Rup
Stanislav Biler

Zachraňme demokracii tím, že ji obětujeme

Věčné zachraňování demokracie ji úplně vyprázdnilo. Ta nemožnost vyjádřit svou volbou, klidně protestní nebo libovolně pitomou, nespokojenost se stavem světa či vlastního života.

Drobná publicistika – Slovo
Z čísla 3/2023

Tento text píšu mezi prvním a druhým kolem prezidentské volby. Vyjde v době, kdy bude výsledek jasný a zpětně se bude zdát nevyhnutelné, že to tak dopadnout muselo. Ale věštění se věnovat nechci. Chci se věnovat záchraně demokracie, což souvisí nejen s touhle volbou. Demokracie či svoboda se totiž v Česku s větší či menší naléhavostí zachraňuje pravidelně takřka v každých volbách již od devadesátých let. Je vlastně zázrak, že demokracii stále máme.

Zachraňovat demokracii je jistě důležité. V Česku je to důležité ve chvíli, kdy jako strana nemáte zajímavější program. Nebo se vám zdá, že váš program nějak nestačí na konkurenci. V takových chvílích strach o demokracii kulminuje. Zachraňování demokracie pak vypadá především jako její eroze, když už ne rovnou pohřeb.

Když zachraňujeme demokracii, ocitáme se mimo politické hřiště. Už nejde o souboj idejí a programů, ale o samotnou hru, a otázka stojí, zda hru zachráníme. Z politiky se stává souboj o morálku a tam, na rozdíl od politiky, žádné kompromisy možné nejsou. Lze jen vyhrát nebo prohrát. Buď jste pro demokracii, nebo proti. Poloviční demokracie neexistuje. Poprvé jsme ji zachraňovali s Václavem Klausem v roce 1998, kdy se ODS propadala po sérii skandálů spojených s financováním strany. Klaus přišel před volbami s mobilizací, s úvodním heslem „Volám všechny, kteří chtějí žít svobodně!“. Následně vyhrála sociální demokracie a Klaus s ní uzavřel opoziční smlouvu. Všechno bylo jedno. Společnost se ještě nevzpamatovala z několika dekád totalitního nihilismu a pár let po sametové revoluci dostala znovu naloženo kapitalistickým realismem.

Situace se pak v různých obměnách ještě opakovala. Zachraňovalo se před komunismem, levicí, populismem nebo Milošem Zemanem, který nás měl odtáhnout na Východ a do Ruska. Vždy, když došla politika, přišla záchrana hodnot, svobody a demokracie. A když se zachraňuje demokracie, není čas debatovat o tak přízemních věcech, jako jsou otázky, jak se kde komu žije a jak by se žít mohlo nebo mělo. Pokud se části voličů nežije dobře, je to jejich problém, a pokud by ho chtěli řešit ve volbách, pak ohrožují demokracii. A tak se jim žije blbě a volí tak, jako by bylo úplně jedno, co s demokracií bude.

Věčné zachraňování demokracie ji úplně vyprázdnilo. Ta nemožnost vyjádřit svou volbou, klidně protestní nebo libovolně pitomou, nespokojenost se stavem světa či vlastního života. Proto volby máme, abychom se nelynčovali, neházeli z okna a nepořádali revoluce, i když bychom možná měli. Zvlášť když už žádnou volbou směřování světa nemůžeme změnit ani posunout. Bohužel se to demokratům často nedaří tak úplně pochopit a ze zachraňování demokracie se tak postupně stává její kolaps. Jedině tak jsme mohli dospět do bodu, kdy mohl oligarcha tvrdit, že jedině on zachrání zemi před rozvratem a zatažením do války.

Nevím, jak to dopadlo. Snad tentokrát dobře. Což by znamenalo, že bych poprvé v životě volil někoho, kdo by něco vyhrál. Jenom mě mrzí, že žádný z možných výsledků nepovede ani tentokrát k tomu, aby se podmínky těch, kdo jsou demokracií a demokraty opuštěni, jakkoli zlepšily. Jen se dál prohloubí pocit, že demokracie není hodnota, ale klacek, kterým jedni mlátí druhé po hlavě.

Chviličku.
Načítá se.
  • Stanislav Biler

    (1982) spisovatel, sociolog, publicista. Narozen ve Vítkově, v okrese Opava, kde v jedné menší vesnici prožil dvacet let života. Dalších dvacet pak v Brně, dál se uvidí. Vydal knihy Nejlepší kandidát (Druhé město, ...
    Profil

Souvisí

  • Doktrína osobního štěstí je v posledku zdrojem bezmezného neštěstí, protože je ideálem, jehož není možné dosáhnout, a který nakonec ani není ideálem, určitě ne ideálem lidským. Je to past, tekutý písek, v němž se lze pouze utopit, zadusit se zrnky radosti.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2023
  • 02_rozhovor
    Rozhovor se Stanislavem Bilerem

    Překvapilo mě, že hlavní hrdina přežil

    Ptá se Lukáš Senft

    Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 11/2022
  • Pozdravy z periferie
    Michaela Merglová

    Proč má smysl číst fantastiku

    Definice fantastiky je ale tak široká, že jí může vyhovovat v podstatě cokoli od Zaklínače, přes román Piranesi od Susanny Clarkové až po Bílou velrybu nebo třeba McCarthyho Krvavý poledník.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2023
  • O bozích a lidech
    Jan Alatyr Kozák

    „Pravé Já“

    Jungův koncept Selbst je především nástroj a pomůcka. Pomáhá člověka orientovat do budoucnosti namísto minulosti, nabízí mu představu úplnější bytosti, kterou by mohl být, ale neslibuje odkrytí nějakého konkrétního jádra Já.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 1/2023