Jak vnímáte stále intenzivnější prosakování českého jazyka anglicismy? Slova jako „content“, „event“, „hype“, „mindset“, „point“, „vibe“, „skill“ se stávají běžnou součástí projevu mnoha lidí. Jde o přirozený vývoj, nebo o začátek konce naší mateřštiny?

Ono už to není pouhé prosakování. Od nultých let se totiž čeština v mnoha oblastech stává spíše jakýmsi doprovodným jazykem, nesoucím gramaticky anglické pojmosloví, u něhož je předjímaná nejen znalost významů, ale celkového (sub)kulturního kontextu. Nebo ještě jinak, pisatelé textů berou jejich znalost za samozřejmou, pokusy o překlad za krkolomné a matoucí. A mají recht. Pro porozumění je totiž nutné přejmout celý způsob myšlení, aby nový svět well-beingu stal se zářícím městem na vrcholu hory.

• Roman Krištof, básník

Ovšemže o přirozený vývoj – jehož netřeba se bát. Ale abych neskončil takto úsečně (byť z lingvistovy perspektivy je to poměrně jednoznačné), přidám historku z hospody, vyposlechlou od jednoho mého kumpána – říkejme mu třeba pan Štěpán. Kdosi kdesi kdysi se před ním pohoršoval nad užíváním slova šopovat – a dokonce takhle se š když je to napsané! Načež se ho Š. otázal: „A vadí vám slovo kempovat? Nevadí, že? A přitom je úplně stejně zprzněný…“ – Ba ne, na podobné výpůjčky naše mateřština nezajde, stejně jako dříve nezašla na ty latinské, německé, ruské…

• Michal Škrabal, lingvista a překladatel

Čeština je úžasný jazyk! Nebojím se o ni. Angličtina ve své době přijala velmi mnoho francouzských slov a přizpůsobila si je a obohatila se. Věřím v sílu českého jazyka.

• Milena Slavická, historička umění, kurátorka a spisovatelka

Nejvíce mě rozčiluje, že nevím, zda je to dobře, nebo ne. Nelíbí se mi, ale… Co se včera zdálo býti nepřirozené, je dnes běžné. „Svět“ dnes frčí po anglofonní informační dálnici, a tak vítr fouká odsud, a navíc strašně rychle. Pronikání cizích slov jako takové považuji za jev přirozený a, pokud nevtrhne s likvidační intenzitou, vnáší do jazyka osvěžení (ale i smrdutosti, patří to k sobě). Čeština během staletí skvěle integrovala haldy přejatých slov, často se hrnula ve vlnách v rámci nějakého nového jevu (hojně germanismy nebo třeba „pošťácké“ galicismy). Zanikání a obnovování jazyka jsme už zažili a pochybnosti o přežití češtiny jsou jen součástí pochybností o smyslu českých zemí jako samostatného a jednotného útvaru. I s tím máme historické zkušenosti. Řekl bych, že jako „jazykový národ“ jsme velmi ohroženi co do vnějších obrysů, ale zevnitř držíme pohromadě, jako bychom měli jakési poslání. A to bývá vystaveno zkouškám. Takže, nelíbí se mi to, ale věřím, že je to k něčemu dobré.

• Václav Bidlo, básník

Přejímání slov z cizího jazyka je samozřejmě proces přirozený, všudypřítomný a historicky tisíckráte doložený a k zániku jazyka domácího zpravidla nevede. Že je ovšem něco přirozené, ještě neznamená, že je nutno to vítat či že se proti tomu nedá nebo nemá nic dělat. Stejně tak je přirozená nemoc či hrubé násilí mezi lidmi. Pronikání anglicismů do češtiny, zejména tehdy, když nahrazují běžná domácí slova, je objektivně vzato důsledkem podřízeného mocenského vztahu v mimojazykové rovině. Považuji takový způsob mluvy na nedostatek sebeúcty, přezíravost vůči jednomu ze stěžejních zdrojů naší svébytnosti i k dlouhé a nelehce vybojované a udržované tradici. Jazykem prosyceným anglicismy mluvčí také naznačuje svoji příslušnost ke společenské skupině a odkazuje ke svým postojům a kulturnímu zázemí. K takové osobě okamžitě pociťuji odstup, ba odpor. Otevřeně se hlásím k brusičství coby určitému hodnotovému a estetickému přístupu k mateřštině.

• Lukáš Zádrapa, básník a sinolog

Taška, kuchyně, knedlík, pánev, tanec, šála, svetr, tramvaj, grilovat, džem, hřbitov, malíř, bažant, bochník, papuče, vyžle. To všechno jsou přejímky z různých jazyků. Co dnes s anglicismy. Mladá generace to nevnímá, střední to neutrálně reflektuje, stará láteří. Identita člověka založená na příslušnosti k státní národnosti či jazyku je přežitá primitivní omezenost ducha. Tu otázku řeší každá generace a doba. Děje se jen to, co se opakuje. Jiné slovanské jazyky na tom tak špatně nejsou. No jo, ale máme tu mateřštinu přece tak krásnou…

• Dominik Bárt, básník, hudebník a bohemista

Well, myslím že jde o přirozený vývoj začátku konce angličtiny.

• Robert Wudy, básník

Vnímám to jako naprosto přirozenou věc. Do poloviny 20. století prosakovaly zase galicismy a germanismy. O zdrojových latinských výrazech ani nemluvě. Angličtina je dnes prvořadým „vlivovým“ jazykem, takže není divné, že do naší běžné mluvy pronikají slova, které se postupně stávají integrální součástí českého lexika; abych se vyjádřil, jak mi zobák narost. Zajímavé přitom je, že tohle intenzivní soužití angličtiny s dalšími jazyky sytí novými a novými pojmy také angličtinu. Oxford English Dictionary obsahuje ve vydání z roku 1989 600 000 anglických slov, ale odhaduje se, že dnes se jejich počet blíží milionu. Jsem zvědav spíš na to, jak silná bude tendence ty nové, z angličtiny přejaté výrazy počešťovat. Kavalír, inženýr či fejeton nám dnes připadají jako řádná česká slova, tak uvidíme, jak rychle bude součástí spisovné češtiny hajp či vajb, o svegerovi nemluvě.

• Martin Reiner, básník, prozaik a nakladatel

Musím říct, že když vidím, jak nějaký klub nabízí prostor pro „eventy“, jsem zhnusen. Snad proto, že máme po ruce jiné, ryze české, odnikud nevypůjčené slovo „akce“. (Dělám si legraci – tedy, ehm, „rekreaci“.) Čeština je konglomerát výpůjček od nepaměti. I vzduch, který dýcháme, máme z ruštiny. (Já dnes dýchám zásadně „povětří“!) Jde jen o to, na co jsme si zvykli a vzali za své a co vnímáme jako nepříjemnou novotu. To není konec mateřštiny. To je jen nevyhnutelný věčný vývoj. Z odstupu jsem s ním smířen. Osobně mě ovšem většina novot v jazyce vytáčí a zarmucuje, včetně novinek v pravidlech pravopisu. To je holt věkem. Co mají ale říkat samotní Angličané? Prý mají germánský jazyk! Pche! Bez latiny, kterou angličtina vstřebala ať už od Římanů, nebo po normanském záboru od Francouzů, by se jim slovní zásoba pořádně smrskla. Autor Beowulfa by svou mateřštinu po pár stoletích sotva poznal. (Jan Hus tu svou asi také sotva. Ale že se držíme jeho nabodeníček, by snad ocenil.)

• Tomáš Míka, básník, prozaik a překladatel

Když jsem se tak před dvaceti lety ptal svých studentů na AVU, proč tak trvají na anglických názvech svých obrazů, většinou říkali: „No aby tomu přeci rozuměli i venku.“ Jasně že nikdo „z venku“ se o ně i tak nezajímal…

A jestli je to přirozený vývoj vkládání anglicismů do běžné naší mluvy? Nevím. Jsem si ale skoro jistý, že konec naší mateřštiny to rozhodně není. Dříve jistě přijdou jiné druhy konců.

• Jiří David, malíř, intermediální umělec a pedagog

Při mluvení je běžně používám. Každé slovo má své zabarvení mezi ostatními a použitím cizího slova lze vrhnout potřebný odstín stejně jako použitím slova českého. Jazyk jsou zkrátka všecky jazyky dohromady. Obavám z anglicismů vlastně nerozumím.

Při psaní je nepoužívám, nejde ale o žádné striktní vymezení. Baví mě pohrávat si s češtinou, vyslovovat nevyslovené, a to včetně obcházení různých frází a floskulí. Běžně užívaná anglická slova se ovšem k češtině připojují právě prostřednictvím floskulí a frází, nebo se v ně sama proměňují – tím pro mě jako literární prostředek momentálně ztrácí na vyzývavosti.

• Vojtěch Vacek, básník

Je asi pravda, že je to trochu vyhajpovaný, ale in this case jsme téměř prosti vší viny – asi jako v podzimní básni právě teď silentně padající list. Jazyk je totiž z principu nástrojem ideového ovládání a neúprosným rezultátem objektivního tlaku „věcí“ na perceptivní dispozice artikulujícího vědomí. Jelikož ale stále zůstáváme převážně pod dominancí latinizovaného archaického prostředí, které setrvává – přestože je vnořeno do poměrně rychle se modifikujících diskursivních klastrů – ještě relativně neporušené, a protože hranice našeho jazyka jsou i hranicemi našeho okršleku, jsme dočasně vůči zmiňovanému prosakování anglicismů (zvláště pokud jde o sémanticky netriviální jazykové vrstvy) do jisté míry rezistentní, dál však už nevidíme nic.

• Jan Marek Vilímek, básník, kněz a člen Řádu menších bratří

Můj děda měl knížku Amerikanism pro gentlemany vydanou v roce 1928; v časopisu Vpřed v roce 1946 a 1947 bylo neskutečně anglikanismů i specielně amerických výrazů. Já v tom nevidím ohrožení jazyka ani dnes. Když si čtu na databázi CSFD recense na filmy, tak je každý termín anglický, jářku jako třeba „footstep“, „mindchange“, „five o’clock shadow“, jenže současně tam kypí dobrá jadrná čeština. Těmi výrazy si jen dokazujeme, že jsme in, a nic víc v tom není. Když holka z gymplíku prohlásí, že o tom „nevydává žádný statement“, tak to není ohrožení jazyka, stejně jako když typoň z Ústí nad Labem řekne: „To je ale tvůj feeling.“ Generace mileniálů, ke které podle českých výkladů patří můj syn (a podle angloamerických moje žena, v této věci není shoda) má svůj korektní slovník. Ten však možná ohrožuje základy všech jazyků.

Ale krátce a na závěr: když mi někdo v rozhovoru řekne s vážnou tváří „To je tvůj point“, vybuchnu smíchem, protože takhle to dá jenom highwayking/queen. Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.

• Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer

Nějaký random slova češtinu nezničí. Když někdo mluví jako trotl, je to hlavně jeho byznys. Jinak nevím, co bych k tomu dodal, sorry.

• Karel Škrabal, básník a novinář

Čeština je malý jazyk. Byla a bude. Angličtina je jazyk globální. Byla a bude. Dřív češtinu živila němčina (a trochu také francouzština, italština a slovanské jazyky), dnes je to angličtina. Za první dekádu po devětaosmdesátém přibral český jazyk přes deset tisíc neologismů. „Hacknutá“ čeština nabízí od roku 2008 málem třicet tisíc kusů nového výraziva. Příruční slovník jazyka českého, který vycházel do roku 1957, eviduje nějakých dvě stě padesát tisíc slov. A to v něm nejsou skoro žádné vulgarismy. Třeba kunda – ta má v češtině na šest set padesát synonym. Takže odhadem tohle všecko dohromady: nějakých tři sta tisíc slov k volnému použití. Přičemž pasivní slovní zásoba zvládne dneska šestinu až desetinu, a ta aktivní nějakou třicetinu? Čili po téhle matematice úvodem jasná odpověď závěrem: Jde o přirozený vývoj. Žádný začátek konce, ale začátek začátku. A bacha: Není to vůbec žádnej fejkově nahajpovanej stejtment!

• Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik, publicista, editor

Spíše ten jev akceptuji jako přirozený v malém jazyce. V praktické oborové konverzaci je používání anglických termínů rychlejší a často české verze ani nejsou, neujaly se… Třeba zmíněné slovo „hype“ už jsme si tvořivě zohýbali – viz slovník Čeština 2.0, kde najdeme hezky vyložený pojem „vyhajpovaný“. Ten se mi vlastně vysloveně líbí. V konverzaci s dětmi se jen snažím neztratit krok, vývoj je tam velmi rychlý a člověk si musí dát pozor, aby chytil správně kompletní český význam anglického slova, protože to jde často za prostý překlad. Zlobím se tu a tam u publicistických textů, kde anglicismy bývají projevem lenosti. U uměleckých textů je přijímám, pokud je zřejmé, proč jsou používány.

• Jitka Bret Srbová, básnířka a literární publicistka

Jednou z podob euroamerického kulturního a politického kolonialismu je globální angličtina. V tomto jazyce jsou formulována například univerzální lidská práva; jsou to práva (a zájmy) občanů euroamerické civilizace. Každá kultura mimo tuto oblast je nucena se přizpůsobovat jejich perspektivě na úkor vlastních zájmů a kulturní svébytnosti. Globální angličtina ovlivňuje život i v těch nejnižších patrech každodennosti. Není věcí volby, ale pragmatické nutnosti. Angličtina, kterou se v českém prostředí nejčastěji hovoří mezi širokou veřejností, je poameričtěnou angličtinou. Není to řeč slovesné kultury, je to řeč (a projev) kulturní a politické hegemonie. Její paradoxní charakter se ukazuje ve střední Evropě obzvláště transparentně například v česko-slovenských vztazích. Byl jsem svědkem hovoru Čecha se Slovákem, kteří spolu mluvili anglicky, protože Čech vůbec nerozuměl slovenštině. Některé anglickojazyčné textové zdroje už se ani nepřekládají, ale překládá se do češtiny slovenská beletrie. Umět hovořit anglicky (a jakýmkoli jiným jazykem!) je nepochybně povznášející, protože znalost každé jiné než mateřské jazykové kultury rozšiřuje obzory a zjemňuje duši. Čeština je z kulturně-historických příčin plná germanismů, přesto nikoho nenapadne nahrazovat česká slova německými. Bylo by zvláštní, kdyby globální angličtina neměla na mluvenou podobu češtiny žádný vliv. Ale (programové) nahrazování existujících českých slov anglickými nelze považovat za vývoj, tím méně za přirozenost.

• Kamil Bouška, básník

Přirozený vývoj, začátek konce? Ani jedno, ani druhé. Naše mateřština si cizí slova pilně přivlastňuje a přizpůsobuje, časem docela metabolizuje. Od svého znovuzrození se také chová jak vtipný všežravec, významy přejatých slov citově i hravě přetváří, posunuje, vyostřuje: sekáč, aida, šumafuk. Z nesčetných německých slov utvořila expresivní dvojníky českých: fízl není přesně špion, štangle není každá tyč, karfiol je pořád květák. Z latiny a z řečtiny přijala kulturní terminologii, která už tisíciletí patří celé Evropě. Důkazem životnosti řeči a výrazem radosti (i gusta) mluvících je mimo jiné právě otevírání a překračování jazykových hranic. Vyžaduje si to čas a hluboké kulturní procesy. Americké anglicismy nemají čas na organické přisvojování, valí se jako velká voda. Pokud vím, cítí je dnes jako v čemsi praktické, ale jazykově nežádoucí všechny přirozené jazyky. Vnucují se ve jménu digitalizace existence, šíří termíny, zkratky, značení a kódy, které nejsou součástí přirozeného jazyka, nýbrž předvojem technologického totalitarismu. Poslední etapou naší civilizace nebo předehrou smrtelné rány evropské kultuře. Nemám ráda, vyhýbám se.

• Sylvie Richterová, spisovatelka a bohemistka

Mate mě exklusivní disjunkce v poslední z otázek. Přirozený vývoj a konec naší mateřštiny nemusí být v oposici natrvalo… Ale po pravdě, představa, že by češtinu měla zahubit zrovna anglická slova, mi přijde extravagantní. Řada věcí ji může odstranit podstatně snáze, typicky i s mluvčími. A kdyby šlo o iritování části mé generace (narodil jsem se roku 1975), věděl bych v češtině o bizarnějších trendech, než je samotná proliferace anglicismů. Každopádně jsem zvědav, jakých podivuhodných češtin se v nejbližších dekádách na různých kanálech dočkáme. (A periferně přemýšlím, nejsou-li mrtvé jazyky nejkrásnější.) Bude-li staromilec novými svéráznými češtinami přehlcen, může koneckonců vždy poprosit umělou inteligenci, aby mu něco pověděla pěkně po staru. A vůbec se mi zdají zajímavější otázky týkající se změn postavení jazyka vůbec, nikoli specielně češtiny.

• Robert Kanócz, filosof

Jsem tím nadšen, protože to je konečně cesta, jak se každý z nás snadno a rychle může stát světovým. Měli jste pitomou pekárnu a šup, je z ní Bakery: no to je žrádlo! A když si založíte Barbershop, můžete chtít po zákaznících třikrát tolik! Nebo si vezměte ty básníky a romanopisce: kolik by měli čtenářů, kdyby ty hovadiny psali rovnou English… a kolik by se toho svět o nás z naší literatury dozvěděl, kdyby si to mohl přečíst bez těch zbytečných překladů! Proto doufám, že anglických slov bude v naší řeči masivně přibývat – natolik, že si to postupně vynutí úpravu gramatiky. Protože časování a skloňování, to je fakt zbytečnej a úplně neekonomickej vopruz.

… Jinak je ale zajímavé pozorovat, jak se český národ dělí na hrdé vzdělance, kteří vědí, že čeština je na hovno, protože stačí zmáknout pár správných slovíček a člověk je hned víc trendy a in (před pár roky by se řeklo i fakt dost cool), a na hrdé vlastence, kteří rodnou řeč pateticky hájí. Někteří s nostalgií vyjadřovanou hajlováním, ať tím fyzickým, nebo mentálním, jiní v naději, že obnovené vlastenectví do češtiny zase vrátí rusismy.

Mezi tím si bohemista, věřící na Evropu spoluutvářenou sebevědomými národy, těžko vybírá.

• Pavel Janoušek, literární a divadelní vědec

Anglicismy jsou užívány hlavně v hovorové češtině, a to nejvíce mezi mladými, a jelikož jsem součástí mladé generace, i mně se do řeči vměšují anglické výrazy či internetový slang. Přece jen se mi ale vyjadřuje v rodném jazyce lépe a ráda používám krásná zakroucená slova. Nadužívání přejímek se opatrně vyhýbám. Nejsem také zastáncem přílišného nahrazování slov, která v našem jazyce už máme. Občas mám pak pocit, jako by lidé zapomínali na bohatost jejich mateřštiny. Lze ale zabránit zániku některých výrazů?

Běžícímu toku času ani vývoji jazyka neutečeme. Čeština nezanikne, ale jaká bude její podoba v budoucnosti a jestli se mně nebo vám bude líbit, to s jistotou říct nemohu.

• Markéta Mikulášková, básnířka

Nebál bych se příliš – ono se to celé usadí a zároveň ty naše Blběnky budou vždycky. Jen teď jsou víc vidět a slyšet, což je možná varovnější než celý nástup anglicismů. Je prostě pohodlnější použít „ouch!“ místo třeba „jejda“ nebo „doprdele“. Svou roli hraje vedle lenosti i jistá snobská hra, která se transformuje do specificky všeobjímajícího světoobčanství s holým zadkem. Američanů z Vysočan máme plno. Spíš bych byl ostražitější při hlídání slovosledu, protože někde je ta při-
trouble zjednodušená snaha zaměňovat gramatiky až moc vidět. Ostatně můžeme nahlížet do minulosti a konfrontovat: ve větách typu „Vyhandloval jsem ruksak s různým drekem za kýbl vercajku, dali mi to na ksicht“ také příliš nepláčeme nad germanismy, byť to jsou vlastně jen ony.

• Michal Jareš, básník, literární historik, kritik a publicista

Musím se maličko vyhranit vůči formulaci otázky. Nejedená se o pronikání neosobního tajemného živlu, který se zlověstně vkrádá mezi nás a my mu pasivně podléháme, aniž bychom jej vůbec zaznamenali. Za používáním anglicismů vždy stojí konkrétní lidé, konkrétní „mluvčí“, kteří je přebírají, aniž by se vůbec zamýšleli nad českými ekvivalenty. Kdysi byla mojí každodenní četbou kniha Václava Jamka O patřičnosti v jazyce, která se formou jazykově vynalézavých a dost zábavných sloupků zamýšlí právě nad používáním českého jazyka v dnešní době. Na poslední stránce se tam praví: „jaký jazyk, takový mozek.“ A je to tak, jak kdo mluví, tak myslí. V každém jazyce se přeci myslí jinak a používání anglicismů má jisté důsledky. Nemluvím o literatuře umělecké, kde je možné s anglicismy tvůrčím způsobem pracovat, mám na mysli používání jazyka v tzv. veřejné sféře. Do této množiny písemného a mluveného projevu patří kromě novinových článků, projevů politiků, všemožných „expertů“ na cokoli a celebrit, také všechny texty i slova vyřčená v diskusích na internetu nebo sociálních sítích. Myslím si, že používání anglicismů je v tomto případě znakem nedůsledného a líného myšlení. Obávám se, že když konkrétní člověk – veřejný mluvčí – použije automaticky anglicismus místo českého výrazu, třeba hrozivé slovo „swap“, jehož používání se nyní rozmáhá, namísto českého „výměna“ nebo „burza“, jeho mysl k tomu pojmu nepřiřadí žádný konkrétní výraz, počitek či obraz. Namísto přesně ukotvené představy, a tedy i přesného myšlení, dochází v tomto případě jen k vágnímu „tušení“, které vede k rozmlženému a rozplizlému myšlení. Zatímco český pojem je okamžitě ověřitelný bezprostřední zkušeností, anglicismus vede ke zmatení, nejistotě, tápání, i když si to mluvčí, který jej používá, nejspíš vůbec neuvědomuje. Nejde o to, že si je možné takový pojem dohledat v překladači. Myslím si ale, že valná většina mluvčích to většinou nedělá a spokojí se s tím, že používají pojmy, které pro ně mají jen přibližný a neurčitý význam. Skutečnost tak pro ně nabývá iracionální a bezedné podoby, o níž přestávají mít zřetelnou představu.

• Jakub Řehák, básník, esejista a editor

Starý pan profesor Hausenblas se prý svého času nechal slyšet s výrokem: „Studenti, nepoužívejte tolik cizích slov. Ke každému cizímu termínu se přeci v češtině najde adekvátní ekvivalent!“

Od chvíle, kdy jsem dostala anketní otázku, se zostřenou pozorností sleduji anglicismy v mluvě – svých kolegů, klientů, studentů, přátel a snažím se z toho něco vyvodit.

Na jednom bloku výcvikového kurzu „Doprovázení v závěrečných fázích života“ říká frekventantka slovo „fluffy“ ve chvíli, kdy chce zřejmě podtrhnout zvukomalebnost chvíle a slovo „načechraný“ jí patrně nestačí. Jde tedy o zacílení a zpřesnění cíle sdělovaného. Já sama se za chvíli slyším, jak říkám slovo „containment“. Pojem vysvětluji studentům jako schopnost terapeuta, interventa, doprovázejícího a posléze i klienta samotného pojmout šířku a hloubku prožitkového obsahu bezpředsudečným způsobem s otevřeností a hlubokým pochopením (nejde přeložit jedním slovem).

Jdu domů a slyším oblíbené prohlášení svého syna, že někam šli „random“ a pochopitelně to tam bylo „perfect“ (pojmy běžně používané v jeho generaci).

Na druhý den mám první sezení s klientkou s takovou vzácnou a zapeklitou duševní poruchou, pro niž téměř chybí české výrazy. Známe se krátce, ona je na svou nemoc expert a kus hodiny mi překládá anglické pojmosloví, jak ho sama chápe. Navíc některá slova jako například „whore“ a „cunt“ jsou pro ni uchopitelnější v angličtině, česky je vyslovuje s určitým záchvěvem. I mně se lépe píšou anglicky a předpokládám, že česky byste mi je možná i vyškrtli.

I přes mohutný vliv anglického jazykového impéria mám ale v sobě spíše klid a v argumentaci mi pomáhá i analogie z jiných jazykových prostředí – například do bulharštiny významně proniká řečtina a turečtina, vliv dvou velkých zemí v sousedství. A jistě bychom našli více takových příkladů. A pak z historie se potvrzuje, že (bohudíky) ani němčina, ani ruština náš jazyk nezahubily.

Tuhle anketu chápu jako tichý apel, abychom byli pozorní ke své mateřštině – literáti, bohemisté, učitelé, moderátoři, studenti. Nemyslím si, že je nutné další národní obrození (alespoň zatím ne), ale myslím, že je dobrý čas přistupovat k českému jazyku přítomně a s vědomím důležitosti.

• Daniela Vodáčková, básnířka a psychoterapeutka

Angličtina je pro mě daily bread při mém životě v emigraci. Totiž v Holandsku, kde žiji už pět let, je to dominantní jazyk a setkání s neznámou osobou znamená automaticky pokus o komunikaci v angličtině. A přestože v Holandsku mají socio-kulturních problémů mnoho, obava ze ztráty rodného jazyka není jeden z nich. A tedy v tomto konfliktu jsem permanentně. Proto se nebojím.

Nemá smysl snažit se za každou cenu udržet nějaký eluzivní status quo jazyka, neboť by se tak jazyk ochuzoval o přirozený a esenciální progres a bránil by se být internacionálním a multikulturním, což by dle mého názoru vedlo k jazykové chudobě řízené strachem. Každopádně jsem rovnomocně skeptický vůči změnám jako vůči strachu z nich. Změny vyžadují opatrnost, nikoliv odmítnutí – a nejde jen o anglicismy a nejde jen o jazyk. Mísení kultur je nejen nevyhnutelné, ale přímo krásné. Do bohatosti jazyka se musí vlézt i to, že je schopen absorbovat a reflektovat vlivy cizí a aktuální. Nicméně je potřeba být permanentně ve střehu, ale přesto neposrat se.

Zkrátka nebojím se, že by to mělo mít nějaký vážný negativní vliv, pakliže si toho zůstaneme být vědomi a neopomeneme konzumovat a tvořit content v mateřském jazyce.

A navíc si jsem jist, že dřív, než by měl skutečně hrozit konec mateřštiny, přišlo by národní obrození.

• František Hruška, básník

Jde o přirozený vývoj, konec naší mateřštiny to rozhodně není, přežila už všeliké vlny. Anglicismy mě určitě neruší tam, kde se jimi rozšiřují a vylepšují možnosti vyjádření – a je dokonce napínavé, jak se to pak celé roubuje na českou gramatiku. V případech, kdy je to spíš módní věc, aby se člověk ukázal, jakej je frikulín (free-cool-in), tam mi to připadá spíš legrační a pozoruju to radši zpovzdálí. Na druhou stranu mě hodně baví poslouchat svou třináctiletou dceru, co nosí ze školy (kjůt, hajpovat, dobrej prenk aj.) – občas se jí zeptám, co ta věc znamená česky, a ona pak dlouho hledá náležité slovo či sousloví, protože tohle už pro ni čeština je. A to mě zajímá, samozřejmě.

• Pavel Novotný, básník, germanista a překladatel

Fakuji tyhle problems, jsou to jen šity primitivních pípls.

• Vít Kremlička, spisovatel, hudebník a literární publicista