Navzdory titulku nebudu v tomto eseji psát o queer literatuře v tradičním pojetí. Jde o citaci ze začátku povídky Charlotte Perkins Gilman Žlutá tapeta (1892), když hrdinka-vypravěčka poprvé spatří sídlo, které její manžel John pronajal, aby se tam mohla duševně zotavit. (Slovo queer se v textu vyskytuje celkem třikrát; jeho překladatelka Eva Klimentová použila dvakrát výraz „divný“ a jednou „podivínský“.) Povídka Charlotte Perkins Gilman hned v několikerém smyslu ztělesňuje téma mého zamyšlení: jde o „divný“ text s nespolehlivou, možná duševně nemocnou vypravěčkou, fascinovanou neméně divnou tapetou, a podivným příběhem i jeho vyústěním; povídka tíhne k „podezřelému“ žánru, protože svou působivost těží z literární gotiky ve spojení s feministickými idejemi; otevírá se mnohým čtením, která se nemusejí vzájemně vylučovat, ale vzdorují jakékoli jednoznačnosti; jde o částečně autobiografický text dobově nekonvenční spisovatelky a feministické myslitelky; a konečně povídka pro svou divnost vzbuzovala od začátku kontroverze a živořila na okraji literárního kánonu, než jí americké feministické myšlení 70. a 80. let minulého století přiřklo centrální místo. Povídka však svou podmanivě destabilizující silou působí rozvratně i ze středu literárního kánonu. V návaznosti na tento mimořádný text zde tudíž divnost budu považovat za pozitivní vlastnost. A protože jde o komplexní téma, omezím se na „divnost“ hlavně ve třech významech: transgresivnost, nekanoničnost a nepovedenost.

Divnost jako transgrese

Literatura přinejmenším od preromantické doby – patrně však od svých počátků – zneklidňuje čtenářstvo, rozohňuje jeho imaginaci a přináší jazykovou, morální a sociální transgresi. Cožpak nejsou všechny literární kánony plné divných textů? V tomto smyslu bychom mohli chápat propracovávání společenského nevědomí v realistickém románu, modernistické „ozvláštnění“ formy i postmodernistickou sžíravě deziluzivní skepsi a ontologickou ztrátu aktuální reality jako varianty divnosti. Samozřejmě tomu tak není u všech děl a ve všech momentech. Mohli bychom se také podezíravě ptát, jestli některé texty „divnost“ jen neexploatují nebo nepředstírají kvůli větší atraktivitě. A nemělo by se zastřít, že některé autorky a autory a jejich díla považuje literární mainstream za „ultradivné“, zvláště pokud se vyznačují „nesprávnou“ genderovou, rasovou, sexuální či jinou identifikací…

Každopádně zde vyslovím svou první, lehce divnou a provokativní tezi: je to do značné míry akademické psaní o literatuře, tak jak se ustavilo v 19. století a jak procházelo četnými peripetiemi až do současnosti, které literární texty zbavuje jejich produktivní divnosti ve snaze je vyložit a/nebo zařadit do konstruovaného narativu literárního vývoje. Dělá z nich objekty spíš než aktéry významuplných interakcí nadané vlastní agentností. Ne všechno akademické psaní o literatuře je samozřejmě takové; musím se ale s trochou nadsázky přiznat, že literární vědce a učitele literatury – včetně sebe – v některých chvílích vnímám jako parazity na textech a jako jejich břichomluvce.

Kánony a jejich stíny

O tom, že literární a jiné kánony jsou vedle svých dalších funkcí – anebo možná především? – „voláním k pořádku“, bylo už napsáno hodně. Nepochybně nám pomáhají orientovat se v nepřeberném množství textů a udržují také něco, co bych nazval konsenzuálním okruhem titulů, které mají určitou kulturní hodnotu, neměly by být tupeny a zapomínány. Takové tvrzení se může jevit poněkud bezzubé. Nejen současná doba nám však ukazuje, že ti, kdo mají bezbřehé mocenské ambice, se nespokojují pouze s reinterpretováním či přepisováním kanonických textů, jak si v něm libovala československá komunistická propaganda v 50. letech minulého století, ale znovu se uchylují k vyřazování knih z knihoven, k jejich pálení a k doslovné snaze o damnatio memoriae jejich autorek a autorů. To, že máme v povědomí, v učebnicích, v žurnalistice atd. vepsán určitý kánon referenčních děl považovaných za hodnotná, napomáhá kultuře přežít. (Na mysli mám dnešní fašizující tendence; podob zpochybňování dosavadních hodnot je samozřejmě mnohem více a zdaleka nemusí být jen škodlivé, jak o tom svědčí nevolnost, která se řady čtenářů zmocňuje nad některými kanonickými knihami, čteme-li je v kontextu dnešní genderové, rasové nebo dekoloniální politiky.)

Můj druhý divný a provokativní argument je ale opačný a směřuje od výše naznačené hodnotové unifikace ne snad k úplné decentralizaci (tu, jak vyplývá z napsaného, považuji v kultuře za docela nebezpečnou), ale spíše k polycentričnosti a k mobilitě toho, co a jak čteme. Jinak nám totiž hrozí, že úplně uvízneme v tom, co bych nazval mainstreamovou tvorbou kulturní hodnoty, na níž se stejně chtě nechtě podílíme. Nevím přesně, z čeho vychází takové přisuzování hodnoty. Jak upozorňují autoři a autorky knihy Pravidla vkusu. Jak se společnost rozhoduje, co je v kultuře hodnotné (ta je kolektivní prací Ondřeje Špačka, Marie Heřmanové, Michala Lehečky a Ludmiły Władyniak a vyšla v roce 2023), může to být konvenční a konzervativní kánon středoškolské četby, obsahující mj. v první stovce jen dvě autorky, Boženu Němcovou a Jane Austen (k roku 2018). Může to ovšem být také práce autorů na vlastní sebeprezentaci v literárním poli. Může to být lokální i globální knižní trh a marketing… Příčin bude víc. Problém ale podle mě spočívá už v tom, jak k literatuře přistupujeme, že hledáme ty „nejlepší“ věci (pět hvězdiček!), a přitom kritérií hodnoty je celá řada a mnohem důležitější je pěstovat a kultivovat povědomí o pestré, stále se obrozující louce jako místě, na kterém si každý svou, třeba i nedokonalou a divnou, květinku najde a kde nás čekají různé objevy.

Uvedu dva příklady: věhlasný britský bohemista Robert Pynsent mi kdysi doporučil, že si rozhodně musím přečíst román Vlažná vlna (vyd. 1966) od Aleny Vostré; považoval ho za jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Neznal jsem dílo ani autorku a trvalo mi deset let, než jsem v procesu hledání tématu pro jednu (nakonec výbornou) bakalářskou práci na tento román narazil a přečetl si ho. Doslova mě šokovalo, že něco tak literárně skvělého není jmenováno hned vedle Kunderova Žertu (1967) a Vaculíkovy Sekyry (1966)! A vlastně to dodnes nechápu, i když tlaky, které k marginalizaci románu i jeho autorky vedly, není tak obtížné si dovodit.

Nedávno jsem na jedné konferenci zmiňoval novelu Paci, paci, pacičky (1984/1987/1990/2017) od Václava Baumana, podle mého názoru zásadní queer autofikční text. Jiný významný zahraniční bohemista, kterého si velice vážím, rozvinul v diskusi myšlenku, že česká literatura postrádá onu linii velmi fyzické queer sexuality, kterou ve Francii reprezentuje třeba Jean Genet nebo v Polsku Michał Witkowski románem Lubiewo (2005, č. Chlípnice, 2007). Na mou námitku, že Bauman (vlastním jménem František Růžička) je právě takovým autorem, dotyčný kontroval, že ale Paci, paci, pacičky není v české literatuře reprezentativní text, spíš určitá marginálie nebo výjimka. Tuto argumentaci chápu a je logická. Na druhou stranu ale za sebe říkám, že je třeba udělat víc prostoru právě pro taková díla. O Baumana se nebojím: kdo si ho přečte, nezapomene. Román Aleny Vostré vyšel naposledy ve druhém vydání v roce 1970 (v době internetových antikvariátů ovšem není problém si ho obstarat). Vostrá je kanonickou autorkou dětské literatury, k níž se na začátku 70. let minulého století z politických důvodů – tak jako řada dalších autorek – obrátila; v literatuře pro „dospělé“ čtenáře je ale prakticky neznámá.

Not in my name?

Tématem samým pro sebe je (a moje třetí divná a provokativní teze se blíží!), co se skrývá pod označením „my“ a kdo je předpokládaným čtenářem díla. A také kdo je oním hlasem „vývoje“, „hodnoty“, „vědy“, který promlouvá v literárněhistorických syntézách. Zase musím předeslat, že nechci hlásat anarchii: takovou práci považuji za nesmírně důležitou, ale také za inherentně problematickou, čehož si ostatně jsou ti sofistikovanější z pisatelů literárních dějin vědomi. Nejde jen o to, že některá díla od svého vydání tíhnou k „reprezentativnosti“, i když jsou třeba ve vědomí široké společnosti dočasně potlačována, jako se to dělo v období fašistické a komunistické diktatury, nebo že je literárněhistorický narativ prostě třeba nějak odvyprávět, musí mít své generály a pěšáky a že díla je nutné interpretovat v jejich dobovém kontextu. Ještě závažnější je, že takový narativ projektuje jakýsi sociálně nivelizovaný a konvenční hodnotící subjekt, který některá díla posoudí jako „experimentální“, jiná jako „tematicky odvážná“, „bořící sexuální tabu“ apod. Nevím, jak to dělat jinak; nemůžu ale také nevidět prekérně zprůměrňující normativní pozici takového subjektu a občas musím vykřiknout: „Not in my name!“ Vzápětí si ovšem uvědomím, že jakožto vysokoškolský učitel jsem sám součástí ideologického státního aparátu a velká část toho, co dělám, spočívá v replikování podobných vzorců (např.: „Příště do programu semináře nějakou tu další teoretičku určitě přidám, pro letošek už to ale nechám být“)…

Dále a v návaznosti na výše napsané: předpoklad, že „známe literaturu“ (nebo aspoň určitou literaturu), je podobnou iluzí, jako že známe Řím nebo Varšavu, když jsme si je prošli na Google Maps, projeli jsme hodně fotek a zhlédli pár videí. Platí to pro literaturu nebo literatury „vlastní“, do nichž je člověk enkulturován, a tím spíš pro literatury jiné: co běžný vzdělaný čtenář zná jako „francouzskou literaturu“, je mnohonásobně zprostředkovaný mezinárodní, nebo přinejlepším národní (tj. český apod.) výběr z francouzské literatury. A co teprve literatura polská, italská nebo běloruská?

Je vlastně ohromující, jak malé procento z toho, co se kdy napsalo a vydalo, se čte. Kdybychom si část z „nečteného“ přečetli, náš pohled na literaturu a její dějiny se možná podstatně změní. Mám teď na mysli pohled kolektivní, kanonizující. Tuhle hypotézu je ale velice těžké ověřit, jak o tom svědčí článek „Conjectures on World Literature“ (2000) od Franca Morettiho, který navrhuje distant reading mimo jiné právě proto, že masa evropského, natož mimoevropského románu se zevrubně učíst nedá… Jedna důležitá změna ale nastat může, a to když záměrně vybíráme svou vlastní četbu aspoň občas nekanonickou rukou. S každou další přečtenou knihou dochází k malé – nebo i velké – revoluci v našem vnitřním literárním „systému“! U mě opakované revoluce vyvolává třeba dočítání literárního realismu 19. století nebo – fakticky dnes už skoro kanonizovaných – modernistek v evropských i neevropských literaturách.

Výmluvná nepovedenost

A nakonec je tu ještě jedna kategorie divnosti: nepovedené texty. Sám jsem jedním takovým spisem dlouhodobě fascinován. Jde o posmrtně vydané paměti Ladislava Fukse Moje zrcadlo (1995). Kritika je považovala za nezdařilé, protože nenaplnily očekávání kladená na tento žánr psaní o sobě, nepřinesly ani pohled do spisovatelova soukromí, ani jeho hlubší reflexi společenského a politického vývoje. Text se skládá převážně z mozaiky cestovních dojmů a nenápaditě odreferovaných autorových knih a jejich ohlasů. Přesto však právě toto mlčení a jeho strategie jsou víc než výmluvné a ukazují přesně to, co se nedalo odvyprávět ani za socialistické diktatury (kdy by kniha bezpochyby nemohla vyjít), ani v počátcích popřevratové demokracie, ať už to byla Fuksova queerness, v knize jen naznačovaná, nebo komplikovaná politická pozice režimem protežovaného a současně vydíraného autora. Ne všechny nepovedené texty budou nepovedené zajímavě. (I když i z takových se lze mnohé dozvědět.) Ne všechny také budou svědčit o objektivních i subjektivních překážkách toho, o čem lze nebo nelze vypovídat. Nezdařilé texty „velkých“ autorů jsou zajímavé třeba tím, jak si trénovali literární techniku (texty rané) nebo jak usilovali zpracovat problém či téma, které se z různých důvodů zpracování vzpouzely. Už rakouský naratolog Franz Stanzel si ostatně všiml, že romány mají často tendenci se ke konci zhoršovat co do propracovanosti vyprávění, a něco podobného konstatoval i v pozdních fázích kariéry řady autorů.

Kdyby vám některé moje nápady v tomto eseji přišly divné a trochu obskurní, nebudu nijak zásadně protestovat. Snažil jsem se najít argumenty, proč se zajímat právě o onu odvrácenou, divnou stranu literatury. Nechci tím popřít důležitost strany slunečné, ale spíše zdůraznit, že světla ramp a stíny zapomnění nejsou rozložené stabilně, neustále se mění a mihotají. V literatuře stejně jako v dalších kulturních médiích máme ohromný rezervoár skvělých divných, obskurních a nepovedených textů.