Učitel literatury je zvláštním způsobem poctěn, privilegován, zároveň je vázán velikou zodpovědností nejen k oboru, ale zejména ke svým žákům a ke komplexnímu rozvoji jejich osobností.

Možná je na autorská čtení do hospod a kaváren vodím proto, abych hostinským přihrál hosty a sobě umožnil konzumaci alkoholu vlastně v pracovní době. Možná tohle všechno dělám, protože nic jiného a lepšího neumím (vždyť víte, obě ruce levé). A protože mě to baví.

V těchto post-politických poměrech, jejichž kontury tu byly velmi zhruba nastíněny, nemůžu než s útrpností konstatovat: vnutí-li se mému tvůrčímu vzepětí obligátní politické téma dnes, zjišťuji s mrazením v zádech, že je doprovází pocit převážně depresivní úzkosti a bezmoci. Výbuchy jakkoli černohumorného imaginativního hněvu již realitě nestačí.

Jakkoli byla řada Miłoszových veřejných postojů podobně provokativní a pochybovačná, nacházíme v jeho tvorbě spíše ozvěnu faustovského ducha, toužícího po vědění, které obsáhne celý svět. Autorský subjekt jako by procházel po vytržení z ráje dětství kruhy pekla a smíření až ke svým pozdním návratům do ztraceného domova.

Jednou z nejvýznamnějších oblastí, v níž jsou Afroevropané aktivní, je literatura. Mezi příklady afročeských autorů patří Obonete Ubam, česko-nigerijský spisovatel a autor termínu „Afročeši“, nebo Čechokonžan Tomáš
Zmeškal. Jejich knihy přibližují skrytý i zjevný rasismus, s nímž se během svého života setkali, i jejich interetnické dědictví.

Kolem se sugestivním a nezaměnitelným cvrčením proletí lelek lesní, pták, který je aktivní za soumraku. Žáby kvákají, někde v dálce melancholicky volá potáplice severní a kdesi poklidně zurčí voda. Po chvíli se oko začíná na tmu adaptovat a já postupně rozeznávám, že se k životu probouzejí noční květiny, například knotovka bílá, vemeník dvoulistý a silenka noční.

Dobře to ví Virginia Woolfová a je to pozoruhodná vrstva jejího díla, které pulzuje životem všech a všeho a v každém zlomku události, pohybu hlemýždě v trávě, společenské konverzace je svinutý celek – respektive jeho neúnavné hledání; říci všechno v jednom pohybu.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

Před promítacím plátnem stála neslyšící herečka Ingeborg Podehlová a ‚překládala‘ text do stylizované znakové řeči.

Jakmile je důvod slavit, má se slavit. Po více než dvou letech byla propuštěna kurdská novinářka a umělkyně Zehra Doğan, na jejíž podporu během věznění nakreslil dvacetimetrový obraz sám britský umělec Banksy.

„Pas je nejvzácnější součástí člověka. Nevzniká tak jednoduchým způsobem jako člověk. Člověk může vzniknout všude, tím nejlehkomyslnějším způsobem a bez rozumného důvodu, ale pas nikdy. Zato když je dobrý, tak je uznáván, zatímco člověk může být jakkoli dobrý a stejně není uznáván.“

Sen předvádí a zakrývá hlubokou, temnou směs viny, sexuální touhy a naléhavé potřeby dominance. Jak se sen bezvýsledně blíží k závěru, přemýšlíme o tom, jestli Freud zapsal svou vzpomínku na sen beze zbytku.

Meursault, přešetření Kámela Daúda.

V rámci letošní edice Světa knihy se konal diskusní panel „Víme o sobě – Romano-Bohemica, ‚vzájemné‘ antologie a překlady mezi českou a rumunskou literaturou”. Bylo pokřtěno trojčíslí časopisu Romano-Bohemika – v něm rumunské překlady textů předních českých básníků a texty rumunských básníků přeložené do češtiny.