Upřímně – nemůžu tomu uvěřit, jak živá je mladá ostravská poezie, jak vstřebává soudobé problémy světa a jak je transformuje do básní, které nevedou k nějaké jednotné lince „ostravské poezie“, ale naopak je každý z tohoto básnictva ryze svůj.

Kdokoliv píše o dějinách literaturu na Ostravsku, Bezručovi se nevyhne. V hospodách se tu pořád vede živá disputace, od koho Vladimír Vašek opisoval. I básník Petr Čichoň při jednom z nedělních setkání v hotelu Green pod kultovním ostravským vrchem Landek kroutí hlavou nad tím, jak Bezruč bezostyšně oloupil o verše učitele Ondřeje Boleslava Petra.

Lze tedy říct, že alespoň v tom malém výseku světa, představovaném palubami oněch dvou letadel, „tištěné slovo“ už fakticky přestalo existovat. A aerolinky, které mu uštědřily ránu z milosti, tak učinily takřka bez mrknutí
oka.

Alchymie jižanského léta všechny letní paradoxy vybičuje k důslednosti a pospojuje ve výbušném svazku. Léto upírá své hypnotické kulaté oči, zrozené ze slunce a moře, až se v jejich záři snadno ztratí pocit oddělení.

Všecko, co se těmto lidem plete v hlavách, má v sobě přirozeně také zrnko pravdy; dělají však ze sebe služebníky tohoto neurčitého obsahu pravdy, místo aby byli jeho pány.

Charlotta Masaryková ještě stihla uplatnit svůj vliv při prosazení volebního práva žen v nové republice a zúčastnit se prvních takto nastavených voleb roku 1920.

Brno se vlomilo i do další Blatného sbírky Tento večer (1945). Zde už jde o Brno periferií, pavlačí, náhodně zachycených hlasů, dokonce i účtů z obchodu; někdy jde jen o pouhé výčty, aniž se přesně ví čeho a jakého původu. Tedy Brno, kdy Blatný píše ve stylu Skupiny 42.

… Čtení v Brně má všude stejnou hodnotu. Blatného „každý okamžik je hoden básně“ tady stále platí. A platí to hlavně o těch místech. A možná vůbec nejde o Brno, jako spíš o současnou mladou generaci.

Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.

Kolem se sugestivním a nezaměnitelným cvrčením proletí lelek lesní, pták, který je aktivní za soumraku. Žáby kvákají, někde v dálce melancholicky volá potáplice severní a kdesi poklidně zurčí voda. Po chvíli se oko začíná na tmu adaptovat a já postupně rozeznávám, že se k životu probouzejí noční květiny, například knotovka bílá, vemeník dvoulistý a silenka noční.

Dobře to ví Virginia Woolfová a je to pozoruhodná vrstva jejího díla, které pulzuje životem všech a všeho a v každém zlomku události, pohybu hlemýždě v trávě, společenské konverzace je svinutý celek – respektive jeho neúnavné hledání; říci všechno v jednom pohybu.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

@jachcipoezii

Touha po tomto nekonečném světě je podle Groyse romantickým znakem. Druhým důležitým aspektem, který vedl Groyse k označení „romantický moskevský konceptualismus“, byl existenciální obsah děl, tázání se po smyslu lidské existence.

Esoterismus je ve smyslu této skrytosti něčím, co přesahuje možnosti vědeckého poznání, co je tedy za hranicemi vědy jako transcendentní (každodenní zkušenosti přesahující, jako například zjevy „duchů“ zemřelých lidí nebo jejich „hřmotící“, světelné a jiné projevy v tzv. strašidelných domech). Je to „jinosvět“ či paralelní svět, který je předmětem zájmu esoterního pojetí hermetismu.

Obecně pak lze konstatovat, že i díky této nové autorské vlně se česká komiksová tvorba rozprostřela do nebývalé žánrové šíře – od fantastických a superhrdinských příběhů přes historické náměty a (auto)biografické práce až po experimentující grafické romány.

Když se ohlédneme, česká fantasy urazila velký kus cesty, akcelerovaný zejména v posledních třiceti letech. Scéna je nyní velmi rozmanitá, s ohromnou pestrostí témat i subžánrů.

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Klíčový smysl se Mirčevovi a lidem ztrácí, je až fyzicky na dosah ruky, ale vždy proteče mezi prsty, čímž se dostáváme k motivu bezmocnosti. Mirčev a každý člověk je ve světě pouhým outsiderem, jehož konání naráží na očekávání celé společnosti i jeho samotného.

Přeložil Martin Pokorný

Dnes Rita Indiana patří mezi nejzajímavější autorky generace navazující na velikány latinskoamerického post-boomu, a to nejen v oblasti Karibiku.

Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.