Za poslední dva roky jsem se zúčastnila více než dvaceti literárních soutěží. Znovu a znovu jsem se ze sebe pokoušela dostat to nejlepší. Někdy přišly nápady hned, jindy jsem je musela hledat dlouho. Občas jsem dosáhla vrcholu autorské plodnosti a chrlila věty tak rychle, že mé prsty, které ještě nejsou tolik nacvičené na psaní všemi deseti, jednoduše nestíhaly. Samozřejmě častěji ke mně příběhy chodily postupně, po jednotlivých vrstvách, slovech, která jsem chytala opatrně jako chmýří a skládala je vedle sebe, vyšívala do papíru, opatrně, něžně.

Teď stojím nad všemi svými texty, těmi vypiplanými, rozmazlenými dítky i splácanými rychlokvaškami, a snažím se nejen zhodnotit své snahy a autorský um, pokud jsem vůbec nějaký dostala do vínku, ale také jaksi zrekapitulovat, co jsem se naučila. Skládám si statistiku z něčeho, o čem snad statistiku ani vytvořit nelze, pokud se nechceme zaměřit jen na kategorii vyhrál/nevyhrál.

Proč píšu do literárních soutěží?

Na literárních soutěžích mě láká několik věcí. Líbí se mi, že mám určité zadání, kterého se musím držet. Často si soutěže filtruji jen podle toho, jak mi zrovna zadané téma sedne. Občas mě však zaujme i téma nebo například žánr, jemuž bych se sama od sebe nevěnovala. Připadá mi obohacující, že takto mohu vystoupit z komfortní zóny toho, co jsem zvyklá psát, a najít zase nové způsoby, jak nahlížet nejen na literaturu a příběhy, ale také na svět a život jako takový. Nerada bych se zasekla na místě.

Také se mi líbí, že je soutěž ohraničená uzávěrkou. Datum červeně zakroužkované v diáři mě nutí s příběhem pohnout. Nacházím tím motivaci, kterou například při volném psaní nemám. Pohání mě k tomu, abych si konečně ke psaní sedla a přestala se vymlouvat na nedostatek času nebo únavu. Myslím, že spousta pisálků to má stejně. Během roku i o dovolené je tolik lákadel i povinností, jež si žádají naši pozornost, a psaní je jedna z těch, co často obětuji. Na jeho úkor trávím dny na brigádách nebo s rodinou či přáteli.

Dalším z velkých plusů pro mě je, že minimálně dle případného udělení nebo neudělení příček vítězů poznám, jestli můj text za něco stál. Možná se tento pohled může zdát poměrně cynický, ale já už to tak prostě beru. Navíc je pro mě mnohem lepší, když se dozvím, že můj text není dostatečně dobrý, od někoho cizího. Jako je snazší vzít si výstřední oblečení do víru velkoměsta než do rodné vsi nebo se ztrapnit někde v zahraničí, kde mi nerozumí, je mi příjemnější poslat svá slova někomu, koho neznám. Naopak se je bojím dát přečíst blízkým. Nejsem si jistá, co přesně mě tolik děsí. Možná mám obavy z jejich reakcí? Že se jim nebude líbit něco, o čem jsem si myslela, že jsem vypilovala do posledního detailu? Vždyť od nepaměti se říká – sto lidí, sto chutí. Nebo se snad třesu strachy z rizika nepochopení určité části, z možnosti neporozumění? Ne, domnívám se, že největším strašákem je pro mě něco jiného. Ve svých textech odhaluji myšlenky, které by jinak zůstaly skryty hluboko pod povrchem. Odkrývám své niterní pocity, často ve jménu vymyšlených postav, nebo mezi řádky filosofuji o věcech, co mě trápí nebo se mi opakovaně vracejí a nenechávají mě klidnou.

Psaní pro mě není jen odpočinek nebo způsob, jak vyprávět příběh nebo si přivydělat. Je to i moje terapie. Úkryt. Schovka, kde mě nikdo nenajde. Nikdo, až na ty, co mě znají a vědí, jaká jsem. Ti totiž mohou najít fragmenty mého já v mezerách mezi slovy i na konci vět, těsně před tečkou. To proto jen nerada ukazuji svou práci nejbližším. Navíc i dobře mířená kritika bolí víc od známého. Jejich názor totiž nemohu odmávnout jako otravnou mouchu. Ten zůstane a pálí jako dobře mířená facka. I kdyby to tak daný člověk nemyslel, pořád si jeho slova budu brát až moc k srdci.

Literární soutěže mohou také podporovat a vytvářet komunitu lidí s podobnými zájmy, propojovat je. Udržovat si vztahy mezi osobami, které mají nadšení pro to samé, co vy, je velmi obohacující. Nalezneme v nich nejen podporu, ale i více motivace psát či konečně své budoucí betačtenáře.

Mimo to jsou literární soutěže i způsobem, jak může zaznít hlas menšin. Můžeme jimi vnášet nová témata a myšlenky nebo se zamyslet nad problémy a událostmi, které právě rezonují společností.

Jsou všechny literární soutěže stejné?

Možná se to na první pohled nezdá, ale i přes podobné znaky je každá literární soutěž jedinečná. Mohou se lišit například způsobem vyhlášení. Většinou jsou informace s plakátem vyvěšené na webu. Tak by se k nim však mnoho lidí nedostalo, proto čím dál častěji vznikají i profily na sociálních sítích pro propagování určitých soutěží. Na facebooku existují také skupiny, kde si uživatelé sdílejí tipy, jak se zlepšit ve psaní, i soutěže. Doporučit mohu také lektorku tvůrčího psaní Kateřinu Kalivodovou Foltánkovou, jež dává na svůj web Literární alchymie seznam literárních soutěží, které se konají v Česku, a průběžně jej aktualizuje. Objevila jsem tam spoustu soutěží, na něž bych jinak nejspíš nenarazila.

Nejzákladnější rozdíl mezi soutěžemi však začíná už u žánru. Převažuje próza – povídky, mikropovídky nebo vypravování (pokud jsou cílová skupina žáci základních škol), ale setkáme se i s poezií a dramatem.

Dalším rozdílem je rozsah požadovaného textu. Menší soutěže pořádané převážně knihovnami preferují texty v rozsahu několika málo normostran, větší a známější literární soutěže pak dávají přednost propracovanějším textům, většinou v rozsahu od pěti do dvaceti normostran. Specifickou kategorií jsou soutěže, do nichž se odevzdávají celé rukopisy. Nakladatelství následně vybere autora nebo autory, kterým později vyjde kniha. Pro začínající spisovatele může být toto velkou motivací dokončit rukopis, na nějž se již pár let jenom práší. Na druhou stranu je v sázce obrovské množství práce, a když v takové soutěži neuspějeme, je to jednoduše zdrcující. Konkurence bývá obrovská, ale i tak pořád člověk doufá, že právě jeho román bude ten jediný, vyvolený, nejlepší, vítězný.

Ačkoliv to může znít povrchně, i případné ocenění je měřítkem, podle něhož lze literární soutěže řadit. Knihovny, častí pořadatelé, nemívají dostatečně velký rozpočet, aby zajistily finanční odměny, proto si vítězové odnášejí z vyhlášení kromě diplomu poukaz do papírnictví nebo knihkupectví či – a to nemám popravdě moc ráda – knihu, kterou vybrali pořadatelé. Chápu, že psaní a čtení je velice blízká činnost, ale organizátoři se většinou netrefí do vkusu a knihy pak leží ladem. Tyto pomníky zdobí i mé poličky, ačkoliv jsem se jim snažila dát šanci.

Nejhorší část

Mohli jste udělat nejvíc pro to, abyste se umístili na stupních vítězů. Avšak ještě nic nemáte v kapse. Pokud jste svůj text odevzdali do literární soutěže v termínu, ve správném formátu a na správný e-mail nebo odpovídajícím formulářem (nedej bože poštou… ano, i v dnešní digitální době se občas musí příspěvky do soutěže odevzdat ve fyzické podobě, někdy dokonce ve více výtiscích), čeká vás to nejhorší. Čekání. Během vyhodnocování soutěží se pravidelně užírám a pochybuji o sobě. Co když jsem to téma přece jen pochopila špatně? Neměla jsem to napsat jinak? Co když bude konkurence silná? Není můj dějový zvrat nudný? A umím vůbec psát?

Jestliže se přihlásilo mnoho účastníků, doba čekání se může opravdu protáhnout. Brzy se však váš život vrátí do zajetých kolejí nebo se začnete věnovat jiné soutěži a na vyhlášení zapomenete.

A pak to jednoho dne přijde. Nejspíš zrovna budete někam spěchat. Nebo si přerovnávat skříň či umývat nádobí. Tiché cinknutí příchozího upozornění vás nevyvede z míry. Pokrčíte rameny a dokončíte započatou činnost. Teprve až si otřete mokré ruce anebo doskládáte poslední komínek oblečení, odemknete mobil a rozkliknete ikonku e-mailu. Nevěřícně pak poulíte oči na věty, které vás, váženého účastníka soutěže, srdečně zvou na slavnostní vyhlášení a gratulují vám k tomu a tomu místu. Srdce se zastaví a znovu rozezvučí a vy se jen tiše posadíte na židli nebo se roztočíte po místnosti v oslavném tanci nápadně připomínajícím rituální křepčení kolem ohně. Euforie zaplaví vaše žíly. Euforie a úleva – uf, je to v pohodě, ještě pořád mám trochu toho literárního talentu v krvi, ještě to není tak zlý.

Co se děje za oponou?

Vždycky mě zajímalo, jak probíhá vyhodnocování soutěží. Co se děje takříkajíc pod pokličkou. Ani v tomto nebývají literární soutěže jednotné. Někde porotci hodnotí na bodové škále, většinou od nuly do deseti. Může se objevit i dodatek, že příspěvky, které dostanou desítku, mají například při bodové remíze přednost.

Jinde se používá přístup, že každý z porotců vybere několik příspěvků, které jsou podle něj nejlepší, a dle počtu hlasujících jsou pak seřazeny na podium. Například pokud z pěti porotců pro dílo hlasuje jeden, dostane soutěžící čestné uznání, pokud dva nebo tři, získává třetí místo a dále. Může tedy dojít i k situaci, že je obsazené pouze druhé a třetí místo a první se nevyhlašuje.

Trefím se?

K literárním soutěžím mám ambivalentní vztah. Miluji, že mám možnost se jich účastnit, ale vadí mi některé jejich aspekty. Jeden z nich se teď pokusím v návaznosti na mezititulek vyjádřit. Být součástí literární soutěže je jako vsadit si do loterie. Vyberete si čísla neboli věty, z nichž sestavíte svůj příběh, ale někdy ani nevíte, komu ho servírujete. Nikdy se nám nepodaří trefit se do vkusu všem a velmi záleží na tom, kdo právě sedí v porotě.

Věřte mi, právě s tímto mám bohaté zkušenosti. Jeden z porotců v nejmenované literární soutěži mi sdělil, že mé hodnocení snížil kvůli příliš uspěchanému ději – prý působil „jako z rychlíku“. Druhý se na to díval jinak, tempo povídky mu nevadilo. Dokonce dodal, že občas píše podobným stylem. Nejvtipnější na celé situaci mi však připadalo, že jsem zaexperimentovala a příběh jsem schválně popisovala pomocí úlomků z různých situací, snažila jsem se na co nejmenším rozsahu ukázat co největší časové období. Mým cílem nebylo popsat všechno do detailu. Naopak jsem chtěla před čtenáře vyskládat mozaiku, sled událostí, které pak vedly k vyvrcholení a pointě.

Občas se prostě člověk netrefí, s tím je třeba počítat.

Volejte sláva a tři dny se radujte

Hurá, přišla vám pozvánka na slavnostní vyhlášení! Pokud se nekoná na druhém konci republiky (protože to se většinou stane mně) a nejlépe když schrastíte někoho, kdo by mohl jet s vámi, čeká vás potlesk. Někdy se vyhlášení koná v rámci jiných oslav, festivalu nebo například v průběhu setkání zaměstnanců pořádající organizace. Může se vám také stát, že se dostanete i do míst, kam byste obyčejně neměli šanci vejít (za nejhezčí považuji zámky). Vyhlášení a jeho průběh však nechci soudit. Mám jen jedno měřítko, kterým jej rozděluji. A to vůbec první informaci o něm – dali mi pořadatelé vůbec vědět, že nějaké vyhlášení bude?

Připadá mi totiž poměrně důležité, zda organizátoři napíšou všem soutěžícím, nebo jen těm několika šťastlivcům, kteří se umístili. Už se mi párkrát stalo, že jsem čekala na výsledky, ale nikdo se neozval. Až na internetu jsem si pak vyhledala, že vyhlášení už dávno proběhlo. Nevadí mi, že jsem se tam nemohla podívat, to bych klidně oželela. Mrzelo mě však, že se organizátoři neozvali přispěvatelům, zdá se mi to jako základní respekt, dát vědět alespoň e-mailem, že jste se neumístili. Naděje umírá poslední, tedy až tehdy, máte-li před očima výsledné pořadí. Ne dříve.

Když to nevyjde

Stejně jako v životě, ani v literárních soutěžích nemůžeme vždycky zvítězit. Říká se sice, že není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, všichni však nejspíš známe hořký pocit méněcennosti při jakékoliv prohře. Ráda bych napsala, že je to s uplynulým časem snazší, ale nebudu lhát.

Poslat text do soutěže je risk. Samosebou dáváme všanc svůj čas a práci, ale také jdeme s kůží na trh. Dozvědět se, že jsme nebyli oceněni, není vůbec příjemné. Připadá mi pak, jako by mě obklopilo ticho neúspěchu a na čelo mi někdo napsal slovo lúzr. Neocenění je podivné zrcadlo. Najednou vidím všechna svá rozhodnutí jako špatná. Ve větách nacházím souvětí, která jsem mohla vyškrtnout, místa, jež jsem mohla vylepšit. V ten moment bych nejraději vrátila čas a nikdy svůj soutěžní příspěvek neodeslala.

Prohra je lekce odolnosti a ochoty se učit. Říká nám to, co slyšíme jen neradi, tedy že je před námi ještě spousta práce. V našem příběhu se nacházelo něco, co nefungovalo stoprocentně – nenaplnili jsme žánr či téma, nevypilovali jsme dialogy, naše postavy nepůsobily opravdově anebo jsme nevytvořili dostatečné napětí. V příběhu se toho může tolik pokazit! Vybudovat jej od nuly až do pomyslné dokonalosti je řehole. Prohra nám může připomenout, že i psaní je řemeslo a nejen kratochvíle. Zlepšit se v něm není otázka několika dní, připomíná mi to spíše boj s větrnými mlýny, neutuchající koloběh přepisování a vymýšlení, nekonečné pročítání již napsaných řádků. Ale proto to tolik milujeme.

Soutěže s přesahem

Opakovaně se mi stává, že si nejvíce pamatuji literární soutěže, které mají nějaký přesah. Jako příklad mohu uvést soutěž pořádanou brněnským EkoCentrem s názvem Moje veličenstvo kniha. Účastnit se jí mohou žáci základních a středních škol jako jednotlivci nebo kolektiv a odevzdává se vlastnoručně vyrobená kniha. Téma je volné, takže fantazii se rozhodně meze nekladou. Hodnotí se různé aspekty odevzdaných prací – originalita, využití recyklovaných a přírodních materiálů, technické zpracování, literární složka, ale i celkový dojem. Žáci a studenti mají možnost vyrobit vlastní knihu od nuly. Líbil se mi především ekologický rozměr soutěže, ale zároveň i nekonečné množství nápadů a kombinací.

Také ráda vzpomínám na soutěž Žít, nejen přežívat, již organizoval spolek Amelie věnující se psychosociální pomoci pro onkologicky nemocné a jejich blízké. Vizí dobrovolníků i zaměstnanců Amelie je svět, ve kterém bychom rakovinu vnímali „jen“ jako součást života. Pomáhají lidem na telefonní lince i na akcích, které organizují po republice. Zadání soutěže bylo prosté, napsat příběh do šesti normostran a použít v něm slova pomocník, hrdina a návrat. Vítězné texty pak nahráli známí čeští herci jako audiopovídky, čímž jim dali jakousi hodnotu, aspoň já jsem měla takový pocit.

Ještě na závěr věnuji několik řádků Soutěži o nejlepší studentský esej pořádané každoročně Knihovnou Václava Havla. Její témata, která kopírují to, co se právě ve společnosti řeší, nabízejí možnost zamyslet se hlouběji nad danou problematikou, nejlépe z úhlů, na něž bychom nejspíš ani při běžném uvažování nepřišli. Loňské téma například pojednávalo o umělé inteligenci a v předchozích letech jsme se mohli setkat s tématy věnujícími se současné Evropě, válce nebo tomu, jaký by měl být prezident.

A není to zbytečné?

Otázka, kterou ze srdce nesnáším. K čemu ti to vlastně je? Co ti to přineslo kromě několika diplomů, jimiž si můžeš leda tak ozdobit ledničku, které se ti brzy okoukají a stejně je nakonec založíš k dalším nepotřebným papírům? Možná nic. Možná je to jen kratochvíle, hobby na ukrácení času, zábava introvertů pro momenty, kdy si připadají až moc sami a potřebují s někým sdílet své myšlenky, či únik z reality. Nebo jde o víc. O chuť, ba ne, o touhu a potřebu psát, slyšet škrábat propisku o papír nebo ťukat prsty do počítačové klávesnice. Odmala jsem si čmárala útržky myšlenek, veršíky a nápady na staré jízdenky a účtenky, na obaly od sešitu i do deníků. Jednoduše potřebuji psát a literární soutěže jsou bonus. Šance ukázat něco svého ostatním, možnost poznat lidi, které zajímá to, co mě, nebo využít svoje psaní k něčemu užitečnějšímu. Literární soutěže bych označila jako příležitost.

A proč je knihovny a jiné organizace pořádají? Ne náhodou se již v první třídě učíme číst a psát. Tyto činnosti nám pomáhají rozvíjet kritické myšlení i rozhled, který je v dnešní době nepostradatelný. Díky němu umíme jednotlivé informace zařadit do souvislostí a pochopit je, což nás může chránit například proti propagandě nebo černobílému vidění světa. Čtení a psaní jsou klíčem k světu, odemykají naše obzory, nabízejí nové možnosti, vzdělávají nás.

Psaní nám také umožňuje uchovávat trvaleji své myšlenky i vědění, mnohem spolehlivěji než ústně. Mluvené slovo odvane vítr nebo pokroutí předání z člověka na člověka. Psaný text tak lehce nepřekroutíte.

Pravděpodobně ze mě nikdy nebude druhý Shakespeare nebo Kundera, ale i tak věřím, že slovo má svou sílu. Ať už se s ním setkáme v knize, novinách, reklamním sloganu, nebo heslu. Nesmírně si vážím, že máme v Česku svobodu slova, dar, který není samozřejmý, a domnívám se, že i literární soutěže k ní přispívají, jelikož rozvíjejí naši představivost a nutí nás přemýšlet v souvislostech.