Sergej SolouchNikdo za nic nedostane. Příběh lásky Jaroslava Haška a Jarmily Mayerové

Z Haškova života v pohledu ze Sibiře

Reflektuje Sylvie Richterová

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější.

Recenze a reflexe – Reflexe
Z čísla 7/2024

Co se nestalo v Haškově vlasti, stalo se na Sibiři: v roce stého výročí smrti Jaroslava Haška a stočtyřicátého výročí jeho narození vyšla kniha, kterou můžeme číst jako román i jako promyšlenou studii. Haškův život v pohledu zdálky, ze Sibiře, ale také z Prahy a z hluboké znalosti života a díla. Kniha dostala název Nikdo za nic nedostane. Příběh lásky Jaroslava Haška a Jarmily Mayerové, byla vydána v ruském originále v roce 2022 v nakladatelství Palmira a zasloužila si Cenu časopisu Novyj mir za nejlepší prózu. Autor, Sergej Solouch, se narodil na Sibiři roku 1959 a žije ve městě Kemerovo, kde byly za Haškových časů utábořeny české legie. V archivu má například dobovou fotografii legionářů vyzbrojených rybářskými pruty na břehu řeky Tom. České téma jako by si Sergeje Soloucha vyzvedlo právě na břehu této řeky. Je autorem řady románů, první pojednával o „nezapomenutelém sibiřském dobrodružství rock’n’rollu“, dosud poslední je o lásce Jaroslava a Jarmily.

Nikdo za nic nedostane je román, ale obsahuje jenom a pouze konkrétní, reálná, biografická a historická fakta, žádné autorské imaginace jej nevylepšují. Osobně bych ocenila k citátům víc bibliografických údajů, ale románový žánr nic takového nepřikazuje. Autor je vtipný, pozorný, moudrý a poutavý, s empatií se ztotožňuje s hlavním hrdinou i s jeho ženou a ironicky pozoruje jejich lidské okolí, více či méně schopné pozvednout se nad měšťanské obzory. Registruje také historické panorama, jeho kulisy a ideály, které se sesuly už během Haškova krátkého pobytu a dlouhých cest na Zemi.

Dalo by se říct, že román napsal život, pravda ale je, že románů by se v Haškově životě našlo bezpočet a že Sergej Solouch vyčetl tu nejzanedbávanější stránku. Milostné dopisy plné něhy, plány na láskou prosluněný a spořádaný život, který – podle přání nevěsty – povede geniálního spisovatele k zasloužené Nobelově ceně. Naivita se snoubí s ironií, Jaroslavovi je sedmadvacet, Jarmile o čtyři roky míň, oba věří, že dosáhnou citového zázemí, vzájemného pochopení a materiálního zajištění, bez kterého se ani Nobela hodný génius neobejde. Jaroslav má za sebou – i současně prožívá – víc než dost zlých a bolestných zkušeností, než aby se mu chtělo pochybovat, možná ty krásné plány pokoušejí jeho nezdolnou ironii, ale Jarmilu opravdu miluje. Vzájemná láska.

Čtyři roky byl nešťastně zamilován a dva roky nešťastně ženat,

čtu v koláži citátů na úvodní stránce staré moudré monografie Radko Pytlíka Jaroslav Hašek. Ano, tak to bylo, a přece to byla láska na celý život. Vytrvala způsobem prakticky nemožným a hluboce lidským.

Sergej Solouch se věnuje nejen vlastní literární tvorbě, ale také právě české kultuře. Překládá legionářskou literaturu, loni vydal novelu Václava Chába Mariinsk, v roce 2015 v nakladatelství Vremja vyšel jeho monumentální Komentář k překladu románu Jaroslava Haška „Osudy dobrého vojáka Švejka“, podrobně kritický a vtipně zpracovaný svazek o klasickém ruském překladu Dobrého vojáka Švejka od velkého P. G. Bogatyreva, člena Moskevského i Pražského lingvistického kroužku z dob Jakobsonových. Román o Haškovi vydalo nakladatelství Galén (Praha 2023) poté, co ho jiné pražské nakladatelství odvrhlo bleskovou odpovědí, že

přece nebudeme v Praze tisknout ruského autora.

Ano, bylo to nedlouho po ruském útoku na Ukrajinu. Nakladatelství Galén moudře Soloucha doporučil Jan Šulc, díky jim všem. V překladu Václava Štefka se kniha čte jako z pera současného českého spisovatele. Vyprávění je propojené s dokumentací z Haškova pražského i vojenského života, do značné míry objevnou. Ožívají v něm otázky, které Hašek položil svým spoluobčanům a jejich potomkům svým talentem, svým dílem, povahou, životem. Solouch má vlastní tezi či hypotézu, která dává Haškově osobnosti jistou logiku a vysvětlení, jednu z možných. Jeden z aspektů Haškova života jako záhady.

Že je Hašek záhadný, napsal např. F. X. Šalda, který si jinak s přemýšlením o literárních kvalitách románu o Švejkovi moc práce nedal. O Haškově záhadnosti psal také Eduard Bass a další, kdo se pokusili rozporuplnou osobnost geniálního spisovatele pochopit. Početnější jsou ti, kdo ho soudili – a sebeuspokojivě odsoudili. Haškových životopisů, vzpomínek z per rodinných známých, svědků či přátel, více či méně opravdových, je na celou knihovnu, Sergej Solouch je myslím jeden z mála, který se jimi pročetl až do poslední poličky. Nevynechal samozřejmě literární tvorbu Jarmily Mayerové. Ze Solouchova románu vychází ta křehká dívenka jako živá, silná postava, jako žena, která měla mnoho talentů, žádné předsudky a udělala v dané době maximum možného.

Nikdo za nic nedostane je název životní sázky, která by se také mohla jmenovat „všechno nám projde“ nebo „kdo rozesměje, vyhraje“. Smích je mocný, a jak Solouch ukazuje, Hašek na tuto strunu virtuózně hrál od svých čtrnácti patnácti let. Nebo už od smrti svého otce. Dokázal se humorem vyvlékat i z nejhorších průšvihů a nebezpečí, procházely mu i kusy, za které jiní byli zatýkáni. Odkud se brala zázračná moc jeho humoru?

A co v jeho osobnosti vedlo ke kouskům, provokacím a výtržnostem tak nutkavě, že si nemohl pomoci, ani když ohrožoval nejen sebe, ale i ženu, která mu byla drahá? Jistě, všichni to víme, alkohol ho vedl do nepřijatelných krajností. Na druhé straně ale láska k Jarmile, osobnost Jarmily a její svědectví jasně dokazují, že nebyl cynický. Rozporů plný, ano, ale citlivý, v nebezpečných vojenských situacích obětavý Hašek, jedinečný a tajemný. Ruský román o geniálním českém spisovateli nasvítil jeho život světlem měkčím a lidštějším, než jsme zvyklí na březích Vltavy. Solouch ho dokládá dopisy a fakty, které dodávají hloubky i barvy. Uvědomila jsem si třeba, že roztomilé sny a plány drahé Jarmilky mohly také Jaroslava inspirovat k povídce „Šťastný domov“, kde milující novomanželka ničí svého chotě absurdními blbinkami. Ale tak už to u spisovatelů chodí, jedno nevylučuje druhé, Jaroslav ostatně s Jarmilčinými sny a plány něžně souhlasil. Hašek vidí lidský život stejně tak komický, jako tragický – a z žádného z těchto pólů nesleví.

Solouch čte Haškovy rozpory v psychologickém klíči, kterému říká „pravidla hry se smrtí“. Na rozdíl od ctěných měšťanů, uvážlivých podnikatelů, důkladných dodavatelů důkladného zboží si Hašek pravidla své hry stanovil sám. Bez ohledu na zásady společenského chování, v principu i bez ohledu na zákony. I když tedy, pokud vím, největším proviněním, kterého se za svých mladých pražských let dopustil, jsou nějaké facky a rány pěstí rozdané v té a oné hospodě. Opilost v trestním zákoníku nefiguruje, i když je politováníhodná pro všechny, nejvíc pro opilé. Následky můžou být zlé, ale kdo neměl od počátku dvacátého století to štěstí zavadit v Praze (Brně, Ostravě…) aspoň párkrát o hospodskou rvačku a fackovačku? Mívala jsem dojem, že se to ani moc nepočítá. Ale Jaroslavu Haškovi se to počítá, počítá a počítá. Třeba i to, že po návratu z cest v cikánské kumpanii balil vajgly, se vešlo do knihy hříchů. Jaroslav nade všechny pochyby ubližoval víc sobě než druhým, a když si člověk ty jeho hříchy pročítá, chce se mu brečet víc než nad ním nad šosáctvím okounějících. Solouch správně připomíná etickou ubohost nejpřísnějších soudců Haškovy mravnosti ze strany jistých anarchistů a legionářů, vlastním povoláním tajných agentů.

Jaroslav Hašek viděl až příliš dobře do pokryteckých, povrchních, falešně důležitých, přízemních duší, a nejenže ho to nenechávalo chladným, snadno se tím nechal rozzuřit. Záchvaty zuřivosti se zaznamenávaly, příčiny ignorovaly. Nejpřesvědčivější důkaz této nejpodstatnější stránky svého charakteru podal Hašek sám, když v Rusku dezertoval z legií a když napsal Osudy: vnímal krutost války v absolutním smyslu. Jarmile to bylo jasné, znala i jeho zranění a nedala se odradit ani výstřelky a skandály. Odpouštěla a možná mu opravdu rozuměla ze všech nejvíc. Možná dokonce jako jediná.

Autor románu Nikdo za nic nedostane se domnívá, že humor Haškovi sloužil v jeho pokusu o únik před smrtí. O únik, během kterého riskoval život ve dvou uniformách, na dvou frontách a pravděpodobně i v Rusku. Je to paradoxní i přesvědčivé. Hledal doopravdy spásu v marxismu, v ideálu, který nabízel lidství ve slovech a ničil v reálu? Myslím si, že Hašek prohlédl Rusko stejným pohledem jako v mládí Rakousko-Uhersko. Prohlédl o dobrých čtyřicet let dřív, než jeho seriózní levicoví kolegové a vrstevníci. Na Sibiři nezanedbal příležitost zaznamenat, jak komandýrové pochopili „boj za lepší budoucnost“ jako vládu idiotské krutosti. Po návratu na jednom z prvních svých vystoupení v Praze prohlásil, že „jediný revolucionář byl Kristus“. Jedním smečem tak urazil katolíky i komunisty. K jeho talentu patřilo rozeznávat celkem neomylně slovo od ducha, kterým je naplněn ten, kdo slova používá. Četl v přetvářce a ve lži jako v otevřené knize a právě bezcharakternost a esenciální faleš ho inspirovaly k nejkrutějším mstám, totiž k zesměšnění. Měl pro všechny tyto jevy v duši jednu kategorii, kategorii idiocie. Což významově odpovídá bezprecedentnímu epochálnímu poznání, k němuž dospěl v dobách, kdy dobrý občan si říkal poddaný a byl s potěšením loajální a poslušný, aniž se staral o podstatu věcí. A kdy být vojákem bylo ctí, přestože válka, kterou měl vést, byla monstrózní. Historické a sociální nesmysly vidíme většinou teprve tehdy, když se stanou minulostí. Hašek měl dar synchronického vidění. Prohlédal bezprostředně a trestal smíchem na věčné časy.

Neměl pro humor jenom smysl, měl pro něj tělo, duši i ducha. Osobně si myslím, že z vyššího úradku ho vedl osud přesně tam, kde měl být, a přesně v tom čase, kdy měl jeho génius příležitost jasnozřivě prohlédnout nesmysl věcí vážných a smysl smíchu. Cílem jeho životní cesty bylo završit zasvěcení do mysteria blbosti poznáním, že na válečném poli se strany stojící proti sobě v idiocii podstatně shodují. Osobně si myslím, že mu humor a celé geniální nadání, včetně ostrého zraku rozpoznávajícího pestré i temné způsoby morální křivosti, pomáhal z nouze, ale nouzi také – a neméně mocně – působil.

Román nevypráví všechno, ale nabízí prostor, kam se vejdou všechny protiklady. Nevyžaduje definice ani soudy, nevylučuje krajnosti ani nesrovnalosti, a tak dovoluje, abychom se do Haška vžili. Kamarádi, kteří ho měli rádi, riskovali, že napíší víc o sobě než o Jaroslavovi. Svrchované soudy zase svrchovaně zabíjely. Neměl zásady? Anebo měl jiné než ti, kdo soudili? Nepřiměl se k poklidnému měšťanskému životu? Naštěstí. Jarmilou se, pokud vím, dosud nikdo moc nezabýval. Sentence o její nešťastné lásce z monografie Radko Pytlíka je sice vtipná, ale jako všechny soudy poznání nedovoluje. Jarmila sice psala dopisy jako dívenka, která se bez svého muže cítí slabá, ale to neznamená, že slabá byla jako člověk. Snad nejsilnějším místem románu je svědectví rodinné přítelkyně Jarmily Vilmy Warausové. V roce 1920 jí Jarmila prozrazuje, že Hašek žije, že „zprávy o jeho smrti byly falešné“, že ho

nepopravili Rakušané za velezradu, nezabili opilí námořníci na Volze

Warausová s údivem zjišťuje, že Jarmila svého muže stále miluje. A že na ni nezapomněl, jak se v románu také dokazuje. Však ji Jaroslav po návratu vyhledal a pověděl jí, možná jako první, že proměnil v knihu ten geniální nápad o pitomci u kumpanie, který kdysi v krátké době společné domácnosti našel a v opilém spánku zase ztratil. Musel si dojít až na tu Sibiř, aby se mu jeho potenciální dílo dostalo do krve.

Tak jako se už nikdy nedozvíme, co všechno opravdu za ty čtyři roky na frontě a v Rusku prožil, nedáme si pravděpodobně dohromady ani záhadu, jak mohl během několika mála měsíců v Praze, kde se všichni znají, obsáhnout novomanželskou idylu, pokus o sebevraždu a realizaci jednoho z nejgeniálnějších tvůrčích činů – happeningu ante literam, kterým byly parodické schůze a projevy Strany mírného pokroku v mezích zákona. Tento způsob záhadnosti se v románu ozývá z více stran. Jarmila na jeho parodická volební vystoupení nechodila, znala jen povídky. Těžko mohla Jaroslava pokládat za nejlepšího manžela a hlavu rodiny, ale byla si správně a zcela jistá, že má vedle sebe člověka naprosto výjimečného talentem, citem i charakterem. Pokus poznat Haška nemá bez jejího přispění smysl.

Co ho to ale probůh napadalo, vymýšlet si zvířata pro seriózní časopis a milostný život si tím pokazit? Tato otázka je vlastně přízemní. Směji se k slzám, když čtu: „Nikdy jsem si nepředstavil, že je třeba zvířenu tak silně doplnit,“ jak říká ve Švejkovi jednoroční dobrovolník Marek, kterého Solouch cituje jako Haškovo „druhé já“. Je to čistá poezie, je to dada avant la lettre, je to geniální mystifikace, se kterou se o dva roky později bude slavně (a asi nevědomky) měřit Karl Kraus se svým jeskynním psem čijícím zemětřesení. Ptáčkové ořešník a žaludník, velryba velikosti tresky, vůl jedlý, nálevník sepiový… Krausův pes byl skvělou mystifikací, ale na rozdíl od Haškova rajského Světa zvířat se objevil v Die Fackel, kterou autor mystifikace osobně psal a vydával. Propustit ho nikdo nemohl, naopak, zapsal se jím slavně do dějin umění mystifikace. Haška šéf Fuchs z fleku vyhodil, neboť počestný Svět zvířat nemohl tolerovat, aby imaginární tvorové ohrožovali pravé poslání časopisu, totiž inzeráty. Inu, byl to čas a mrav, kdy nanicovaté článečky a textíky převzaté ze zahraničních časopisů seriózně sloužily kšeftu.

Dovedu si představit, jak se Hašek bavil, s jakou radostí se vžíval do blaženosti stvořitele i do nadšeně inspirovaného Adama, když byl povolán novou zvířenu pojmenovat. Mystifikace je umění, pokud se neprozradí předem. Haškův tah nemá chybu, až na to, že se mu lidé budou ze srdce smát teprve po letech. Génius ovšem nemůže čekat, umělec nemůže nestvořit artefakt v pravý čas a v jedinečné situaci. Je to neodolatelné. Když Orson Welles přišel se svými Marťany v New Yorku, byl ještě mladší než Hašek, ale dobře si zajistil, aby mystifikace neměla v rádiu, kde pracoval, neblahé následky. Můžeme díky těmto příkladům dojít obecného ponaučení, že smích, parodie i mystifikace jsou horší než dynamit a pronásledovanější než zločin, hlavně a přesně tam, kde je jejich předmětem cosi z gruntu falešného. Haškovi nejde o čisté umění, špiní se pilně a možná s rozkoší.

Vžívám se do něho jako do tvůrce: je oslněn nápadem. V duchu se smíchem prohýbá, když si zlomyslně uvědomuje, jak panu Fuchsovi jeho bezcenný časopis vylepšuje. A jak se budou divit čtenáři. Že budou tak tupí a nadutí jako jistý pan Kadlčák, ho možná napadlo, možná nenapadlo. Kdyby byl obezřetný, po všech stránkách střízlivý a nade vše stavěl Jarmilin „šťastný domov“, nebyl by to udělal. Ale zvítězil v něm umělec. Nepřestanu se mu za to obdivovat. Umělec se přece nemůže ohlížet na žádné nebezpečí, když jen na něm záleží, aby vzniklo něco, co tu nikdy nebylo. Například ještě blahník prohnaný. Nemyslela si to ani Jarmila, když místo pohodlného a pěkně vybaveného domu měla najednou s Jaroslavem – Gríšou k bydlení jen jakousi špeluňku? Svatební dar – luxusní nábytek – se v ní také proměnil v nového tvora, v oživlý výsměch a parodii všech jejích, přece jenom buržoazních snů. Ke všemu nepraktický…

Sergej Solouch přičítá výkon stvořitele v rajském Světě zvířat Haškově infantilitě. Ale je také pravda, že evangelium nabádá, abychom se stali dětmi. Abychom se mohli stát dětmi, musíme ale nejprve vyrůst – a k tomu měl Jaroslav od dětství a po celý život pořádné přiležitosti. Využil jich? Účty nikomu neskládal. Ostatně platil nejvíc sám.

O tom, jestli byl bez zásad náš Jaroslav, nebo ti, které přiváděl k pomstě a nenávisti, je dobré uvažovat v konkrétních situacích a se znalostí lidí i okolností. Když nad Solouchovým románem znovu Haška pozoruji a poznávám, znovu se mi potvrzuje přesvědčení, že byl přese všechno čistý. Eticky. Což je nejdůležitější. A možná právě proto se mohl tak čistě smát a smích vyvolávat. Prostudovat si Haškovy nejzavilejší kritiky a odpůrce by bylo cenným příspěvkem k poznání předsudků, stereotypů a modelů chování a myšlení jeho doby. Pravděpodobně by přineslo i aktuální poznatky. Čemu vůbec nerozumím, je, proč v Praze nemáme knihovnu věnovanou Jaroslavu Haškovi. Není tu kde hledat poslední překlady Dobrého vojáka Švejka do evropských jazyků, natož všechny ostatní, co jich na světě lidé četli. Sním o studijním sále s celým dílem, slovníkem, literární vědou na téma, archivem fotografií a dalšími vzácnostmi. Dnes je tu aspoň román napsaný k Haškovu stému či stočtyřicátému výročí. Mimochodem, nevím také o nikom, kdo by byl ve svém díle pořád tak mladý duchem jako on, záhadný Jaroslav Hašek.

Chviličku.
Načítá se.
  • Sylvie Richterová

    (1945), poslední knihou, kterou vydala, je sbírka Tajné ohně obsahující předchozí Neviditelné jistoty a Čas věčnost (Malvern, 2020). Verše se toho roku neuváděly, uvádět nemohly, na scéně byly veřejné choroby. Kdoví, ...
    Profil
Sergej Solouch

Nikdo za nic nedostane. Příběh lásky Jaroslava Haška a Jarmily Mayerové

Galén

Současný přední znalec Haškova života a díla Sergej Solouch přichází ke čtenářům s knihou, která vznikla šťastným spojením různorodých literárních žánrů. Základem je mozaika soukromých, dosud nepublikovaných nebo málo známých dopisů Jaroslava Haška a Jarmily Mayerové. K ní se přidává polobeletristické líčení osudů obou aktérů a popis okolností, za nichž láskyplné dopisy dvou beznadějně zamilovaných lidí – kterým doba ani život nepřály – vznikaly. Kromě tohoto neobyčejně dojemného příběhu, který zaujme nejen ty, kdo si kdy postavu dobrého vojáka a jejího autora zamilovali, ale i čtenáře, setkávající se s nimi poprvé, přináší Sergej Solouch také nové podněty literárněvědné. Analýzou povahových vlastností Jaroslava Haška a peripetií jeho života se pokouší osvětlit, z čeho vzešel slavný román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – a proč se z něj stala kniha o věčném a šťastném spasení všech a každého.

07_reflexe

Souvisí

  • Anketa s Romanem Krištofem, Michalem Škrabalem, Milenou Slavickou (M. S.), Václavem Bidlem, Lukášem Zádrapou, Dominikem Bártem, Robertem Wudym, Martinem Reinerem, Tomášem Míkou, Jiřím Davidem, Vojtěchem Vackem, Markem Janem Vilímkem, Patrikem Linhartem, Karlem Škrabalem, Radimem Kopáčem, Jitkou Bret Srbovou, Kamilem Bouškou, Sylvií Richterovou, Robertem Kanóczem, Pavlem Janouškem, Markétou Mikuláškovou, Michalem Jarešem, Jakubem Řehákem, Danielou Vodáčkovou, Františkem Hruškou, Pavlem Novotným a Vítem Kremličkou

    Jsou to jen šity primitivních pípls

    Ptá se Milan Ohnisko

    Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
    (Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 13/2023
  • Po dlouhé době má Itálie velkou literární událost, ale to není nejdůležitější. Rozhodující je, že všechno tu šlo úplně jinak, jiným směrem, jinými cestami, jinými hodnotami než stále únavnější knižní velkokšeft.

    Drobná publicistika – Slovo
    Z čísla 12/2023
  • Sylvie Richterová

    Ze sešitů

    Básníků je jako hvězd,
    lidské věci se rozpadají.
    Na zemi, pod zemí,
    v éteru, na scéně, na papíře, v knihovně.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 10/2023
  • Hašek věděl, jak osvobodivý je smích: neubráníme se mu, když nečekaně vezmeme na vědomí pravdu, vůči níž jsme byli slepí. Zejména když prohlédneme hloupost, která se vydává za pravdu a za dobro.

    Esejistika – Esej
    Z čísla 9/2023