Je tak jednoduché zakopnout o bludný kořen mýtu! Člověk takhle jde na výlet na Blaník a informační tabule vám hned s náležitou dávkou českého ironického odstupu popíše, kde v hoře bydlí svatý Václav a kde má kancelář. Zasmějeme se tomu, ale pravda je taková, že celé okolí je chráněná krajinná oblast, tedy sekulární posvátné místo.

Na rozdíl od jiných národních parků či CHKO (které jsou vyhlášeny proto, že se v nich nalézá kousek fascinující či unikátní „Přírody“, a tedy jsou její romantickou oslavou chabě skrytou za přírodovědnými argumenty), oblast kolem Blaníku nic přírodně zvláštního neobsahuje. Byla vyhlášena za CHKO z čistě mytologických důvodů – spí zde přeci ti slavní rytíři!

Přesně takhle ale moderní mýty fungují – mluvíme o nich často s humorem nebo ironickou distancí, ale stejně je praktikujeme. Většina světových náboženství (snad s výjimkou křesťanství) funguje právě takhle. Není podstatné, co přesně si lidé myslí, jak přesně chápou svoje bohy a hrdiny, zda na jejich skutečnou existenci mají vlastní názor, důležité je, že ctí posvátná místa a dál si vyprávějí mytické příběhy a legendy.

Náš domácí Blaník je vlastně nakonec docela kouzelný, je to výhonek velmi starého mýtu, vzorce, který najdeme v mnoha náboženstvích a lokálních legendách. O vojsku, dávném králi, hrdinovi, božstvu či polobožstvu, které spí pod horou, na ostrově nebo na jiném posvátném či pamětihodném místě. O tomto tajemném spáči se vždy říká, že kdysi vládl a jednoho dne se vrátí.

Podobně je to i s králem Artušem, který je „rex quondam rexque futurus“ neboli „král kdysi a král budoucí“. Tak je to koneckonců i s řadou prorockých a spasitelských postav, však i Ježíš kráčel po Zemi kdysi a jednoho dne zas bude.

Tento mytém má ale i svou temnou stránku – v řadě variant je bytostí pod horou spíše spoutaný démon či škůdce, který je tam držen, aby nemohl ničit svět. Hrozí ale, že jednoho dne se vyrve ze svých pout a zas bude kráčet světem, podobně jako v pradávných časech Chaosu, kdy svět ještě nebyl tak bezpečným místem jako dnes.

Tvrdím, že oba narativy jsou tentýž příběh, že spoutanou bytostí pod horou je pradávný ne-čas sám, cosi, co je nepojmenovatelné a ambivalentní, čeho se současně děsíme a současně k tomu vzhlížíme, Počátek a Konec.

A tenhle velký mytém na pozadí se pak vtěluje do jednotlivých míst a bere na sebe konkrétní formy… Tu je to spící obr, jemuž lze utrhnout kouzelný vlas, jinde je to král, který sní a jeho sny žijí v lesích hory, a jinde je to král, jenž má kancelář a tlupu plechových rytířů.