Environmentální čtení literatury obvykle nazývané ekokritikou je na jedné straně reakcí literární vědy na postupující klimatickou a biodiverzitní krizi, je snahou literární vědy přispět svými přístupy a metodami k tomu, aby náš svět stejně jako svět dalších živočišných a rostlinných druhů, s nimiž sdílíme svůj prostor, nezašel na úbytě.

Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.

Kolem se sugestivním a nezaměnitelným cvrčením proletí lelek lesní, pták, který je aktivní za soumraku. Žáby kvákají, někde v dálce melancholicky volá potáplice severní a kdesi poklidně zurčí voda. Po chvíli se oko začíná na tmu adaptovat a já postupně rozeznávám, že se k životu probouzejí noční květiny, například knotovka bílá, vemeník dvoulistý a silenka noční.

Dobře to ví Virginia Woolfová a je to pozoruhodná vrstva jejího díla, které pulzuje životem všech a všeho a v každém zlomku události, pohybu hlemýždě v trávě, společenské konverzace je svinutý celek – respektive jeho neúnavné hledání; říci všechno v jednom pohybu.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

Touha po tomto nekonečném světě je podle Groyse romantickým znakem. Druhým důležitým aspektem, který vedl Groyse k označení „romantický moskevský konceptualismus“, byl existenciální obsah děl, tázání se po smyslu lidské existence.

Esoterismus je ve smyslu této skrytosti něčím, co přesahuje možnosti vědeckého poznání, co je tedy za hranicemi vědy jako transcendentní (každodenní zkušenosti přesahující, jako například zjevy „duchů“ zemřelých lidí nebo jejich „hřmotící“, světelné a jiné projevy v tzv. strašidelných domech). Je to „jinosvět“ či paralelní svět, který je předmětem zájmu esoterního pojetí hermetismu.

Obecně pak lze konstatovat, že i díky této nové autorské vlně se česká komiksová tvorba rozprostřela do nebývalé žánrové šíře – od fantastických a superhrdinských příběhů přes historické náměty a (auto)biografické práce až po experimentující grafické romány.

Když se ohlédneme, česká fantasy urazila velký kus cesty, akcelerovaný zejména v posledních třiceti letech. Scéna je nyní velmi rozmanitá, s ohromnou pestrostí témat i subžánrů.

Bonviván Někrasov občas prohrál, povětšinou však závratně vyhrával. Říkalo se, že například ministra financí obehrál nejméně o milion franků. Z jeho bohatýrských, nikoli loupežnických karbanických zisků po desetiletí blahodárně těžila i ruská literatura…

Klíčový smysl se Mirčevovi a lidem ztrácí, je až fyzicky na dosah ruky, ale vždy proteče mezi prsty, čímž se dostáváme k motivu bezmocnosti. Mirčev a každý člověk je ve světě pouhým outsiderem, jehož konání naráží na očekávání celé společnosti i jeho samotného.

Přeložil Martin Pokorný

Dnes Rita Indiana patří mezi nejzajímavější autorky generace navazující na velikány latinskoamerického post-boomu, a to nejen v oblasti Karibiku.

Jako překladatel a znalec Poeovy poetiky Baudelaire citlivě rozlišuje nové rejstříky krásna a jeho pojetí melancholie, která se svým způsobem stane i životním postojem, otevře následně brány k jednomu proudu estetiky pozdního 19. století.