A to jsem začínala s tím, že napíšu odbornej text, abych nebyla sentimentální¹

Koncept útočištného města známe už ze starověkého Izraele.² Hospodinovým nařízením bylo několik měst na mapě státu odděleno pro účely azylu těm, kdo bez vlastního provinění propadli krevní mstě. Starohebrejské právo důsledně oddělovalo vraždu (záměrné připravení o život) od zabití (neúmyslného zbavení života, nehody).³ Krevní msta, v daném právním systému považovaná za spravedlivý trest, ač už tehdy regulovaná lex talionis,⁴ probíhala ze zákona bez prodlevy a často pravděpodobně v afektu, takže těžko předpokládat, že by rozlícený příbuzný⁵ podrobně vyšetřoval okolnosti tragédie. Kdo se cítil nevinný, mohl uprchnout buď do svatyně a tam se držet rohu oltáře, což z praktického hlediska nelze provozovat úplně dlouhodobě,⁶ nebo se utéct do útočištného města a tam v bezpečí vyčkat na soud pospolitosti. Pokud se vina stíhaného prokázala jako nezáměrná, mohl ve městě zůstat. Trvalé bydliště.⁷ Hradby útočištného města ho navěky chránily před mstou. Žádný nadobyčejný luxus, ale možnost obstojně přežít.

Z tradice útočištných míst a měst se postupně vyvinulo církevní azylové právo a z něj později azylové právo sekulární.⁸ Kolik prchajících lidí našlo dočasný úkryt v kostelech a klášterech, kolik jich prchalo z vlastní země do útočiště cizího státu. Útočiště tvoří svět ve světě, mikrokosmos bezpečí a úlevy vyňatý ze souřadnic ostatního světa. Luxus hlubokého nádechu a výdechu. Azyl by mohl být dokonalým místem k životu, kdyby byl všude, jenže jeho bytostnou podstatu definuje důsledné ohraničení tím venku.

Venku zůstává i prapůvodní místo k životu – když jste v azylu, nejste zkrátka doma. Jenže zatímco domov podléhá v životních fázích mnohým transformacím, útočištná půda zůstává beze změn. A to má něco do sebe. Doma je doma, ale jen dokud tam freneticky nepobíhají malí válečníci, kteří se s bojovým pokřikem a důmyslně zhotovenými zbraněmi systematicky mstí vlastní krvi obrácením idylického útočiště ve válečnou vřavu. Pokus o ticho, soustředění, neřkuli práci se trestá do třetího i čtvrtého pokolení. Doma je doma je doma, ale někdy je třeba nabrat sílu takové perné kolbiště milovat, zvlášť když jste chatrnější nervové konstrukce.⁹ „Doma“ si stejně jako „azyl“ žádá paralelní strukturu.

Stačí zaslechnout o existenci útočištných měst, a musíte navěky promýšlet, jak záhadná atmosféra musela těmhle pospolitostem vládnout. Jaká skupinová dynamika obyvatelstva. Barevná, bodavá, nabitá příběhy. Nutkavá potřeba se sdílet. Nutkavá potřeba nikdy neodtajnit. Pulzující tlak hradeb, tlak všeho rozjuchaného venku, ovocný lis. Úpěnlivá potřeba někudy přesáhnout vlastní neměnné souřadnice. Hledání tu zanícené, tu znavené. Komunita žízně, která je nevyčerpatelným zdrojem energie, protože neuhasitelná. Ale když už je to moc, tak trochu pomůže malinovka.¹⁰ V zásobě ještě zázvorové pivo.¹¹ Žatec.¹² Kir.¹³ A pro noci láhve s rumem, které neznám po jménu, ale po obrázku.¹⁴

Komunita, do které přicházíš tak plný vlastního příběhu, že tě obklopuje jako nafukovací kostým, takže se v něm pomalu převaluješ, odrážíš od stěn a nedokážeš vykročit mimo něj. Dokud na pár metrech čtverečných nepotkáš zástup lidí s daleko většími příběhy. A jejich kostýmy, o tolik bizarnější, a přesto slušivé, tvůj příběh nepohltí. A baristka, která jakoby nic pění mléko a plní tousty gorgonzolou, shodou okolností pracuje na něčem zajímavějším než ty. A když se to oklikou dozvíš, hojivě oplaskneš. Jen se divíš, že když vyklouzne zpoza baru mezi stolky, je jí takový malý kousek.

Komunita, kterou nespojuje vůbec nic než dřevěná podlaha a varování, aby nezamykala dveře před umyvadlem, please, do not lock this door, thanks. Nic než přesvědčení, že ulice bývají nejpůvabnější z podhledu. Komunita suterénní perspektivy.¹⁵ Komunita, která uznává rozkvetlé sakury v době autorova čtení za zásadnější cenu jeho dílu než Magnesii Literu. Komunita, kterou lze snést, protože k sobě nepatří. Není než nahodilost. Nicméně kdo sedí pod tabulí přede dveřma do kumbálu, ví svoje. Útočištné město.

Mimo státně-právní a církevně-právní struktury vymyslely prostor vyhrazený azylu¹⁶ už dávno děti, když se při honěné běhají schovat do domečku.¹⁷ Možnost vystoupit ze hry. Nepřerušit ji, ale vykročit mimo. Udýchaní se chytnete stromu nebo kandelábru, a ocitnete se v jiných vesmírných dimenzích. Někdy stačí domeček stvořit slovem. Vykřiknout si ho.¹⁸ A je. Slušelo by se poznamenat, že domeček není žádné zvláštní hrdinství. Kdo zůstane v domečku navždycky, je srab. Ale kdo se do něj občas neuteče, padne vyčerpáním. Bude ho píchat v boku, sežere ho Mrazík, nebo ho z únavy všechno prostě přestane bavit. Každopádně bude po hře. A co nám pak zbude.

(Fra je útočištné město. Kulturní azyl. Fra je můj domeček.)

Text z nevydaného sborníku textů o Kavárně a knihkupectví Fra, 2012. Publikujeme se svolením autorky a editorky sborníku, Ivany Myškové. Pozn. ed.