O Itálii si často v duchu vyprávím, je nekonečná, žiji tu už dost dlouho, abych věděla, že ji neznám. A čím víc ji poznávám, tím víc vím, jak moc ji neznám. Nevyčerpatelný zdroj poznání, krásy, umění i přírody, bezedný pramen historie, bezmoc dávných utrpení, paměť těch současných a osudová setkání. Živá škola se složitými lekcemi dobra a zla, kde žádný soud neplatí definitivně. Prostor, kde se člověk několikrát za život ocitne na místě, které mu nečekaně otevře průhled do jiného času a světa, země, kde krása může duší pronikat až do neznáma. Stalo se to Stendhalovi. Stalo slavně a skončilo banálně, „Stendhalův syndrom“ se dnes diagnostikuje i povrchnímu turistovi.

Aby člověk mohl o Itálii psát, je nejlepší cestovat. Dva roky jako Goethe, něco přes dva měsíce jako Karel Čapek, mnohokrát jako Stendhal. Nebo jako Gogol, který říkal, že jenom v Římě může psát o Rusku. Tenkrát se do Říma nastěhovalo nemálo ruských spisovatelů a básníků. Gogol v Římě psal, v Rusku své dílo spaloval. Na rozdíl od západních kolegů obdivujících Koloseum nezapomínali ruští básníci, že jeho minulost je hrůzná. I zapomenutá minulost je přítomná navždycky.

Všechno pomíjivé je symbolem nepomíjivého,

zapsal si Goethe, když koncem roku 1786 incognito vyjížděl z Karlových Varů na jih, do antiky, římské i řecké – do Říma a do „Velkého Řecka“ v jižní Sicílii. Antický svět ho nejvíc přitahoval na podivuhodné Cestě do Itálie, Řím a Itálii zvolil za svou univerzitu – a dostal víc. Prošel radikální vědeckou i morální proměnou, našel v sobě umělce a proměnil se po stránce etické. Říká to sám o sobě.

O třicet let později opřel Stendhal kolena o klekátko v kostele Svatého kříže ve Florencii, aby si v kupoli jedné kaple prohlédl fresky se Sibylami. Zaplavily ho „emoce, ve kterých se setkávají nebeské pocity vyvolané Krásným uměním a vášnivé city“. Roztlouklo se srdce, hlava točila, vyšel ven, zdálo se mu, že upadne. Cituji z jeho deníku, z roku 1817.

Romantik Byron se do Itálie zamiloval a stvořil pro ni a pro všechny dokonalou poezii o kráse a historii. I slova a minulé děje jsou přítomné, vždycky je potkáme, když chceme. Přicestovali také Percy a Mary Shelleyovi se dvěma dětmi a s guvernantkou. Na Grand Tour, jak se na anglické (německé, francouzské i ruské) vzdělance slušelo. On zahořel „italofobií“, ona „italofílií“, oběma vešla do díla Itálie – a paradoxně právě Percy, který ji nesnášel, musel zde zůstat navždycky. Jeho hrob je nedaleko římské Pyramidy, uprostřed města, a přitom dobře skrytý, na protestantském hřbitově. Na zdmi obehnaném ostrově, kde jsou pochováni také John Keats a Goethův syn August. Děti Shelleyových zemřely na malárii na cestách.

Nekonečno plné věčné krásy a nekonečno smrtelné. Pokouším se tu vystřihnout z času koláž časů, abych upozornila na ducha země a její poklady. Nelze tu koláž slepit, natož zarámovat, ale je tady a může ožít, když ji aspoň některý návštěvník vnímá.

Trevignano Romano, kde bydlím třiatřicet roků, je oblíbené městečko, přestože kolem třetí v noci vyrážejí do ulic kanci. Překlápějí popelnice s odpadky, aby si pochutnali. Obyvatelé se nebojí, vždyť se kanci objevili i v Římě, za bílého dne. Symbolicky si zvykáme.

Jedenáct kilometrů úzké silničky spojuje Trevignano se státní silnicí, která se jmenuje Cassia. Kolem břehu Braccianského jezera, pak mezi poli, loukami a křovinatými porosty, s několika dlouhými zatáčkami, které řidič nemůže dohlédnout, dokud není v půli. Povolená rychlost 50 kilometrů v hodině, když jedu šedesátkou, místy sedmdesátkou, předjíždějí mne sedmdesátkou i osmdesátkou, někomu nestačí ani devadesátka, zuří klaxonem. Na téhle okresce jezdíme všichni špatně. Nejnebezpečnější jsou ti, kdo předepsanou padesátku respektují, když je ostatní naštvaně předjíždějí. Většinou dojedeme.

Cassia je jedno z dvanácti ramen hvězdice „konzulárních“ silnic antického Říma. Symbolických dvanácti; jmenuje se podle onoho Cassia, který spolu s Brutem zabil Cesara, prý aby nenastolil znovu císařství. Oba slavní antičtí vrahové myslili asi, že jsou hrdinové. Republikánské zřízení měli za důležitější než Cesarovu otcovskou lásku. „Et tu Brute, můj synu,“ řekl Cesar, jak víme. Zrada ze strany milovaných ho ranila víc než smrtící ostří, tak si to představuji. I Gaius Cassius byl jeho duchovní syn, Dante je strčil oba přímo do chřtánu Luciferova. O nejodpornější místo se navěky dělí už jen s Jidášem. Tihle dva Římané visí mezi jeho zuby od pasu hlavou dolů, Jidáš má už napořád hlavu v Luciferově chřtánu. V třicátém čtvrtém zpěvu Pekla, posledním, nejstrašnějším, kde jsou v ledu zamrzlí ti, kdo své dobrodince zradili. Všichni Italové, kteří vychodili školu aspoň k maturitě, o tom dobře vědí.

Kontinuita Říma je ve srovnání s Egyptem, Mezopotámií, Fénicií, Persií nebo Řeckem nekonečná, Itálii sjednotil až Garibaldi, něco tajemného však působilo, že tu byla vždycky, že dávno existuje, jedna a jediná. Jméno Roma skrývá velká mystéria, nejdůležitější napovídá Amor. Co všechno se musí číst pozpátku, obrátit, v podstatě změnit, aby se poslání města jménem Roma mohlo naplnit. Celá evropská civilizace tu začínala a celá je do hloubky její existencí poznamenaná. Zákonodárství, církev, univerzity, renesanční malířství, novoplatónské ideje a utopie. A v kličkách a spirálách paralelně korupce, zrady, pletichy, manipulace, zvůle, spiknutí, jménem impéria i jménem republiky. A ovšem chléb a hry, každý třetí den v roce průměrně v Koloseu, pokud mluvíme o antickém Římu.

V Itálii jsou zákony k tomu, aby se nedodržovaly.

Touto větou mne před půl stoletím překvapovali šedovlasí elegantní pánové. Působili přitom jako ti, kdo jednají správně, podle tradice, hrdě. Možná říkali totéž i zedníci, v praxi se tak chovali a stále chovají například chroničtí neplatitelé daní – 60 procent podle současných oficiálních statistik. Itálie je potenciálně velmi bohatou zemí, ale žádné vládě se ještě nepodařilo donutit k placení daní ty, kterým se z platů nestrhávají přímo.

Možná vidím příliš temně sesuv současné civilizace, ve kterém je Řím opět hlavou světa a Itálie nohou do boty obutou a dobře nakročenou dopředu. Ve věcech dobrých i zlých; císařství, republika, zákony, krev, lázně, filosofie, kříž jako trest smrti, daleké cesty a umění.

Čtvrthodinu jízdy k hlavní silnici opakovaně věnuji znepokojivé otázce, proč se v této zemi vydávají zákony, které nemá smysl dodržovat. Nejen na silnicích. Snadno si tak člověk zvyká považovat za zbytečné zákony všechny. Zákonodárství zavedli staří Římané, rozrostlo se planetárně v prostoru a čase, dnes je z něj jaksi opotřebovaná instituce. Kořeny moderní dekadence se z římského impéria, z Apeninského poloostrova, rozšířily také po celém světě. Automobilových nehod nemáme v Itálii víc ani míň než jinde v Evropě.

Řím snad založil Romulus, důležité je, že mýtickým zakladatelem je polobůh Aeneas – Eneáš. Víme od Vergilia, že vyplul ke břehům Latia, zatímco hořela Trója. Otce Anchise vynesl z požáru na ramenou, matku Afroditu čili Venuši měl a pořád ještě má na nebi. Vypráví o něm Homér sedm nebo osm set let před naším letopočtem, Vergilius v posledních předkřesťanských desetiletích, Ovidius pak na přelomu epochy, dál Plútarchos a další a další až do dnešních dnů, protože založení Říma je také nekonečné téma. Když polobůh vstoupil na Apeninský poloostrov, žily tu národy, které podle jmen území pořád dál všude tady kolem žijí. Sabinové, Umbrové, Aequové, Hernikové, Voluskové a Latinové. Latium, italsky Lazio, kraj, který dal jméno jazyku evropské učenosti. Tajemní Etruskové, kteří tu žili dávno před nimi a Římu dali prvních sedm králů.

Na etruském území je i ta silnička vedoucí ke Cassii. Před deseti roky se tu na motocyklu zabil mladík z Trevignana. Sjel z vozovky a vletěl do kmene stoletého platanu. Platanová alej, monumentální, staletá, stinná a malebná, vroubila cestu z obou stran a byla chráněná coby přírodní památka. Byla. Že za tragédii můžou stromy, usoudili kamarádi oběti.

Ve jménu své spravedlnosti bezbranné platany zničili všechny. Za jedinou noc, aby si policie nevšimla. Tiše, důvtipně, nemilosrdně, každý kmen do hloubky obkrojili a odloupli pás kůry kolem dokola. Činilo se jich na tom hodně, i děvčata asistovala. Odloupnutí kůry trvalo chvíli, kácení zabralo měsíc asi. Bylo nutné, mrtvé kmeny by jinak padaly a ohrožovaly. Objížďka pak dlouhá, na čas i na kilometry, ale veřejně se kvůli té idiotské pomstě nikdo nezlobil. Kdo věděl jména, neprozradil. V italštině existuje nepřeložitelné slovo omertà – znamená být potichu, nepromluvit, když víme, kdo spáchal něco zlého, a neřekneme. Zavedlo se kolem mafie. Ticho jako komplic, přeložit lze třeba jako „já nic“.

Pravda je, že, přítomnost si každý tvoří svoji. Pár let po Stendhalovi raněném krásou ve Florencii žasl Goethe nad Římem, nedlouho na to jásal nad Neapolí, kterou vyzdvihl ze všech měst nejvýš. Napsal ale, že lidé v těch městech nevědí o ničem kolem dokola. Tedy o ničem z toho, co do Itálie přivedlo jeho. V jeho očích vypadali obyvatelé Říma, jako by vylezli odněkud z lesa, kde dosud žili mezi medvědy. Teprve když na zpáteční cestě zažil římský karneval, napsal o tanci, o pohybu davu, o zpěvu a o dynamice shromážděného lidu jako o veliké kráse lidského celku. Je to jeden z vrcholů jeho studia člověka. Neapolskému lidu přiznal přímou a největší zásluhu na kráse města hned napoprvé, barvy, oblečení, radost ze života, zpěv, tanec, společenský duch a vůbec život na ulici. U pestrých stolů a v družném bytí. Ale ani oni podle učence vlastně nevěděli, kde jsou a co se kde kolem děje. I Vesuv se připomíná sám od sebe.

Z Neapole na Sicílii doplul Goethe na lodi, aby tu završil svůj největší vědecký, umělecký, filosofický objev – objev zákona metamorfózy. Palermo Goetha ohromilo soužitím krásy a špíny. Zdánlivě konečných.

Tyto řádky píši v den, kdy si Itálie připomíná soudce Paola Borsellina, kterého před třiceti třemi roky v Palermu zavraždila mafie i s jeho ochrankou. Šel na návštěvu za starou maminkou, možná se dívala z okna, jak ho čekala. Před domem, kde bydlela, vybuchl Fiat 500 naložený metrákem výbušnin. Tři měsíce předtím zahynul jeho kolega a věrný kamarád Giovanni Falcone, také to byl tritol, co odpálili. Na dálku, když jel po dálnici s řidičem a ochrankou. Věděli všichni, že se to stane, už jednou ti dva unikli náloži tritolu na pobřeží, náhodou.

Mafie jako rodinné klany se v současném kontextu považují pomalu za folklór – a oni věděli, jak vysoko to mafiánské metody dotáhly. Že se svým objevem nových forem zločinu zůstali sami, o tom se píše a přednáší roků třicet tři. Ve školách, v rádiu, v novinách. Měli krásné, oduševnělé tváře. Co dnes slyším z úst nejvyššího představitele státu, zní ale vyčpěle.

Z nekonečné Itálie si každý vybere tu svou. Nekonečnost a smrtelnost: podivuhodně jedna druhou nevylučuje. Thomas Mann nechal svého usedlého německého spisovatele zemřít v Benátkách na antickou krásu mladičkého chlapce. Josif Brodský osmnáctkrát prožil v Benátkách zimu a pro knížku o jejich tekuté i klenuté poezii pojmenoval podle staré „nemocnice pro nevyléčitelné“ pás základů města pokrytý kamenem podél vody, od města odvrácený. Nazval tak i svou knížku o Benátkách: Fondamenta degli incurabili – Nábřeží nevyléčitelných. Hřbitov na ostrově svatého Michala z dálky připomíná Böcklinův „Ostrov mrtvých“ čekajících na další etapu věčného bytí. Loďka s rakví rozráží vlny čisté slané vody, své místo tam mají pod ochranou archanděla i Stravinský a Ezra Pound.

Láska k Benátkám a chuť na Pordenone Petra Krále neohromuje krásami těch měst, je o ošklivosti, kterou básník hledá nebo osudově nachází kdesi na okrajích, u opuštěných fabrik, možná v Benátkách Mestre, určitě na periferii Pordenone, kde krásné historické centrum vůbec nenajde. Petr Borkovec našel moderní peklo na pobřeží Jadranu, Lido di Dante, „kde se za plážema nachází obrovský spáleniště, obrovský černý nic“.

Co měl napsat Mácha, když s Antonínem Strobachem došli do Benátek 24. srpna 1834, z Prahy za devatenáct dní, pěšky přes Alpy. Na bárce z Mestre, kde se „Vlaši báli“ (asi jich). Na Benátky měli dva dny. 24. 8.: „Ponte Rialto, Kostel sv. Marka, podlaha kostelní, kulaté okno, žaláře, Pallazzo ducale, Vlaši šidili.“

25. 8. „Kostel sv. Giuliani, hráli při mši ouverturu místo graduate Walzer na varhany… Seděli v Pallazzo Ducale. Gsichty paní hospodské. Nechali jsme tam boty“.

Vypadá to, že se pořádně najedli, teprve když lodí dorazili do místa, které v jeho deníku ani jméno nemá, ale byla tam tržnice. Karel Hynek ji vyhlížel už z daleka z lodi. Když se vraceli přes Slovinsko, popsal večeře a společnost barvitěji. „Ó Venezia, Ó Venezia“, stojí v jeho deníku.

Bohatý kulturní život na každém kroku, letní koncerty na náměstích i v přírodě, galerie, výstavy, divadlo, benátské filmové Biennale. To všechno na internetu najdete. Všude je stále lidí víc, peněz víc, možností jezdit z místa na místo zdánlivě také víc, i šizení je elegantnější. To všechno také žije v přítomné atmosféře, někdy moc hlasitě. V poslední sobotu a neděli srpna roku 2025 se na stovkách náměstí velkých i nejmenších měst lidé shromáždili, aby organizovali pomoc lidem umírajícím ve Svaté zemi.