Dnes Rita Indiana patří mezi nejzajímavější autorky generace navazující na velikány latinskoamerického post-boomu, a to nejen v oblasti Karibiku.
Až do noci byl slyšet jejich výbušný smích doprovázený hudbou z tranzistoru a cinkotem skleniček, které přiopilí muži ledabyle pokládali na improvizované stoly.
Lesbictví bylo v době vydání knihy v tradičních mexických komunitách tabu, někde bylo dokonce považováno za nemoc.
Agresivní nástup neoliberalismu měl ovšem za následek, že se Nikaragua otevřela západnímu trhu. Najednou byla mnohem snadněji k dostání jak cédéčka, která se dříve do země různě pašovala a kamarádi si je půjčovali mezi sebou jako vzácnost, tak hudební nástroje a lepší technické vybavení.
Trvala na tom, že organizace dělníků je jediným prostředkem obrany proti stávajícímu systému. Vlakem objížděla Portoriko, po ruce neodmyslitelný zápisník, do nějž chaoticky zaznamenávala své myšlenky, které později vycházely v nejrozmanitějších literárních formách.
Lze ale přiznat i zcela nerealistický sen: kéž by se učinil zázrak a souměřitelnou neorealistickou tetralogii či trilogii sepsala též některá česká spisovatelka!
