Milé čtenářstvo Tvaru,

je tu poslední číslo před prázdninami. Archetypální č. 13 otevírá rozhovor s Milošem Doležalem, kterého zpovídala Simona Racková. Velmi se raduji z hlubokého rozhovoru, který nám tento nevšední básník, který letos obdržel Literu za Knihu roku, poskytl. Doležalova lidská zralost se mě hluboce dotýká: když hovoří o nečekaném odchodu své ženy; jak jej tato bolest učinila soucitnějším k cizí bolesti; nebo o tom, jak se jeho poezie dotkla léčivě dalších, kteří zažili ztrátu někoho blízkého. Není divu, že se mu zjevila síla a hlubina poezie:

Zvlášť naléhavě jsem si díky tomu uvědomil, že poezie není jen nějaké krasobruslení, piruety. Ale že by měla pravdivě a nebojácně popisovat a pojmenovávat skutečnost. Že médium poezie je jemné vlákno – to ono mi pomohlo sdělit, vyplavit některé věci. To, co jsem prožíval, bych asi tak bezprostředně nemohl popsat v próze. Jen poezie má tu moc a schopnost proniknout k intimitám až neviditelným.

Pár dní po vydání třináctky zvolíme nového šéfredaktora či šéfredaktorku Tvaru. Proces odcházení, který již probíhá, je pro mě křehkou zkušeností. Jakkoli Tvar opouštím dobrovolně, je to děj, jenž v člověku otevírá kdejakou ranku. Také stíny se vynořují z hlubin času. Zakouším konfrontaci se svými chybami, omyly, špatným odhadem lidí i situací. Ta vratkost mě vyvádí z míry. Zjišťuji, že to nejtěžší na odcházení není ani tak to, že nahlížím do zrcadla skutečnosti a nacházím tu i tam kazy, ale fakt, že už nemám čas je napravit. Je to lekce v pomíjení, nesrovnatelná samozřejmě ani v náznaku s odchodem blízkého člověka, ale přesto odhalující některé základní otázky života. V této situaci mi také pomáhá soucit.

Před časem jsem našel text buddhistické psychoterapeutky Tary Brachové, který mluví o radikálním přijetí. Její meditací bych se rád před pauzou rozloučil: v úvodu jen řeknu, že Mára je personifikací temnot existence: „Jakmile se objeví Mára, můžeme se probudit tím, že učiníme pouhý jeden krok vpřed – když se dotkneme země – daného okamžiku se soucitnou přítomností. Během zlostné slovní výměny můžeme tento krok učinit například tím, že všímavě procítíme narůstající tlak ve svém hrudníku a horko ve svých tvářích. Jestliže naše dítě dostane horečku, učiníme tento krok tím, že přeneseme pozornost ke svému strachu, zatímco mu budeme na čelo přikládat studený obklad. Pokud se po setmění ztratíme v cizím městě, učiníme zmíněný krok vpřed tím, že si budeme všímavě uvědomovat svou svírající úzkost poté, co jsme za rohem opět zahnuli do neznámé ulice. To je cesta – cesta, na které stále znovu a znovu vstupujeme do přítomného okamžiku s láskyplným vědomím. Jediné, na čem na této cestě probuzení záleží, je to, abychom činili postupné kroky – jeden za druhým, abychom v každém okamžiku byli ochotni učinit přesně a jenom to, co je potřeba. Abychom se dotkli země v tomto okamžiku. Cesta radikálního přijetí nás osvobozuje od hlasu Máry, který nám našeptává, že jsme bezcenní a oddělení od druhých lidí. Kdykoli budeme plně v přítomném okamžiku, objevíme přirozenou bdělost a péči, která je naší nedílnou součástí.“

Přeji vám krásné a živé léto!