, zvážit, spočítat a seřadit, co je více než druhé. Utvořit kategorie, a tím zabít vše podstatné. Je to fráze, která naše životy proměňuje ve fabriku či hokynářství a vytváří z něj svět, jehož si vážit vůbec nelze.

Když jsem tak ležel na té zemi, byl jsem prostě rád, že dýchám. Většina problémů ztratila relevanci, stejně jako když člověka skolí na pár dnů horečka. Místo vážnosti zbývá jen jistota vlastní směšnosti.