Mýty fascinují svým příslibem smyslu. Po tisíciletí mýty v lidských kulturách slouží jako „velká vyprávění“, jako zakládající a vzorové příběhy, z nichž všechno ostatní pramení a na nichž stojí. Příběhy, které s posvátnou autoritou sdělují, jak vznikl svět, jak zanikne, jak se zrodil člověk a jakých hodnot se má držet, co se nachází za hranicí viditelného kosmu, jaké vyšší síly existují, jaké drama je mezi nimi rozehráno a jak v něm má se ctí obstát prostý smrtelník. Jsou nejzásadnějším poznáním, jež daná kultura uchovává či uchovávala, takže u kultur minulosti často dnes nevíme mnoho o jejich denním životě a konkrétních událostech, zato známe jejich mýty.

Co se nám mýty vlastně snaží sdělit? Obsahují vůbec nějaké konkrétní sdělení, nebo jsou jen spontánním přirozeným úkazem, asi jako duha nebo tvary sněhových vloček? Koneckonců pojem „sdělování“ předpokládá autora zprávy a posluchače, ovšem naprostá většina mýtů je anonymní a kolektivní dílo, které se ustavilo jakýmsi kulturním samopohybem.

Mýty coby příběhy mají zvláštní charakter, který je obtížné konkrétně definovat, ale po přečtení několika desítek či stovek příkladů vytane zřetelně před každým čtenářem. Na rozdíl od „historií“ a „historek“, tedy vyprávění o tom, co se odehrálo ve světě času a konkrétních jmen, udivují mýty svou zřetelnou a nezastíranou iracionalitou (či irrealitou), obsahují dějové skoky a spojení, která jsou ve světě každodenní skutečnosti nemožná či nesmyslná (například mluvící uťaté hlavy, proměny lidí ve stromy apod.). Překvapují svými zvraty, které se jeví na jedné straně absurdní, ale zároveň nevysvětlitelně trefné.

Je nasnadě, že se setkáváme s textem a stylem myšlení jiného řádu, než je doslovná prozaická instruktáž – tedy způsob komunikace, k němuž jsme byli ve škole systematicky připravováni. Podivuhodnost děje pohádek a mýtů byla badateli opakovaně přirovnávána ke snům, je tedy možné, že text mýtu se má k textu historie podobně jako snící mysl k mysli bdící. Dráždivý pocit, že absurdní zvraty, které mýtus přináší, jsou v nějakém těžko popsatelném smyslu padnoucí, mohou pramenit z naší snové zkušenosti, z každonočního proudu snových permutací, které po probuzení rychle zapomeneme.

Součet vln

Existuje velké množství badatelských škol, které se mýty pokoušejí vykládat, takže v nich hledají tu odraz přírodních dějů, tu sexualitu, tu zakódovanou sociální skutečnost, tu odraz dávných rituálů a tak dále. Nakonec v mýtu každý interpret nachází především sám sebe, případně ten výsek reality, který sám považuje za nejvýznamnější. Mýtus tedy funguje jako zrcadlo a to je právě jeho kouzlo. Mýtus ale není holé zrcadlo, vždy už předem má tvar a může odrážet jen obsahy, které jsou ve shodě s jeho tvarem. Tvar samotný ale není dostupný přímo. To, co spatříte při prvním čtení, není tvar mýtu, ale jen váš vlastní výklad, vaše pochopení. Teprve když člověk pohlédne na určitý mytický motiv skrze kaleidoskop ostatních výkladů a ostatních pochopení, má šanci za oním mumrajem zahlédnout pomyslné významové jádro. Toto jádro není nic substanciálního, je to spíše křižovatka sil a významů, „součet vln“, podivný náboj plný emocí, citů, Jinakosti. Je to obtížně uchopitelná věc, která je vidět jen přes odraz odrazu.

Vzhledem k tomu, že doposud jsme hovořili dost obecně, je na čase uvést nějaký konkrétní příklad, který nám umožní ilustrovat tuto mnohoznačnost mýtu. Téměř jakýkoliv velký mytický motiv by posloužil, ale zvolme mýtus Ragnaröku známý ze staroseverské mytologie: Vyprávění o tom, jak v budoucnosti, na konci věku, čeká bohy velká bitva se silami chaosu. V této bitvě bohové hrdinně padnou, svět bude spálen ohněm, zaplaven potopou a hvězdy spadnou z nebe. Poslední lidský pár a někteří mladí bohové ale zkázu přežijí v úkrytu a po světovém kataklysmatu nadejde nový věk s novou zelenou zemí, plný naděje a života. Varianty téhož apokalyptického mýtu najdeme samozřejmě v celé řadě světových náboženství.

Tento mytický obraz je nesmírně mocný a naléhavý a je nepochybné, že pro velké množství Seveřanů nebyl pouhým „symbolickým“ vyprávěním, ale skutečným, tj. takzvaným mileniálním očekáváním. Podobně jako dnes věřící mnoha náboženských společností skutečně očekávají brzký příchod apokalypsy, ať již mu říkají „druhý příchod Krista“, „převibrování“, „singularita“, „konec mayského kalendáře“ nebo jinak. Síla tohoto obrazu a jeho naléhavost si žádá výklad a následující rozbory jsou buď doložené badatelské teorie k motivu Ragnaröku, nebo mé interpretace ve stylu známých teorií:

• Slunce: Podle Maxe Müllera je nejvyšším dramatem a fascinací člověka světelné drama: Souboj světla a tmy, který se snadno stává soubojem života a smrti. Pro člověka předtechnické doby je každý úsvit úžasný zázrak, kdy vítězné slunce poráží noční tmu a ve slávě se zdvíhá z horizontu, aby zaplavilo svět svým teplem a světlem. Tento zážitek triumfu, kdy tísnivá temnota je zahnána a je nastolen jasný den, se pak odráží v mýtu. Je to cosi starobylého – po statisíce let člověk žil v hrůze noci a v radosti úsvitu. Ragnarök je pak nepochybně také odrazem právě této hluboké symboliky. Ne náhodou se mu říká také „soumrak bohů“. Symbolika soumraku je v líčení mýtu nepopiratelně přítomná: Příchod Ragnaröku je provázen rudnutím oblohy a dvojice vlků zhltne Slunce a Měsíc. Po požáru („večerní červánky“) nastane potopa, tedy úplná tma. Nový svět se rovná východu nového slunce, a tedy nového světla. Ragnarök tedy jistě není nic jiného než myticky oživlé drama soumraku a úsvitu, které nás na hlubinné úrovni stále oslovuje.
• Rok: V podobném stylu jako Max Müller by J. G. Frazer patrně viděl v symbolice Ragnaröku odražené drama obnovy života v ročním cyklu: Ragnaröku předchází dlouhá zima, smrt bohů představuje smrt starého roku a zrod nového. Oběť starého krále či královny je nutným regenerativním aktem, bez něhož nepřijde jaro. Scény Ragnaröku jsou odrazem dávných rituálů, které provázely oslavy konce roku, obratu uprostřed zimy a vítání jara.
• Iniciace: Mircea Eliade a badatelé věnující se tématu iniciace (Victor Turner, Joseph Campbell) by si u Ragnaröku povšimli výrazné iniciační symboliky: Během iniciace obvykle iniciovaný symbolicky umírá, což se často znázorňuje průchodem vodou (křest a jeho obdoby v různých náboženstvích). Transformace je trojfázová: Nejprve umírá staré já, následuje stav nebytí reprezentovaný zaplavením vodou, nakonec se rodí nové já s novým jménem. Voda je ambivalentní symbol, protože funguje jak jako nástroj smrti a „utopení“, tak jako symbol porodní vody, z níž se nakonec rodí nový člověk. Tato symbolika je při Ragnaröku zřetelně přítomná; smrt starých bohů je přitom často doplněna nástupem jejich potomků, kteří přebírají jejich úlohu, a jsou tak jakousi reinkarnací svých rodičů. Ragnarök se tedy jeví nebýt nic než iniciační drama.
• Smrt: Je možné, že obraz Ragnaröku neodkazuje na iniciaci, ale prostě na drama lidské smrti. Člověk je bytost, která si uvědomuje svou konečnost a podle názoru mnohých interpretů je právě vědomí naší konečnosti jednou z hlavních příčin vzniku náboženství a mytologie. Muži v horních vrstvách staroseverské společnosti se věnovali boji, a Ragnarök tak představuje idealizovaný obrázek hrdinské smrti tváří v tvář přesile, po níž následuje nový život v blaženém zásvětí.
• Krize: Jungovský interpret by v symbolice Ragnaröku viděl průchod „temnou nocí duše“, zážitek vnitřní krize, kdy člověk načas podlehne silám z nevědomí nebo tlaku komplexů a skončí v psychotické či depresivní epizodě, která je ale nakonec podstatná pro jeho proces zrání a je předpokladem nového začátku. Jednotlivá božstva a monstra odpovídají znesvářeným duševním obsahům, ohrožující Jiný svět pak odpovídá nevědomí a potopa označuje zaplavení nevědomými obsahy. Ragnarök tak představuje nikoliv vnější děj, ale vnitřní proces duševní krize, fázi nigredo v alchymickém procesu individuace.
• Vražda a sex: Raný freudián by v Ragnaröku jistě spatřoval motiv otcovraždy: Velcí „otcovští“ bohové Ódin, Thor a Freyr jsou během něj zabiti, a jejich synové se tak zmocňují jejich místa. Monstra, která jsou příčinou smrti otců, jsou tedy ztělesněná přání smrti synů, která pak mohou synové konfrontovat a v aktu pomsty zahubit, aby si tak pomohli od výčitek svědomí, že si smrt otců přáli. Freudovský antropolog Géza Róheim by ale v interpretaci pokročil ještě dál a v soubojích Ragnaröku by viděl sérii sexuálních scén: Vlčí tlamy jsou ohrožující vaginy dentaty, které polykají bohy (penisy), a Ragnarök je tak jakousi obří orgií plnou penetrací, ejakulací a kastrací. Prázdnota vyčerpání po sexuálním aktu (omne animal post coitum triste), po orgasmu, jenž je podle Róheima symbolicky adekvátní smrti (la petite mort), je kompenzována fantaziemi pokračování života v podobě potomků.
• Propaganda: Marx by ve vizi konce starého řádu a příslibu nového života pro věrné bohů viděl příběh, který má ulevit od společenských tenzí a slibovat lidem lepší budoucí svět místo toho aktuálního, v němž si vše uzurpují aristokraté a vrchnost.
• Trans: Popis Ragnaröku tak, jak je obsažen v eddické básni „Vědmina věštba“, je podle některých autorů odrazem extatického vidění vědmy, jež může být konečným zdrojem oné obrazivosti. Trans se v závěru projevuje nezastavitelným zíváním (obrazy polykání a otevírání čelistí a propastí), oslepujícím světlem a tmou, nepříjemnými pocity pálení a ledu. Vědma ztrácí kontrolu nad viděním a nakonec se zanořuje (což odpovídá popisu v básni) a ztrácí vědomí. Ragnarök je tak prostě výrazem závěru „šamanistické“ extáze, jejíž dramatické výjevy uchvátily lidskou představivost.
• Společnost: Historicky zaměření badatelé pak v Ragnaröku spatřují obraz, který, třebaže má nejspíš velmi staré kořeny (má řadu podobností např. s indoíránskou eschatologií), se na Severu rozšířil krátce před rokem 1000 pod vlivem celoevropského křesťanského mileniálního očekávání. U pohanů se však ujal proto, že vyjadřoval jejich vlastní pocity „soumraku bohů“, tedy zániku jejich světa a bohů tváří v tvář přicházejícímu křesťanství. Tentýž obraz získal nový význam o dvě staletí později, když se blížil soumrak samostatného islandského státu.

A tímto způsobem bychom mohli pokračovat dál a dál, ale jako ukázka různých možností výkladu to jistě postačí. Mohli bychom říci, že v čem se tyto výklady shodují, je myšlenka „strukturální smrti“ – buďto smrti jednotlivce, smrti společenství, smrti náboženství, smrti dne, smrti roku, smrti v duši, ve fantazii atd. Přestože jednotliví interpreti mohou být přesvědčeni, že právě jejich výklad postihuje „opravdový smysl“ Ragnaröku, vidíme, že každý z nich se může pyšnit „parciální trefou“ – povšimnutím si jednoho aspektu toho, co symbolický uzel obsahuje.

Kohout na druhé straně

Možná jsme odsouzeni k tomu, abychom pokaždé spadli do pasti „parciální trefy“, kdykoliv máme při interpretaci mýtu dojem, že „teď už jsme odhalili, jak to je“. Otázkou je, jestli právě toto chytání se do pasti není pointa a síla mýtu. Mohli bychom si myslet, že odhalení „parciální trefy“ je bug („moucha“), ale je možné, že je to feature („integrální rys“). Podobně paradoxní heslo razí na obecné rovině filosof Slavoj Žižek:

Pravda je dostupná pouze z parciální zaujaté perspektivy.

Není dostupná v nějaké nemastné neslané racionální obecnosti (a už vůbec ne ve smyslu syrové nezprostředkované reality), ale jenom ve chvíli, kdy člověk něčemu „propadne“.

Můžeme ale věc obrátit a říci, že sklouznutí do parciální trefy je slastné, ale cesta tím nekončí. Náročnější je překročit toto „aha!“, uvolnit se z něj a přehlédnout jej spolu s ostatními „aha!“ a pokusit se zahlédnout místo, kde se tato „aha!“ protínají. Když jsem výše napsal, že výklady se shodují na myšlence strukturální smrti, byl to marný pokus vyjádřit to, co přímo napsat nelze, jde to jen zahlédnout v průsečíku výkladů. V okamžiku, kdy toto napíšeme, se z toho stane jen další z výkladů.

Jeden z problémů, kterým výklad mýtů čelí, je to, že se obvykle usiluje o cosi definitivního. Koneckonců věda vždycky chce zjistit, „jak je to doopravdy“, „jak to skutečně funguje“. Co když ale mýty jsou fenomény, které jsou ze své podstaty necelé, tudíž není možné z nich cokoliv „definitivního“ získat?

Tvrdím, že mýty jsou necelé, protože jsou hraniční, totiž nacházejí se vždy na horizontu, kam jen tak tak dohlédneme, a to, co tam vidíme, je způli ponořené v mlhách. Proto s námi vždycky budou, protože i když hranici našeho vidění posuneme dál a „bublina známého“ se zvětší, vždy tam nakonec bude hranice, kde se zas střetáváme s tímtéž dramatem jako předtím, jen v jiné formě.

Tato hranice je tajuplná, protože je na jedné straně zrcadlem, v němž se odráží vesmír, na druhé je ale opravdovým místem kontaktu s čímsi Jiným. Toto Jiné však nemůže být odhaleno posunutím hranice: Tím jen odhalíme další kousek našeho vesmíru. Toto Jiné se umí projevit jen na této hranici, vždy unikající, vždy slibující, nikdy ale substanciálně polapitelné. Ono existuje jen ve formě nejasné stopy, otisku, zákmitu v koutku oka, snu, dávné vzpomínky, tušení. Existuje jen ve formě vzpomínky na ztracený Ráj, ve formě příslibu příchodu Království, které se ale samozřejmě nikdy substanciálně nedostaví k určitému datu. Je to věčně mizející horizont, který ale přesto záhadným způsobem existuje, protože ten, kdo žije tak, že na tento horizont nezapomíná, jej svou činností a svým životem vtěluje do reality – ovšemže zas jen v podobě otisků, stop, her a divadla, jakými jsou mytické obrazy a příběhy, rituály a sváteční časy.

Toto tajemství je dobře vyjádřeno v  jiném severském mýtu, který nám zachoval dánský kronikář Saxo Grammaticus: Jednoho dne uprostřed zimních slavností se na dvoře krále Haddinga zjeví podivná žena, která v ruce drží kvetoucí bolehlav. Ptá se krále, zdali chce vidět místo, kde i uprostřed zimy lze nalézt rostliny v plném květu, a král přitakává. Žena ho zahalí do pláště a ponoří se kamsi ho hlubin. Nejprve procházejí hustým dýmem či mlhou po podivných stezkách, po chvíli začínají potkávat dávné velmože a postavy z jiných časů a nakonec dojdou do prozářených krajů s polnostmi plnými hojnosti a květu. Překračují most přes řeku ostrých čepelí, vidí v dáli dvě vojska ve věčném boji a nakonec docházejí k vysoké zdi. Tuto zeď ani čarodějná žena nedokáže překonat. Vytáhne z pláště kohouta, kterému utne hlavu. Tělo obětovaného kohouta přehodí přes zeď a na druhé straně se ozve zakokrhání.