Současná společnost žije jedním velmi pozoruhodným mýtem. Mýtem zde nemyslím „populární omyl“, ale „silné vyprávění“. Možná spíše než „vyprávění“ bychom to mohli nazvat symbolickou konstelací. O čem je řeč? Není pozoruhodné, jak ohromně pozitivní náboj má vše „přírodní“? A jak tedy implicitně negativní je ipso facto vše civilizační?

Jakmile je na něčem napsáno, že je to „natural“ (případně „organic“), stává se to čímsi lepším, bližším ideálu zdraví a harmonie. Přitom jak známo, příroda oplývá jedy a nebezpečnými látkami ne méně než lidská civilizace, jak naši předkové na sobě mnohokrát zakusili. Na pozadí je grandiózní vize dvou protikladů, které se ustavily někdy v romantickém 19. století a od té doby živí naši kulturu.

Bylo to právě v 19. století, kdy se poprvé objevila výrazněji kultura spojená s uctíváním přírody jakožto přírody. Teprve v té době se objevila upřímná fascinace lesy a horami jakožto speciálními místy, teprve tehdy se namísto cest k poutním místům začalo chodit na výlety do přírody. Protože příroda se stala novou kaplí, novým chrámem.

Je to právě v 19. století, kdy vznikají první ochranářské aktivity a první národní parky. Národní parky a chráněné krajinné oblasti jsou lemovány hranicí, na jejíž vnější straně je obyčejný profánní svět a na vnitřní straně je svět posvátný. Nedotknutelný. Jsou to tedy posvátné okrsky nového věku.

Co je činí tak posvátnými? Ve vznosné formě to vyjádřili američtí transcendentalisté, odnož romantiků, pro něž byla divočina místem setkání s božskou silou, protože se jednalo o kus země v její původní formě, nezkažené dosud zásahem člověka. A v tom už slyšíme onu asociaci, kterou civilizace posléze získá: špinavá, zkažená, nemocná, ničící. Oproti tomu příroda je čistá, zdravá, neposkvrněná.

Prvotním hříchem v tomto příběhu není nic jiného než vynález zemědělství. A vznik prvních měst. Do té doby lidé žili přeci v harmonii s přírodou, s jejími rytmy. Sáli mléko z ňader Matky Země. Vynález pluhu ale znamenal vyhlášení války naší Matce. Kruté znásilnění té, jež nás živila, abychom z ní brutálně vymáčkli víc a ještě víc. Mléko smíšené s krví. Aby nás mohlo být víc. A abychom se do ní mohli ještě krutěji zarýt. Ne už jen pluhy, ale také vrtnými hlavicemi, drápatými rypadly, vražedným dynamitem.

Před očima nám tak vyvstává obraz civilizace jako světa po Pádu, násilného, nenasytného, disharmonického. Naopak kousky doposud nezasažené přírody jsou posvátné proto, že uchovávají rajský stav před Pádem. Cesty do nich jsou tedy také cestami do pradávné minulosti, do blaženého stavu, kdy jsme byli v jednotě s naší Matkou. Jsou to cesty do lůna, do Počátku. Je celkem lhostejno, zdali si přírodu namalujeme jako Matku, nebo jako dokonalé dílo Boží, výsledek je velmi podobný, nechť tedy čtenář volí gender dle svých preferencí.

Když pak požíváme něco s nápisem „natural“ nebo „organic“, je to jakási čarovná hostie, která nás má, podobně jako výlet do národního parku, uvést zpět do kontaktu s realitou před Pádem, do čistého původního stavu předtím, než vznikl lidský Mordor.