Pravděpodobně ze mě nikdy nebude druhý Shakespeare nebo Kundera, ale i tak věřím, že slovo má svou sílu. Ať už se s ním setkáme v knize, novinách, reklamním sloganu, nebo heslu. Nesmírně si vážím, že máme v Česku svobodu slova, dar, který není samozřejmý, a domnívám se, že i literární soutěže k ní přispívají, jelikož rozvíjejí naši představivost a nutí nás přemýšlet v souvislostech.

Právě jednota smyslového a duchovního je nejvýraznějším znakem Goethova vztahu ke skutečnosti. A jeho erotický mysticismus, rozvíjející súfijské motivy, mě celoživotně poznamenal, jakkoli mě rozvíjení tohoto impulsu nakonec zavedlo až do tantrické Indie, jejíhož duchovního klimatu se Goethe podobně jako Shakespearova díla až pověrčivě obával.

Divadelní představení celé hry je skutečně nepředstavitelné, ale rozehrát ji vlastní představivostí, obraz za obrazem, větu po větě a prožívat v představách situace, obrazy, reálné i mytické bytosti, zkoušet, opakovat, přemýšlet, meditovat, vracet se i po letech – je to výzva, umění, zasvěcení.

Do jaké míry je italská recepce díla Milana Kundery reprezentativní? V jistých ohledech sdílí ideologické čtení, jež jej nevyhnutelně charakterizovalo v mnoha kulturních kontextech, zároveň má ale také své specifické rysy. Je například symptomatické, že o propagaci Kunderových textů se často starali levicoví spisovatelé, kteří zastávali významné role v italském nakladatelském světě sedmdesátých a osmdesátých let a nahlíželi na něj se sympatií, dokud se pohyboval v rámci obrany ideálů pražského jara, a se sympatií mnohem menší, když dekonstruktivně nahlížel na komunistický totalitarismus a ironizoval levicového intelektuála.

Z nekonečné Itálie si každý vybere tu svou. Nekonečnost a smrtelnost: podivuhodně jedna druhou nevylučuje. Thomas Mann nechal svého usedlého německého spisovatele zemřít v Benátkách na antickou krásu mladičkého chlapce. Josif Brodský osmnáctkrát prožil v Benátkách zimu a pro knížku o jejich tekuté i klenuté poezii pojmenoval podle staré „nemocnice pro nevyléčitelné“ pás základů města pokrytý kamenem podél vody, od města odvrácený.

O lingvistických strategiích politicky angažovaného výtvarného umění po únoru 2022, ať už performativního umění, street artu, či jiných forem, které je již od dob moskevského konceptualismu silně jazykově a textově orientované, píše v textu „Rekalibrování ruštiny“ Anastasiia Spirenkova.

Mnozí umělci současného Ruska se stále snaží používat svůj rodný jazyk při tvorbě, která reflektuje témata násilí (státního i domácího), tolerance, otevřenosti, queer témat a mnoha dalších. Témata, která byla ze strany úřadů potlačena a zakázána, existují nejen ve výtvarných dílech, ale i v práci překladatelů, kteří seznamují rusky mluvící čtenáře s novou evropskou vědeckou a uměleckou literaturou.

Provokativní pohled na empatii má psycholog Paul Bloom z Yaleovy univerzity, který ve své knize Against Empathy: The Case for Rational Compassion tvrdí, že empatie – chápaná jako emocionální sdílení bolesti druhého – může být morálně zavádějící, nespravedlivá i neefektivní. Můžeme například soucítit více s dítětem, které známe z fotky, než s tisíci anonymních obětí hladu.

Kolem se sugestivním a nezaměnitelným cvrčením proletí lelek lesní, pták, který je aktivní za soumraku. Žáby kvákají, někde v dálce melancholicky volá potáplice severní a kdesi poklidně zurčí voda. Po chvíli se oko začíná na tmu adaptovat a já postupně rozeznávám, že se k životu probouzejí noční květiny, například knotovka bílá, vemeník dvoulistý a silenka noční.

Dobře to ví Virginia Woolfová a je to pozoruhodná vrstva jejího díla, které pulzuje životem všech a všeho a v každém zlomku události, pohybu hlemýždě v trávě, společenské konverzace je svinutý celek – respektive jeho neúnavné hledání; říci všechno v jednom pohybu.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.